Salieri ve Vídni I. aneb Francouzská operní tragédie Les Horaces

Antonio Salieri komponoval opery na libreta ve třech jazycích a ve více žánrech, což souviselo i s jeho pobyty a zakázkami, které během života obdržel. Skládal jak italské opery seria na libreta metastaziovského typu, tak i francouzské hudební tragédie, ve kterých se snažil vyrovnat Gluckovu vzoru. V oblasti komické opery vytvořil jak několik italských oper buffa, tak také jeden ryze německý singspiel na původní německý text nebo půvabné operní intermezzo Prima la musica, poi le parole, se kterým soutěžil s prací Wolfganga Amadea Mozarta Der Schauspieldirektor. Některé náměty, které si vybíral, patří do fondu světových literárních látek, ať to byl Shakespearův Falstaff, Goldoniho komedie La Locandiera (se stejnou látkou jako Mirandolina Bohuslava Martinů) nebo drama Horace Pierra Corneille.

Látka z římských dějin Tita Livia nalezla živnou půdu především v období klasicismu pro vyhraněný patriotický patos a vzorové schéma konfliktu mezi štěstím jedince a politickými zájmy komunity. Titus Livius, jeden z nejvýznamnějších antických historiografů, líčí příběh nepřátelství dvou měst, nově vzniklého Říma a starší Alby Longy (bývalého etruského osídlení). Spor obou městských celků měl řešit boj tří vybraných nejstatečnějších mužů z každého tábora. Navíc Pierre Corneille přidal do příběhu vztah členky jednoho rodu se synem z druhého městského klanu. Látka obsahuje i jeden motiv, traktovaný v antické literatuře – sororicide, tedy zabití (obětování) mladší sestry v zájmu politických snah. Barokní tragédie Pierra Corneille z roku 1640 je základním dramatickým zdrojem většiny dalších jevištních zpracování. Corneillovo drama bylo různě upravováno pro potřeby místních jevišť jako činoherní tragédie, velký ohlas má například ještě v roce 1750 anglické přepracování The Roman Father Williama Whiteheada.

Ale až po více než 130 letech se po Corneillově tragédii objevuje látka na francouzském jevišti v hudebním hávu, tentokráte jako ballet tragique en 5 actes Les Horaces et les Curiaces na hudbu Josepha Starzera, s libretem a choreografií nejvýznamnějšího baletního reformátora osmnáctého století Jeana Georgese Noverra. Premiéra roku 1774 za přítomnosti dvorských kruhů ve vídeňském Burgtheatru odstartovala nový život pro starší námět. Antonio Salieri se ve snaze vyrovnat se gluckovským opusům a dosáhnout zásadního úspěchu v Paříži v domácím žánru hudební tragédie spojil s libretistou Nicolasem-Françiosem Giullardem, který též psal libretní texty pro Christopha Willibalda Glucka (Text pro Iphigénie en Tauride, 1779). Antonio Salieri se tak snažil zopakovat úspěšný model, který použil při kompozici své první francouzské operní tragedie Les Danaïdes (1784), kdy použil překlad italského textu jiného gluckovského libretisty Ranieriho de’ Calzabigi.

Nicolas-Françios Guillard text Corneillova dramatu Horace (1640) zjednodušil, vypustil vedlejší postavy. Hlavní změnou bylo ale přesunutí zápletek, dějová linie s obětováním sestry byla vypuštěna a hlavní hrdinkou se stala Camille, žena, milující syna druhého vládce. Salieri ale se svou operou nesklidil úspěch, premiéra ve dvorním divadle ve Versailles i následné představení díla pařížskému publiku zanechaly jen chladný ohlas. Dílo bylo staženo po třech představeních a zůstalo netištěno v pouhém autografu (ze kterého vychází koncertní podoba se značnými škrty v délce hodiny a půl oproti původní tříhodinové jevištní verzi). Skladatel si pak ale napravil renomé bouřlivým přijetím své opery Tarare pařížským publikem ještě v témže roce. Danaidky a Tarare zůstaly na repertoáru francouzských operních domů až do dvacátých let devatenáctého století, kdy už většina Salieriho italských oper zmizela z jevišť jak v Itálii, tak v rakouském císařství.

Další, trochu nečekanou popularitu námětu nečekaně dodala i historická malba Jacquese-Louise Davida Le Serment des Horaces z roku 1784, dílo se pak díky obdivované vznešené kompozici šířilo jako vzor klasicistní malby v mnoha rytinách celou Evropou.

Po Salierim se látky chopil záhy i Domenico Cimarosa (Gli Orazi ed i Curiazi, Teatro la Fenice 1796 v Benátkách) na tříaktové libreto Antonia Sografiho. Když začala Cimarosova operní hvězda blednout (dílo se udrželo na repertoáru v Itálii přibližně do roku 1815 a bylo inscenováno i v dalších evropských zemích), jeho zhudebnění tohoto námětu žilo jako podkladová část zápletky v nesmírně úspěšné operní frašce italského skladatele Francesca Gnecca Il prova di un’opera seria (1805), která se odehrává právě při přípravách Cimarosova operního dramatu. Další zhudebnění následovala v Itálii, která byla vždy senzitivní na patriotické hodnoty domácí kultury i dávné příběhy z bojových výbojů zakladatelů. Bez ohlasu zůstala anglická operní verze z roku 1825 George Macfarrena, komponovaná v italském stylu.