Sem tam jsem ‘uletěl’, ale nebyl jsem gauner. Před 100 lety se narodil Přemysl Kočí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
1. června by se dožil sta let barytonista, režisér, pěvecký pedagog a také jeden z předlistopadových ředitelů Národního divadla Přemysl Kočí. Jeho umělecké kariéře věnovala Opera Plus pozornost v minulých letech hned v několika textech. Vzhledem k tomu, že se jedná o osobnost rozporuplnou, na jejíž působení existují rozličné, namnoze diametrálně odlišné názory, chceme se tentokráte zaměřit především na jeho aktivity v kontextu doby, v níž veřejně působil.
W. A. Mozart: Don Giovanni – Přemysl Kočí (Don Giovanni) – ND Praha 1962 (zdroj ND Praha / foto Jaromír Svoboda)

Synek z hornické rodiny z Rychvaldu, obce ležící na cestě z Ostravy do Karviné, měl k divadlu a zpěvu vrozené dispozice. Jeho otec havíř byl vášnivý ochotník a jeho o devatenáct let starší sestřenice Míla Kočová byla hvězdou Opery Národního divadla v době první republiky. A nejen to, patřila i ke hvězdám tehdejší společenské smetánky, což potvrzuje ve svých vzpomínkách tvůrce Barrandova, Václav Maria Havel. Tento povahový rys se po celý život velmi výrazně projevoval i u Přemysla Kočího. Působil na první pohled jako výrazná osobnost a dovedl toho skvěle využívat. Leckdy mu to nepochybně vyneslo mnoho dobrého v dané chvíli, ale ze zpětného pohledu vše vypadá mnohdy jinak.

Studoval u legendy ostravské pěvecké pedagogiky Rudolfa Vaška. Na rozdíl od jiných žáků se Kočího pan profesor nesnažil „předělat“ na jiný obor. A baryton Přemyslu Kočímu seděl. V čelných rolích tohoto oboru mohl prokázat jak své hlasové, tak ale především také herecké a představitelské kvality. Role typu Escamilla, se kterou poprvé vystoupil na ostravské scéně, Dona Giovanniho, Scarpii, Evžena Oněgina a další mu byly svou podstatou vlastní a rychle se v nich prosadil.

raritní foto z baletní role Přemysla Kočího ve Státním divadle Ostrava – Sultánův bratr v Šeherezádě Rimského -Korsakova v roce 1947, s věnováním choreografovi inscenace Emerichu Gabzdylovi (zdroj archiv NDM Ostrava)

Zájem o něj projevil už Václav Talich, ale Kočí zůstal v Ostravě. V legendární ostravské Vogelově a Hrdličkově inscenaci Debussyho Pelléa a Mélisandy, která se ve dvou představeních na Pražském jaru v roce 1948 setkala s mimořádným ohlasem, byl výtečným představitelem Golauda. O tomto představení se velmi příznivě vyjádřil i Zdeněk Nejedlý. Údajně na přímý popud právě ministra Zdeňka Nejedlého byl Přemysl Kočí angažován do Národního divadla. Je to samozřejmě možné, ale jednak Národní divadlo tento typ sólisty v dané chvíli potřebovalo a dále při všech přečetných výhradách k politické angažovanosti Zdeňka Nejedlého je nutno přiznat, že byl ministrem kultury, který hudbě a opernímu zpěvu rozuměl, byť jeho vkus byl v hudbě stejně jako v literatuře a výtvarném umění značně jednostranný, což se díky jeho výsostnému politickému postavení mnohokráte velmi neblaze projevilo. To ale rozhodně nebyl případ angažování Přemysla Kočího, který se zejména v první dekádě svého sólistického působení opravdu významně v těžké konkurenci, která tehdy v souboru Opery Národního divadla panovala, prosadil.

Přemysl Kočí (foto archiv)

Přemysl Kočí byl jako velká část tehdejší nastupující umělecké generace přesvědčený a velmi aktivní komunista a v tomto směru se také veřejně projevoval. Není ovšem známo, že by někomu osobně záměrně ublížil či někoho poškodil v kariéře, což tehdy mnozí zanícení mladí svazáci a straníci činili. Aktivity Přemysla Kočího byly všestranné. Věnoval se pod pseudonymem i zpěvu šlágrů, jak jsme tomuto žánru tehdy říkávali.

Není divu, že si jej všimli i filmaři. Vzpomínám si, jak jsme jej jako dítka školou povinná obdivovali v roli reprezentačního brankáře ve filmu Brankář bydlí v naší ulici. Největší lyrik českého filmu, režisér Václav Krška si jej obsadil do role Velkovezíra ve svém filmu Legenda o lásce na námět tehdy velice populární hry Nazima Hikmeta. Ve filmu, který jako řada dalších Krškových filmů té doby, působil v šedi tehdejší budovatelské a protiimperialistické produkce jako osvěžující balzám, vystoupila v roli Šírín mladičká Jana Rybářová, první nadějná vycházející hvězda české poválečně filmové produkce se vším, co k tomu patří. Mezi představitelem Velkovezíra, který nikdy nezastíral svou zálibu v něžném pohlaví, a mladou herečkou vznikl oboustranný vztah, který ukončil dobrovolný odchod Jany Rybářové ze života. Důvodů k jejímu rozhodnutí bylo patrně více, ale v očích veřejnosti byl Přemysl Kočí jednoznačně označen za viníka její smrti.

Musíme si v této souvislosti uvědomit, že v režimu panujícím v Československu padesátých let s jeho rigidní komunistickou pokryteckou morálkou, která si nijak nezadala s prudérií viktoriánské Anglie, neexistovala žádná takzvaná bulvární média a události typu dobrovolné smrti známé herečky byly přísně tabuizovány, takže není divu, že celá záležitost, která by dnes byla do detailů pitvána nejen v bulvárních médiích, se šířila tajně a tím zdánlivě paradoxně, ale de facto logicky nabývala na tajuplné závažnosti. A Přemysl Kočí po celý život jakýkoli svůj podíl na smrti mladé herečky popíral. V padesátých letech to jinak nešlo, ale on tak činil i v dobách, kdy mohl a snad se i měl k celé záležitosti vyjádřit otevřeněji.

Dalším faktorem, který vrhá stín na jeho osobnost, byla záležitost jeho hostování ve vídeňské Státní opeře. V době, kdy si naši špičkoví sólisté mohli o hostování ve Vídni nechat jenom zdát, byl na podzim roku 1956 do vídeňské Státní opery pozván na deset vystoupení do role Escamilla v inscenaci Bizetovy Carmen, v níž titulní hrdinku ztvárnila tehdejší špičková světová mezzosopranistka, Američanka Jean Madeira, a Dona Josého neméně slavný Rudolf Schock. V této konkurenci bohužel Přemysl Kočí neuspěl, a tak z deseti představení došlo pouze na dvě, ve dnech 19. a 26. listopadu 1956.

Ani tento neúspěch však ješitnost Kočímu (což ovšem u mnoha i těch nejlepších umělců je častá a vlastně pochopitelná vlastnost) nedovolila přiznat. A dodnes je záhadami obestřeno jeho údajné, nikým a ničím konkrétně nepotvrzené pozvání do newyorské Met, o němž píše Přemysl Kočí i ve své vzpomínkové knize Dobrý den živote aneb Všechno je jinak.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář