Salcburk: Romeo a Julie podle Bernsteina, Zingarelliho a Cecilie Bartoli

Už v následující scéně na taneční zábavě se však cosi zlomilo směrem k lepšímu. Choreograf Steel napravil dojem z rozpačitého úvodu působivě zaranžovanými scénami, mezi nimiž výrazně vyniklo první, téměř snové setkání Tonyho s Marií II. Vedle půvabné a herecky uvolněné Michelle Veintimilly se viditelně rozehrál i Reinhardt a jeho postava získala rysy sice stále poněkud těžkopádného, a přesto sympaticky upřímného hrdiny. V slavné písni Maria už pak pěvec dokonale využil své vokální přednosti lyrického tenoristy i přirozenou inteligenci, díky níž zůstal slavný song skutečně milostným vyznáním a nikoliv bezduchou árií. A co více, začala fungovat i stále ještě němá postava Marie I, v níž našel čerstvě zamilovaný Tony okouzlenou posluchačku.

Ta si poprvé zazpívala ve slavném duetu Tonight ve scéně na schodišti. Zatímco Tony se své mlčenlivé Marii II vyznával až ve výšinách třetího podlaží, odpovídala mu kdesi dole v hlubinách newyorských ulic Maria I. Kupodivu to vzhledem ke zvolené koncepci nepůsobilo nikterak rušivě, a pokud si divák uvědomil, že Marie I je osobou z jiného světa, než v jakém se nacházejí všichni ostatní protagonisté příběhu, získal zde své místo i charakteristicky tmavý mezzosoprán Cecilie Bartoli.

Fenomenální operní pěvkyně nezřídka působí jako zjevení i mezi svými standardními kolegy, natož mezi muzikálovými profesionály – tím více tedy v McKinleyho pojetí zapůsobila v této West Side Story ne jako živá hrdinka, ale jako jakási přízračná bytost, již právě její operně patetický hlasový projev odděluje od světa, který komunikuje (či komunikoval) zcela jinými prostředky. Nechci toto vysvětlení nikomu vnucovat násilím, ale pro mě osobně díky němu nadále fungovala Marie I Cecilie Bartoli v této inscenaci zcela logicky a opodstatněně.

Dále už bych mohl pokračovat v popisu salcburské produkce už jen dalšími obdivnými slovy, takže stačí jen krátce zmínit, že stejně dobře vyzněl i „svatební duet“ Tonyho a Marie One Hand, One Heart, že v kvintetu Tonight zazářila Bartoli jako jeho nejvýraznější sólistka a že celé první dějství skončilo věrohodně inscenovanou rvačkou, jejíž výsledek – dvě mrtvoly na opuštěné scéně – měl ten správný mrazivý efekt, jaký se měl skutečně dostavit.

Ve druhém aktu se sice hned na začátku střetla Bartoli s písní, která jí z mnoha důvodů vokálně ani výrazově příliš nesedla, tedy s parodickou I Feel Pretty, ale hned na to se postarala o jeden z vrcholů večera, když s nesmírným citem zazpívala v režijně i choreograficky působivě ztvárněné snové scéně song Somewhere, přidělovaný i v běžných produkcích zpěvačce s klasicky školeným hlasem a označované obvykle jen jako Girl. Zajímavě vyzněla i konfrontace Bartoli a Karen Olivo v duetu I Have a Love – představitelka Anity z něj vyšla více než se ctí. V dojemném závěru, kdy se všichni někdejší přátelé i rivalové setkávají nad nesmyslně zastřeleným Tonym, si píseň Somewhere zazpívala spolu s Bartoli dokonce i Maria II, tedy Michelle Veintimilla, a nutno podotknout, že vůbec ne špatně… Ani to však ještě nebyl úplný konec – Maria I, která na scéně osaměla, se opět v reálném světě vrhla pod vlak nadzemní dráhy (věrohodný světelný efekt z dílny Patricka Woodroffa), aby se konečně na onom světě opět setkala s Tonym…

V popisu inscenace jsem úmyslně vynechal zmínku o výkonu Simón Bolívar Symphony Orchestra a Dudamelově nastudování. Nejsem si totiž zcela jist, jak se k němu postavit: technicky sice provedli venezuelští hudebníci Bernsteinovu partituru zcela spolehlivě, ale jakkoliv specifický smysl pro interpretaci autorovy sršaté partitury, plné oslnivých hudebních nápadů a kontrastních ploch od lyrických až po ostře rytmické a taneční, jsem u nich tentokrát postrádal. Obávám se, že vina leží v tomto případě výhradně na samotném Gustavu Dudamelovi – vzhledem k tomu, že ještě den před premiérou řídil poslední z představení série Pucciniho Turandot ve Vídeňské státní opeře, je docela dobře možné, že nastudování West Side Story v Salcburku možná nevěnoval takovou pozornost, jakou by si zasloužilo. Uznávám, že je to z mé strany pouhá spekulace, nicméně evidentně nový výtisk partitury, který nechal Dudamel otevřený ležet na pultu o přestávce, a neobsahující na otevřené dvoustraně (konec prvního dějství a začátek druhého) jedinou ručně psanou poznámku či zvýraznění, hovoří podle mého názoru tak trochu sám za sebe.

Jako celek však považuji salcburskou premiéru stěžejního díla světového muzikálu za úspěch, který si nadšené reakce publika i standing ovations skutečně zasloužil. Těžko říci, zda z něj lze cokoliv vyvozovat do budoucna: z Cecilie Bartoli se muzikálová hvězda s nevětší pravděpodobností nestane a trend uvádění broadwayské klasiky na Salcburském festivale také nejspíš nehrozí. Jedno je ale jisté  –  West Side Story zůstává pořád stejně mladým, provokativním a inspirativním dílem, bez ohledu na to, s kým si právě ztotožňujeme patologickou nenávist mezi Tryskáči a Žraloky…

Hodnocení autora recenze: 70%
***