Svůdce z Kouzelného cirkusu má 60

Rozhovor s Oldřichem Táborským, tanečníkem, inspicientem, dlouholetým členem Laterny magiky 

V souboru Laterny magiky nebyla v uplynulé sezoně nouze o výročí a jubilea. Tanečník Oldřich Táborský, který ke konci června oslavil šedesátiny, už nestává se svými kolegy přímo na jevišti, zato je zodpovědný za hladký průběh každého představení. U divadla je přes padesát let, v Laterně magice třicet, část uměleckého života strávil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, spolupracoval s činoherními divadly i Pražským komorním baletem Pavla Šmoka, objevil se v televizi i ve filmu. V Laterně magice patřily k jeho oblíbeným rolím třeba Odysseus nebo už téměř ikonická postava Svůdce v Kouzelném cirkuse.
Máte za sebou pestrou kariéru. Jste původem klasicky vyškolený tanečník?

Ano, na státní konzervatoři jsem studoval klasický tanec, ale nikdy jsem neměl rád tohle dělení, nechtěl jsem se řadit ke klasikářům, lidovkářům nebo tanečníkům „modern dance“, rád jsem tancoval všechno. Po škole jsem udělal sice konkurz do Národního divadla, ale musel jsem v tu dobu jít na vojnu, takže jsem vstoupil do Armádního uměleckého souboru. Tam měla taneční složka repertoár od baletu přes lidovky až po modernu a to mi vyhovovalo mnohem víc.

Jaká byla atmosféra armádního souboru?

Měl jsem výborné kolegy a zalíbilo se mi tam tolik, že po dvou letech vojenské služby jsem zůstal ještě dalších osm let. Právě proto, že jsem mohl tancovat všechny žánry. Kdybych šel do Národního, byl bych jednostranně zaměřený a nebavilo by mě to. Samozřejmě, že se v AUSu musely občas dělat politicky zaměřené kusy, ale vlastně to nevadilo, protože takových představení bylo jen pár, naoko, a jinak se jelo napříč žánry. Soubor tehdy vedla Jiřina Mlíkovská, na kterou máme asi všichni krásné vzpomínky, letos bohužel zemřela. Dělali jsme hodně vyloženě baletních večerů, často právě choreografie Jiřiny Mlíkovské, ale také jsem třeba tancoval modernu s Ivankou Kubicovou. AUS nebyl žádná výspa ideologie, stále jsme byli v nějakém tvůrčím procesu.

Proč jste odešel?

Odcházel jsem, když mi táhlo na třicítku. Strávil jsem v AUSu deset a půl roku a cítil jsem se trochu unavený, chtěl jsem si vyzkoušet ještě jiné angažmá, než bude pozdě. V Laterně bylo hodně kamarádů a také jsem se chtěl podívat po světě i jinde než po bratrských „socdem“ republikách, které jsme objížděli s AUSem (smích).

To ale byla obrovská změna stylu práce, už jen při srovnání počtu premiér.

Je pravda, že v AUSu jsme pořád tvořili nové choreografie, kdežto v Laterně se dělaly premiéry tak jednou za pět let. Nový systém práce mi nevadil, ale trochu jsem nechápal řízení divadla. Na jedné schůzi jsem se zmínil, že nerozumím tomu, proč máme mít stálého dramaturga, když děláme premiéry jednou za x let, že by snad stačilo vypsat výběrové řízení na konkrétní premiéru. Ale to jsem nepochodil, jako s většinou svých názorů. Nikdy jsem neměl problém otevřeně říct, co si myslím, občas to přineslo i výsledek, ale tehdy zrovna ne.

Je vidět, že vám to vždycky prošlo, když jste u divadla vydržel dodnes. Do kolika let jste aktivně tancoval?

Do čtyřiceti tří let, to znamená do roku 1996, potom jsem začal dělat inspicienta. Poslední smlouvu jako tanečník jsem dostal na tři roky, po revoluci se totiž začaly dávat smlouvy jen na dobu určitou. Řekl jsem hned řediteli, že chci pracovat v divadle dál, že bych rád dělal inspicienta. Jeden se právě chystal odejít do důchodu, takže mě svou práci naučil. Bavilo mě to a baví dodnes. Pro představení Laterny magiky jsem jediný inspicient, musím být stále k dispozici.Jako interpret jste definitivně skončil?

Když jsem přestal tancovat, ještě mě pozval Jiří Srnec, abych v jeho černém divadle hrál Ahasvera. Konkurz jsem udělal tím způsobem, že se na mě podíval a řekl: „Jo, tebe beru.“ Na podzim to bude sedmnáct let. Trochu jsem se zdráhal dělat hlavní postavu, ale Jiří o tom nediskutoval. Tu inscenaci máme teď na repertoáru v Laterně jako Legendy magické Prahy, postavě, kterou jsem hrál, se tady říká Kráčivec. Tehdejší představení bylo spíš pohybové s důrazem na černé divadlo. Ale líbí se mi nová verze, jak ji oživil Petr Zuska choreograficky.

To jsou konce, ale co začátky?

První průkaz externisty jsem v divadle dostal asi v roce šedesát tři, ještě když jsem byl na konzervatoři. Nebylo to jen Národní, také Městská divadla pražská, Divadlo E. F. Buriana, znám se z dřívějších let se spoustou herců. Do divadla mě totiž rodiče brali odmala a nejvíc na činohru. K baletu jsem se dostal kvůli tomu, že mám hudební sluch. Kromě toho, že jsem jako kluk dělal lehkou atletiku a hrál fotbal, mě dala babička v sedmi letech do houslí. Ale vadilo mi poslouchat se, tak jsem přemýšlel, jak se z toho vyvlíknout. A jednou přišla na naši základní školu manželka Luboše Ogouna vybírat kluky do přípravky baletu Národního divadla. Chodil jsem do třídy s jejich dcerou, takže dělala nábor i mezi námi, a když jsem zjistil, kdy jsou hodiny a že se díky tomu vyhnu houslím, přihlásil jsem se. Luboš Ogoun mě potom na konzervatoři bral na různé kšefty, jak se říká, začal jsem natáčet pro televizi. Někdy na podzim v roce sedmdesát dva si mě pozval Pavel Šmok a dělali jsme jeho Sinfoniettu jako krátký film. Prý získal třetí místo na festivalu v Montreux, ale nikdy jsem ho neviděl. Díky televizi si mě většina lidí později spojila ne s tancem, ale s postavou Větrníka v Princi a Večernici (pozn.: film z roku 1978). Ale mluvil mě Miroslav Moravec, můj hlas byl příliš jemný.

Chybí vám dnes pohyb?

Mám sice vnitřní potřebu se hýbat, ale už nemůžu, protože tělo mi to nedovolí. Samozřejmě jsem měl jako tanečník různá zranění, výrony se ani nepočítají, velkou zlomeninu jsem si pořídil až před pár lety v civilu. Jinak se stalo víckrát, že jsem si něco udělal na začátku vystoupení a musel jsem půl hodiny kamuflovat výron, nalomený prst, přehodit si variace na jinou nohu a různě improvizovat. Když člověk stojí na jevišti, musí se zapřít, náhrada není a představení se musí dohrát. Asi je to i povaha, já jsem se nikdy nechtěl vzdát, ničemu.

Myslíte, že tanec člověka víc udržuje, nebo ničí?

Profesionála víc ničí, než udržuje. Pokud se dělá zájmově, tak samozřejmě tělo udržuje, to může být prospěšná i klasika, ale když tančit musíte, tak organismus trpí. Člověk je pak na svém těle a na tom, co umí, existenčně závislý, takže se musí přemáhat spousta potíží. A v dnešní době tanečníci končí kariéru daleko dřív než my, už kolem třicítky. Na jednu stranu jsou technicky lepší, když je vidím tancovat, závidím jim, mají už jinou školu, dokážou podat výkony, na které bychom v mojí generaci nikdy neměli. Ale zase jsou zničení daleko dřív.V Laterně magice si tanečník nemohl vybudovat jméno jako třeba v Národním divadle, důležitější byl název souboru, jako značka. Vadilo vám to?

No jistě. Když jsem přišel, soubor hrál v Paláci Adria, kde současně sídlilo Divadlo Za branou. Když se dávala činohra, bylo vypsané kompletní umělecké obsazení, když hrála Laterna magika, stálo na programu jen Umělecký soubor Laterny magiky. To mi vadilo, nejen kvůli mně, ale především kvůli kolegům, kteří se často objevovali v televizi, měli právo, aby je lidé znali. Proč by měli být anonymní? Začal jsem jim dělat odboráře a časem jsem dosáhl toho, že se také začalo psát kompletní obsazení, ale v divadle na to nechtěli dlouho přistoupit. Na začátku devadesátých let se pro změnu začalo psát, kdo tančí sóla, a zbytek zase umělecký soubor. Takže upozornit na individuality bylo opravdu těžké.

Dnes děláte inspicienta, ale málokdo vlastně ví, co tahle práce obnáší.

Inspicient je člověk, který v okamžiku, kdy začíná představení, nahrazuje režiséra. Ten řídí zkoušky, ale při představení už nesmí do ničeho mluvit, protože inspicient má pod sebou nejen herce a tanečníky, které volá na scénu, ale také technický personál, osvětlovače, zvukaře, projekci, případně hudebníky, a všichni se podle něj musí řídit. V klasickém činoherním divadle většinou dělá asistenta režie, protože musí inscenace přesně znát, aby mohl neustále dohlížet, jestli jsou všichni na svých místech, aby představení běželo.

Vy jste v inscenacích sám tančil, takže to určitě nebyl problém. Předpokládám, že většina repertoáru Laterny magiky se odvíjí od projekce, podle ní se řídí ostatní akce?

Skoro každé představení má přesnou délku na vteřiny. Dodržování času je zásadní, proto mě občas nemají rádi, protože já na rozdíl od pražského dopravního podniku jedu na čas (smích). Přes vysílačku jsem ve spojení s hlavní uvaděčkou, tři minuty před začátkem představení kontroluji, jestli diváci už jsou na místech a můžeme začít. Jsou představení, během kterých neustále běží odpočítávání. Diváci to neslyší, ale v zákulisí je spuštěné po celou dobu, namluvil je kdysi televizní moderátor Richard Honzovič: po třech vteřinách zazní jedno číslo a odpočítávání pokračuje do tisícovky, kdy začíná nanovo. Všichni se podle toho řídí. Někdy ale všechno řídím sám, třeba Cocktail 012 nebo Kouzelný cirkus počítání nemá.

A čím se potom řídí? Podle filmu?

Ne ne, jede se podle hudby. Ale díky tomu, že jsem tuhle inscenaci hrál jako Svůdce víc než tisíckrát, znám ji přesně a můžu řídit takřka po paměti. Když jsme byli třeba před jedenácti lety v Madridu na měsíčním zájezdu, vůbec jsem neviděl, co se děje na jevišti. Tady mám monitor, kde představení vidím a můžu podle toho dávat povely, ale tehdy jsem to měl pomalu jako rozhlasovou hru. Prostě jsem řídil podle sluchu.

Také si myslíte, že Kouzelný cirkus je na repertoáru Laterny magiky tak výjimečná inscenace?

Myslím, že tohle představení je naprosto nesmrtelné, vždyť ho vytvořili lidé jako Evald Schorm, Emil Sirotek, Karel Vrtiška, Jirka Hrabal nebo Jirka Srnec. Byl to tým a to dnes najdete strašně málo. Ani tady v Laterně jsem to už sám nezažil. A dnes už vůbec. Najdete málo lidí, kteří se dají dohromady k opravdové spolupráci, z dnešních mladších tvůrců všichni chtějí být ti první, ti vedoucí, kteří něco prosadí do svého uměleckého profilu.

