Svůdce z Kouzelného cirkusu má 60

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s Oldřichem Táborským, tanečníkem, inspicientem, dlouholetým členem Laterny magiky 

V souboru Laterny magiky nebyla v uplynulé sezoně nouze o výročí a jubilea. Tanečník Oldřich Táborský, který ke konci června oslavil šedesátiny, už nestává se svými kolegy přímo na jevišti, zato je zodpovědný za hladký průběh každého představení. U divadla je přes padesát let, v Laterně magice třicet, část uměleckého života strávil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, spolupracoval s činoherními divadly i Pražským komorním baletem Pavla Šmoka, objevil se v televizi i ve filmu. V Laterně magice patřily k jeho oblíbeným rolím třeba Odysseus nebo už téměř ikonická postava Svůdce v Kouzelném cirkuse.
Máte za sebou pestrou kariéru. Jste původem klasicky vyškolený tanečník?

Ano, na státní konzervatoři jsem studoval klasický tanec, ale nikdy jsem neměl rád tohle dělení, nechtěl jsem se řadit ke klasikářům, lidovkářům nebo tanečníkům „modern dance“, rád jsem tancoval všechno. Po škole jsem udělal sice konkurz do Národního divadla, ale musel jsem v tu dobu jít na vojnu, takže jsem vstoupil do Armádního uměleckého souboru. Tam měla taneční složka repertoár od baletu přes lidovky až po modernu a to mi vyhovovalo mnohem víc.

Jaká byla atmosféra armádního souboru?

Měl jsem výborné kolegy a zalíbilo se mi tam tolik, že po dvou letech vojenské služby jsem zůstal ještě dalších osm let. Právě proto, že jsem mohl tancovat všechny žánry. Kdybych šel do Národního, byl bych jednostranně zaměřený a nebavilo by mě to. Samozřejmě, že se v AUSu musely občas dělat politicky zaměřené kusy, ale vlastně to nevadilo, protože takových představení bylo jen pár, naoko, a jinak se jelo napříč žánry. Soubor tehdy vedla Jiřina Mlíkovská, na kterou máme asi všichni krásné vzpomínky, letos bohužel zemřela. Dělali jsme hodně vyloženě baletních večerů, často právě choreografie Jiřiny Mlíkovské, ale také jsem třeba tancoval modernu s Ivankou Kubicovou. AUS nebyl žádná výspa ideologie, stále jsme byli v nějakém tvůrčím procesu.

Proč jste odešel?

Odcházel jsem, když mi táhlo na třicítku. Strávil jsem v AUSu deset a půl roku a cítil jsem se trochu unavený, chtěl jsem si vyzkoušet ještě jiné angažmá, než bude pozdě. V Laterně bylo hodně kamarádů a také jsem se chtěl podívat po světě i jinde než po bratrských „socdem“ republikách, které jsme objížděli s AUSem (smích).

To ale byla obrovská změna stylu práce, už jen při srovnání počtu premiér.

Je pravda, že v AUSu jsme pořád tvořili nové choreografie, kdežto v Laterně se dělaly premiéry tak jednou za pět let. Nový systém práce mi nevadil, ale trochu jsem nechápal řízení divadla. Na jedné schůzi jsem se zmínil, že nerozumím tomu, proč máme mít stálého dramaturga, když děláme premiéry jednou za x let, že by snad stačilo vypsat výběrové řízení na konkrétní premiéru. Ale to jsem nepochodil, jako s většinou svých názorů. Nikdy jsem neměl problém otevřeně říct, co si myslím, občas to přineslo i výsledek, ale tehdy zrovna ne.

Je vidět, že vám to vždycky prošlo, když jste u divadla vydržel dodnes. Do kolika let jste aktivně tancoval?

Do čtyřiceti tří let, to znamená do roku 1996, potom jsem začal dělat inspicienta. Poslední smlouvu jako tanečník jsem dostal na tři roky, po revoluci se totiž začaly dávat smlouvy jen na dobu určitou. Řekl jsem hned řediteli, že chci pracovat v divadle dál, že bych rád dělal inspicienta. Jeden se právě chystal odejít do důchodu, takže mě svou práci naučil. Bavilo mě to a baví dodnes. Pro představení Laterny magiky jsem jediný inspicient, musím být stále k dispozici.Jako interpret jste definitivně skončil?

Když jsem přestal tancovat, ještě mě pozval Jiří Srnec, abych v jeho černém divadle hrál Ahasvera. Konkurz jsem udělal tím způsobem, že se na mě podíval a řekl: „Jo, tebe beru.“ Na podzim to bude sedmnáct let. Trochu jsem se zdráhal dělat hlavní postavu, ale Jiří o tom nediskutoval. Tu inscenaci máme teď na repertoáru v Laterně jako Legendy magické Prahy, postavě, kterou jsem hrál, se tady říká Kráčivec. Tehdejší představení bylo spíš pohybové s důrazem na černé divadlo. Ale líbí se mi nová verze, jak ji oživil Petr Zuska choreograficky.

To jsou konce, ale co začátky?

První průkaz externisty jsem v divadle dostal asi v roce šedesát tři, ještě když jsem byl na konzervatoři. Nebylo to jen Národní, také Městská divadla pražská, Divadlo E. F. Buriana, znám se z dřívějších let se spoustou herců. Do divadla mě totiž rodiče brali odmala a nejvíc na činohru. K baletu jsem se dostal kvůli tomu, že mám hudební sluch. Kromě toho, že jsem jako kluk dělal lehkou atletiku a hrál fotbal, mě dala babička v sedmi letech do houslí. Ale vadilo mi poslouchat se, tak jsem přemýšlel, jak se z toho vyvlíknout. A jednou přišla na naši základní školu manželka Luboše Ogouna vybírat kluky do přípravky baletu Národního divadla. Chodil jsem do třídy s jejich dcerou, takže dělala nábor i mezi námi, a když jsem zjistil, kdy jsou hodiny a že se díky tomu vyhnu houslím, přihlásil jsem se. Luboš Ogoun mě potom na konzervatoři bral na různé kšefty, jak se říká, začal jsem natáčet pro televizi. Někdy na podzim v roce sedmdesát dva si mě pozval Pavel Šmok a dělali jsme jeho Sinfoniettu jako krátký film. Prý získal třetí místo na festivalu v Montreux, ale nikdy jsem ho neviděl. Díky televizi si mě většina lidí později spojila ne s tancem, ale s postavou Větrníka v Princi a Večernici (pozn.: film z roku 1978). Ale mluvil mě Miroslav Moravec, můj hlas byl příliš jemný.

Chybí vám dnes pohyb?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat