Salome v Salcburku – vítězství dekadence

Stejně jako letošní premiérová inscenace Enescuovy opery Œdipe z dílny režiséra a výtvarníka Achima Freyera (recenzi na představení najdete ZDE) je Salome Renata Castellucciho koncipována primárně jako vizuální zážitek a scénický výtvarný akt. Na rozdíl od Freyerova nekompromisního oproštění od budování vztahů mezi jednajícími postavami na jevišti italský režisér inscenuje Straussovu obsáhlou jednoaktovku jako monumentální podívanou s velkolepými obrazy, která věrně sleduje děj Wildeova dramatu.

Dnes již málokdo ví, že Oscar Wilde napsal Salome ve francouzštině jako persifláž hereckého stylu francouzské činoherní divy Sarah Bernhradtové v podstatě pro pobavení sebe a svých přátel. Ale secese a dekadence látce přály natolik, že od prvé inscenace je toto drama bráno zcela vážně a zařadilo se k nejvýznamnějším textům světové dekadence přelomu 19. a 20. století. Toto původní směřování se z díla zcela vytratilo a některé umělecké pokusy vzkřísit tento persiflážní záměr končí naprostým nepochopením publika (film Poslední tanec Salome Kena Russella z roku 1988 nebo salcburská velikonoční inscenace opery sdílená s Teatro Real v Madridu režiséra Stefana Herheima z roku 2011).

Renato Castellucci, jehož spojuje s Achimem Freyerem nejen původní studium výtvarného umění a založení vlastního uměleckého multioborového souboru, pracoval velmi inteligentně s pojetím dekadence přelomu století. Dekadence, včetně soudobých variant, teď patří k žhavým tématům světových výstav i literárního a uměnovědného zkoumání. Castellucciho a jeho ustálené spolupracovníky (choreografie Cindy Van Acker, umělecká spolupráce Silvia Costa a dramaturgie Piersandra Di Matteo) zaujala především atmosféra bizarního a nevysloveného v dílech tehdejší literární dekadence, které dokázali adekvátně v obrazech převést na jeviště jako skutečnou podívanou. Skryté nebo popisované se stává vizuálně zřejmým.

V zásadě inscenační tým neulpívá na historickém detailu ani na důsledné stylizaci. Obrazu na jeviště také mnohé obětuje. Pro vytvoření jednobarevných tmavých skvrn neváhají stejně obléknout pět Židů, oba Nazarénské, vojáky i sluhy z královského paláce. Některé nápady působí velkolepě ve své jednoduchosti, v jiných případech příprava scénického obrazu zabírá snad příliš divákovy pozornosti, než dosáhne kýženého efektu. Vizuálním leitmotivem inscenace je plocha kruhu, jež se opakuje na prorokově kryptě, jako prostor na terase (postupně rozebíraný), prostor pro závěrečný monolog princezny Salome a především jako velkolepě účinný světelný efekt zatmění slunce při vystoupení Jochanaana. Na několika místech použije Castellucci principy aktivní scénografie, kdy účinkující svými zásahy vytvářejí samotnou scénu.

Výtvarná složka pracuje především s preferenčními barvami bílé (hedvábný čistě bílý lesklý atlas pro kostým Salome, „doplněný“ ovšem o krvavou skvrnu již od počátku představení) a masu černošedých oděvů ostatních protagonistů včetně proroka. Drobné odvolávky na světové výtvarné ikony surrealismu (špulka) nebo konstruktivismu jsou charakterizovány převážně zlatou barvou. Pařížský surrealismus také formoval závěrečný obraz muže bez hlavy a odložené koňské hlavy, stejně jako tělesnou formu Salome stočené do polohy plodu v Tanci sedmi závojů.

Na dobu vzniku opery reagují kostýmy ve střihu těžkých civilních zimních plášťů a obleků z doby Wilda a Strausse, z nichž nevybočuje ani kostým Herodias. Naopak kostým Salome má evokovat nadčasovou nevinnost a také nevyzrálost. Silným účinkem vyniká maskování proroka, který zůstává naprostou většinu svého výstupu ve stínu, a divák nemá šanci rozpoznat jeho tvář nebo fyzické kvality, což postavě dodává dráždivost nepoznatelnosti a výjimečnosti. Občas sice akce na jevišti ne zcela odpovídá libretu, ale Castellucciho scénické obrazy jsou většinou ohromující (vyjma závěrečné nafukovací černé „bubliny“ v rohu jeviště, která působí až trochu směšně, a hlavně zcela nadbytečné při tenzi, kterou vytváří Asmik Grigorian v závěrečném monologu).

Současná inscenace je postavena na fenomenálním výkonu litevské sopranistky Asmik Grigorian, která v roli biblické Lolity – Salome – odvádí maximum jak pěvecky, tak představitelsky. Navíc jí pomáhá netuctová fyzická přitažlivost a silné charisma. Tato jedna z nejvýraznějších současných zpěvaček si role pečlivě vybírá a vedle standardního repertoáru (například Madame Butterfly či Evžen Oněgin) neváhá vstoupit i do rolí, jež nejsou tak atraktivní nebo populární (titulní role v Čajkovského Čarodějce, Fedora ve stejnojmenné opeře Umberta Giordana nebo Marie v Bergově Vojckovi, s níž debutovala a oslnila právě na salcburském festivalu). Její Salome je především uvěřitelně mladistvá, což je kvalita, která se dá připsat jen málokteré představitelce dob současných i minulých. Sopranistka je výborně pohybově disponovaná (takže je vlastně škoda, že netančí Tanec sedmi závojů, který režisér pojal jako symbolický akt s hudbou), což dokázala i v náročném pojetí Marie z Vojcka v Kentridgově režii právě zde na salcburském festivalu. Dává roli v pohybové složce výraznou vzdorovitost dívkoženy, neodolatelně působí její skoro dětská představa svádění Narrabotha nebo nesouhlasný tělesný tonus při odpovědích tetrarchovi. Roli má také dokonale mimicky a výrazově připravenou, včetně silně stylizovaných pohybových akcí. V pěveckém ztvárnění se nikde neuchyluje k hlasovému tlaku. Její soprán působí v souladu s postavou velmi mladistvě a zářivě a dokonale se nese celým hledištěm Felsenreitschule. I tóny nejvyššího rejstříku jsou vytvořeny bez nadbytečného napětí a v plné kvalitě tónu, bez křiku (což je u představitelek této role zcela vzácné). Znamenitá je i srozumitelnost zpívaného slova.

Zcela mimořádný výkon Asmik Grigorian doplňují velmi zdařile i představitelé dalších rolí. Charakterní tenorista z Velké Británie John Daszak je specialistou na party oper 20. století a postavě Heroda dává vnější rozměr bonvivána, uvnitř ale neurotika zmítaného strachem. Bez pěveckých problémů působí i italská mezzosopranistka Anna Maria Chiuri, vystupující především v klasickém italském repertoáru a také ve Wagnerových operách (převážně ale na italských jevištích), jejíž hlas nevyniká zvláštní krásou, ale schopností výrazu a přesvědčivým hereckým výkonem dodává postavě Herodias také velmi plastický obraz. Zcela démonicky hlasem i zjevem působí maďarský basbarytonista Gábor Bretz, který v souladu s režisérským požadavkem traktuje postavu Jochanaana tajemně (jako indiánského šamana!) na nezřetelné hranici dobra a zla. Tenorista Julian Prégardien a mezzosopranistka Christina Bock kultivovanými hlasy ztvárňují pár Narrabotha a Pážete. Dobře sezpívaný je i kvintet Židů a i nejmenší (třeba mimická) role je obsazena s příkladnou péčí.

Dirigent Franz Welser-Möst za pultem Wiener Philharmoniker našel dokonalou zvukovou rovnováhu mezi monumentalitou inscenace i vášnivostí a dráždivostí dekadentní látky. Hudební nastudování nikde neulpívá na zbytečném efektu (ani při Tanci sedmi závojů pojatém staticky). Samozřejmostí je dokonalé propojení s pěveckými výkony a výsledek ohromuje zvukovou vyrovnaností. Loňská produkce je již dostupná v záznamu na DVD a sklidila řadu nominací a cen v oborových anketách. Podobná vyrovnaná kvalita všech součástí operní inscenace se nachází i na světových scénách jen zřídka a divák se zatajeným dechem sleduje celé představení a přeje si, aby ještě nekončilo. A právě vyrovnanost a komplexnost složek inscenace je klíčem k úspěchu současné salcburské Salome, kdy ani silný vizuální koncept nelimituje hudební nastudování a výkony (což se ukázalo problematické právě v letošní inscenaci Enescuovy opery Œdipe). Se zvědavostí pak budeme očekávat další ohlášené premiéry Asmik Grigorian, jež na papíře působí impozantně. Můžeme se těšit na Belliniho Normu v Theater an der Wien nebo Jenůfu v Covent Garden… A na závěr je třeba ocitovat krátkou, nicméně velmi všeobecně inspirativní, děkovací řeč této jinak velmi skromné umělkyně na otázku při květnovém předávání International Opera Awards: „Důvěra. Porozumění. Podpora. Láska. Co ještě můžeme žádat? Snad určitý čas v životě? Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi pomohli dosáhnout toho, kde dnes jsem. Děkuji.“

Richard Strauss: Salome
Salzburger Festspiele 2019
Felsenreitschule, 25. srpna 2019 ve 20:00 hodin.
(Délka představení 105 minut; hráno samozřejmě bez přestávky.)