Jak to bylo s těmi zájezdy s Laternou, podíval jste se ještě před revolucí na Západ?

Měl jsem několik krásných zážitků, asi největší ze zájezdů do Paříže v roce osmdesát čtyři a pak do Izraele v roce osmdesát devět. Byly to přibližně měsíční zájezdy, tak akorát na to, aby člověk poznal i místo, kde vystupuje. Ale nebyl to samozřejmě jediný důvod, proč jsem šel do Laterny, chtěl jsem zkusit jiný druh tvorby. Velice mě bavil Kouzelný cirkus a rád jsem tancoval taky Odyssea, ještě když jsme hráli v tehdejším Paláci kultury, krásné představení s hudbou Michala Kocába. Škoda, že už není na repertoáru, v Košicích ho znovu inscenoval Ondrej Šoth s baletem a jezdí s ním na zájezdy…Když se díváte na současný repertoár, líbí se vám třeba novinky letošní sezony?

Kdybych vyhrál ve Sportce, dal bych deset milionů na nový program, protože divadlo mám hrozně rád, ale vybral bych si tvůrce, kteří by do toho šli spolu tak, aby se o práci bavili, scházeli se, dokud by představení nebylo zralé. Vím, že se nové inscenace dělají někdy narychlo, nedá se s tím nic dělat, když je potřeba dodržet dramaturgický plán, ale není to dobře. Z nových se mi docela líbí Vidím nevidím, Mária Procházková v něm začala nacházet trochu ducha Laterny magiky. Antikódy jsou vyloženě pro lidi, kteří mají rádi počítače a žijí v jejich světě. Já nemám internet, nepoužívám mail a taky žiju… Nové technologie jdou mimo mě. O Antikódy je zájem, protože knihu napsal Václav Havel, ale také to byla dobová záležitost. Nezdá se mi to jako cesta do budoucnosti…

Kde vidíte možnosti Laterny magiky, aby se tedy do budoucna udržela?

Laterna by se mohla vrátit ke svým kořenům, přinést opravdové propojení jeviště a filmu, propojení herecké akce na scéně a na plátně (to už je celkem jedno, jakou technologií by se vizuální část pořídila). Základ je v propojení složek, v komunikaci. Tanec s projekcí dělá kdekdo, ale divadlo potřebuje nápad, fantazii. A já mám pocit, že na to dneska nejsou lidi, že nemáme žádné tvůrce, kteří by do toho šli. Chybí fantazie, lidé hledají spíš peníze. Na jednu stranu se jim nedivím, ale mít fantazii, kterou měli původní tvůrci Laterny magiky, bylo by to o něčem jiném. Je to problém. Nejsou prostředky na výrobu představení, protože nejsou peníze, ale umění financované už líp nebude. Musí se najít lidé, kteří je mají a kteří by je do umění dali. A je potřeba mít umělce, kteří jdou jen za kumštem, a ne za slávou. Když vznikal Kouzelný cirkus, jeho autoři se scházeli, mluvili o svých představách a sepisovali, co a jak by v představení mohlo být. Vídali se v pěti šesti lidech, neustále si psali poznámky, i když se potkali jen jednou za týden. Každý přišel s nějakým nápadem. Dnes lidé hlavně pořád pospíchají. Takže jak může uzrát nějaký nápad? Dejte dohromady tým tvůrčích lidí, nechte jim prostor, aby mohli pracovat a scházet se. Dejte jim tolik času, kolik budou potřebovat, a teprve až budou hotoví, přijdou s hotovým představením a bude stát za to.

Děkuji za rozhovor.

Foto archiv, foto (3) Salim Issa – Stěpánka Stein (zdroj Nová scéna ND – fotografie na měsíční programovou brožuru Nové scény červen 2013) 

Mohlo by vás zajímat