Schenkovi Mistři pěvci znovu v Metropolitní opeře

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Metropolitní opera: Lhostejný „Mistr pěvec“ v Met nedokáže zazpívat vysoké tóny 
Ve všem tom rozruchu kolem údajného antisemitismu obsaženému ve Smrti Klinghoffera Johna Adamse proklouzla kupodivu jedna položka v programu Met bez povšimnutí. Zatímco plánovaný přímý HD přenos Adamsovy opery byl zrušen, HD uvedení Wagnerových Mistrů pěvců norimberských se uskuteční.Stejně jako většina Wagnerovy hudby mají i Mistři pěvci pohnutou historii, zejména vlivem pozdějšího propojení s nacismem a německým nacionalismem ve dvacátém století v širším slova smyslu. Wagnerův vlastní antisemitismus je přesvědčivě doložen, a dokonce existují domněnky, že Sixtus Beckmesser, pedantský protiva, je sám antisemitskou karikaturou.

Ovšem navzdory předsudkům svého autora zůstávají Mistři pěvci vlivným dílem jednoho z velkých operních mistrů a na jeviště Met se v úterý večer vrátili – naštěstí – bez protestů. Úterní šest hodin a deset minut trvající první uvedení v této sezoně bohužel nemělo příliš velký spád. Pod taktovkou Jamese Levina bychom očekávali zasvěcující představení a jeho vedení opravdu bylo jasné, komunikativní a čisté, ponecháme-li stranou několik nejistých sborových scén. Levinovo dirigování však postrádalo energii, a to nejen kvůli jeho rozvážným tempům. Orchestr Met přes vší svou pružnost a bohaté textury nehrál s přílišným zápalem ani s jiskrou, s výjimkou komediální lsti mezi Sachsem a Beckmesserem ve druhém dějství a následnými nepokoji. Dokonce i chvástavá předehra k prvnímu dějství působila poněkud nudně.

Morrisovo ztvárnění ševce a básníka Hanse Sachse bylo prospěšným vítězným kolem. Zkušený basbarytonista od dob svých mistrovských výkonů v této roli před deseti lety ztratil část kvalit svého hlasu a nejvyšší rejstříky této role byly v úterý mimo jeho možnosti. Jeho hlasové nedostatky však propůjčují Sachsovi přirozenou drsnost a čas od času byl schopen vykouzlit něco ze svého dřívějšího hromového hlasu, jako třeba v přemítavém monologu během vyvrcholení třetího dějství.

Hrdinný pár byl sice solidní, avšak přesto ničím nevynikal. Johan Botha v roli zamilovaného rytíře Waltera povětšinou zaujímal postoj „stůj a zpívej“ a tóny, které ze sebe vydával, byly sice hlasově silné a technicky správné, ale chybělo jim odstínění. Jeho přednes mistrovské písně nebyl okřídlený, ale spíše zatížený – jeho výšky byly sice čisté, ale nikoli strhující. Totéž platí pro Anettu Dasch, která v roli Evy uplatnila objemný pevný hlas, ale vzmohla se jen na málo lyrických okamžiků.

Johannes Martin Kränzle debutující v Met v roli Beckmessera byl velkou oporou tohoto představení. V Evropě uznávaný Kränzle vnesl do role starého mládence v letech neobvyklou vyrovnanost. Plynoucí, nasládle lepkavý hlas udělal z jeho vlastního banálního přednesu mistrovské písně v závěrečné scéně sluchové potěšení…

Hans-Peter König zůstává v roli Evina otce Veita Pognera s dunivými drsnými tóny hlasovým zázrakem, kombinuje ve své postavě jemnost a vznešenost. Kovově znějící tenor a seriózní vystupování učinily z Paula Applebyho podmanivé zpodobnění Sachsova učedníka Davida. Karen Cargill v roli chůvy Magdaleny předvedla pevný a plný hlas a Martin Gantner debutující jako Fritz Kothner udělal dojem svým oslnivým hlasem. Sbor řízený Donaldem Palumbem zpíval, jak nejlépe dovede, a do dlouhého večera vnesl hudební sílu a dramatičnost.

Hyperrealistická inscenace Otty Schenka i po dvaceti letech stále dobře plní svůj účel. V tom nejlepším smyslu sugestivně přivádí, prostřednictvím nádherné barvité podívané v závěrečné scéně, oživuje prostředí šestnáctého století, v tom nejhorším může publikum alespoň obdivovat krásné tyčící se gotické oblouky v jinak všedním prvním dějství. Každý, kdo chce představení stihnout, si musí pospíšit – blížící se inscenace Stefana Herheima, uvedená na Salcburském festivalu, může znamenat konec tohoto Schenkova nastudování.

(New York Classical Review—3. prosince 2014— Eric C. Simpson)

***

Večírek na oslavu odchodu inscenace do důchodu: Schenkovi „Mistři pěvci“ v Lincolnově centru
Schenkova mile tradiční inscenace Wagnerových Mistrů pěvců norimberských z roku 1993 se v úterý večer vrátila do Met. V mnoha ohledech ten večer, který přinesl naprosto vynikající obsazení i úchvatný orchestr a sbor Met, působil dojmem nostalgického výletu do vzpomínek.

Patříte-li mezi ty milovníky Wagnera, kteří si tuto inscenaci, naposledy uváděnou v roce 2007, oblíbili, budete mít už jen šest příležitostí ji zhlédnout. Generální ředitel Met Peter Gelb ji nahradí bizarní inscenací Stefana Herheima, která byla představena během Salcburského festivalu v roce 2013 a jejíž uvedení je v plánu na sezonu 2019–2020.

Když měla téměř před dvaadvaceti lety premiéru Schenkova inscenace, dirigoval ji James Levine. Od té doby si partituru v podstatě přisvojil. Do konce prvního uvedení a během následujících sezon se konalo ještě třicet dalších představení. James Levine dirigoval všechna, s výjimkou toho posledního. V úterý večer byl znovu v orchestřišti. Ještě před nedávnou dobou se zdálo nepředstavitelné, že by toto představení mohl opět řídit. Bezpočet obdivovatelů jásal nad jeho návratem k dirigování po letech nemocí a úrazů. To, že diriguje vsedě v elektrickém invalidním vozíku, vůbec nevadí.

Přesto je představení Mistrů pěvců dlouhé. To úterní začalo v osmnáct hodin a se dvěma vleklými přestávkami skončilo po půlnoci. Přestože způsob, jakým James Levine od svého návratu diriguje, bývá brilantní, občas nastávají okamžiky, během nichž, jak se zdá, ztrácí výdrž a soustředění. Tak tomu chvílemi bylo i v úterý.

Hloubka jeho vhledu, cit pro plynutí a tvar partitury i pozornost vůči vnitřním detailům, to vše bylo působivé. V této práci však sám sobě nastavil velmi náročná měřítka. Tomuto přestavení chybělo něco ze zázračné průzračnosti a ostrosti, jichž dosahoval v předešlých letech. Přestože orchestrální předehra zněla v úterý zářivě a vznešeně, byly v ní také váhavé nástupy a nejasnosti. Když církevní sbor, shromážděný k bohoslužbě v Norimberku šestnáctého století, zpíval důstojný chorál, kterým dějství začíná, bylo tempo příliš pomalé. A během dlouhé části při níž David, učedník ševce Hanse Sachse, vysvětluje pravidla mistrovského zpěvu rytíři Walterovi, který právě dorazil do města, se tempo znovu vleklo a orchestr pod Lavineovou taktovkou byl příliš těžkopádný. Ve snaze být slyšet, jak se zdálo, atraktivní, lyrický tenor s příjemným hlasem Paul Appleby v roli Davida občas svůj hlas přetěžoval a zněl napjatě.

Přesto byly v představení skvělé momenty. Melancholická, zasněná orchestrální předehra ke třetímu dějství byla velkolepá. Byl to Wagner ve svém období pozdně beethovenovských smyčcových kvartet. A James Levine, jak se zdálo, nabral během dlouhé závěrečné scény na louce, s rozmarnými vesnickými tanci a slavnostními pochody, znovu sil. Oslavný hymnus, kteří měšťané zazpívali Sachsovi, byl nádherný. Má snad nějaký jiný operní dům lepší sbor?

Zkušený basbarytonista James Morris byl v Met uznávaným představitelem Sachse od té doby, co ho v roce 2011 zpíval poprvé. Nikdo však nepředpokládal, že se bude vracet do této obnovené premiéry. Basbarytonista Johan Reuter, který byl dlouho ohlášen jako představitel Sachse, v září oznámil, že tuto náročnou roli do svého repertoáru nezařadí. James Morris souhlasil se záskokem v pěti představeních. (Vynikající barytonista Michael Volle, jenž zpíval Sachse v salcburské inscenaci v roce 2013, vystoupí v dalších dvou.)

James Morris, který příští měsíc oslaví osmašedesáté narozeniny, už hlasově není tím, kým býval v dobách, kdy v Met dlouhá léta úspěšně účinkoval v roli Wotana, ve které ho stálo za to slyšet. V úterý zněl jeho hlas chvílemi koženě a chabě, občas nepřesně frázoval.

Přesto však do svého působivého ztvárnění vnesl neuvěřitelnou dramatickou schopnost a bohatost charakteru. James Morris je Hansem Sachsem, jedním z Wagnerových nejlepších výtvorů, skromným ševcem, bezdětným vdovcem, mužem ctěným v domovském městě nejen pro své básnické a pěvecké mistrovství, ale také pro svou slušnost a pochopení pro mezilidské vztahy. Jamesi Morrisovi se v závěru od publika oprávněně dostalo největších ovací.

Výkonný tenorista Johan Botha vynikl v náročné roli nepokojného rytíře Waltera, který přijel do Norimberku a okamžitě se zamiloval do Evy, půvabné dcery bohatého zlatníka Pognera. Toho večera se to stalo znovu. Johan Botha je velmi silné postavy. Neodpovídá Wagnerově představě mladého temperamentního rytíře. Zpíval však s takovým romantickým půvabem a svěžestí, zejména během slavné Waltrovy oslavné písně („Píseň o ranním snu“, jak ji Sachs nazývá), že působil dokonalým dojmem zamilovaného mladíka.Jasný a přesný hlas sopranistky Anetty Dasch postavě Evy velmi sluší. Jediným problémem byla občasná neuvolněnost v dlouhých vysokých tónech, v této roli i tak ale byla velmi působivá. Basista Hans-Petr König byl v roli jejího otce Pognera úžasný, moduloval svůj wagnerovský hlas, aby postava vyznívala otcovsky. Německý barytonista Johannes Martin Kränzle, jenž v Met debutoval, zpíval městského písaře Beckmessera, který představuje komickou vrstvu příběhu.

Když Pogner nabídne ruku své dcery jako cenu v pěveckém klání, je Beckmesser rozhodnut vyhrát za použití všech dostupných prostředků. Johannes Martin Kränzle se svým robustním hlasem a úsečnou dikcí ho ztvárnil jako neklidného, nervózního, neurotického chlapíka, který v jádru není špatný. Německý barytonista Martin Gantner, jenž v Met také debutoval, propůjčil roli pekaře Kothnera, dalšího ctěného mistra pěvce, mohutný hromový hlas. Mezzosopranistka Karen Cargill v roli Eviny chůvy Magdaleny, zamilované do Davida, měla velkolepý hlas.

Když se tato vynikající opera vrací do Met, je to vždy velká událost.

(The New York Times — 3. prosince 2014 — Anthony Tommasini)

Richard Wagner:
Die Meistersinger von Nürnberg
Dirigent: James Levine
Režisér: Otto Schenk
Režijní nastudování: Paula Suozzi
Scéna: Günther Schneider-Siemssen
Kostýmy: Rolf Langenfass
Světla: Gil Wechsler
Choreografie: Carmen De Lavallade
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 14. ledna 1993 Metropolitan Opera House
(Live: Met in HD 13. 12. 2014)

Hans Sachs – Michael Volle
Eva – Annette Dasch
Walther von Stolzing – Johan Botha
Magdalene – Karen Cargill
David – Paul Appleby
Beckmesser – Johannes Martin Kränzle
Pogner – Hans-Peter König
Kothner – Martin Gantner
Vogelgesang – Benjamin Bliss
Nachtigall – John Moore
Ortel – David Crawford
Zorn – David Cangelosi
Moser – Noah Baetge
Eisslinger – Tony Stevenson
Foltz – Brian Kontes
Schwarz – Ricardo Lugo
Night Watchman – Matthew Rose

www.metopera.org

Překlad Magdalena Rytinová
Foto Met