Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (13)

První koncert v New Yorku

Roku 1919 jsem konečně dostal dopis z domova. Rodiče i sourozenci byli naživu a vzhledem k okolnostem se jim vedlo poměrně dobře. Ve zpěvu jsem dělal pokroky a ty mě – spolu s radami přátel – povzbudily, abych hledal štěstí v New Yorku. Tam panovaly pro nové Rusko sympatie a ruské písně se publiku líbily. V únoru 1920 jsem se odvážil uspořádat koncert v Aeolian Hall. Pochvalné kritiky z Bostonu v New Yorku ovšem nic neznamenaly. Musel jsem mít dobré recenze tady, a když nebudou, bude s kariérou konec dřív, než pořádně začala. Mí bývalí kolegové v textilce mi kdysi slíbili, že si můj první koncert v New Yorku určitě nenechají ujít a budou volat: „Ať žijou kraťasy! Young Jesus!“ Nějak se o koncertu dozvěděli a skutečně přišli. Deset minut před začátkem mě vyhledal jeden z uvaděčů a řekl, že venku je asi třicet lidí a tvrdí, že jsou moji kamarádi z Bronxu a že jsem je pozval. „Co máme dělat? Je vyprodáno.“ Vybavila se mi továrna, šicí stroje a srdečnost těch lidí a posílilo mě to. Poprosil jsem uvaděče, ať je prostě někam nacpe. Koukal trochu zmateně, ale slíbil, že udělá, co bude moci.

Když jsem vešel na jeviště, nikdo nevolal: „Ať žijou kraťasy! Young Jesus!“, ale nějaký neklid na místech k stání jsem zaznamenal a některé tváře i poznal. Vydatně tleskali, ale přesto jsem cítil zklamání, že se slíbený pokřik nedostavil. Byl jsem na ten čas v továrně pyšný, i na své kamarády, mezi nimiž neexistovala žárlivost jako mezi zpěváky. Zpíval jsem vlastně jen pro ně.

Po koncertě čekali u zadního východu. A teď to přišlo: „Ať žijou kraťasy! Ať žije Young Jesus!“ Byl tam i Richard a s hrdostí se zeptal: „Pamatuješ se ještě, kdo tě dovedl za Carusem?“ – „Ty, ani nikdy ti to nezapomenu,“ odpověděl jsem.

Kritiky byly laskavé, ne zrovna chvalozpěvy, ale uznalé. A dostal jsem angažmá ve Philadelphii, kde jsem zpíval Fausta a Turiddu.

V listopadu 1921 jsem měl další koncert v Aeolian Hall, zase vyprodaný a kritiky byly opět dobré. Byl jsem na cestě vzhůru, ale mělo to háček. Můj agent po mně chtěl 3 000 dolarů na reklamu v Musical America a Musical Courier. Navrhl jsem mu, aby si to postupně strhával z mých honorářů. Souhlasil a sjednal mi několik koncertů v různých městech.

Měl jsem podporu několika soukromníků, mezi nimi byl třeba japonský chemik Jokichi Takamine; k jeho objevům patřilo izolování adrenalinu. Dozvěděl se, jak na tom finančně jsem a spojil se s mým manažerem. Ten chytil vítr a žádal po Takaminovi 25 tisíc dolarů na mou bombastickou reklamu. Takamine ovšem věděl, že původní částka byla tři tisíce a takové vydírání odmítl. Manažer na mě naléhal, abych Takamina o tu velkou sumu šel požádat sám, ale já mu řekl, že kdyby slavný chemik chtěl a mohl, jistě by ty peníze dal sám od sebe. Agent se rozčilil, roztrhal mou smlouvu a hodil mi ji pod nohy. Tak má „sláva“ zase brzy zhasla.

Vrátila se nejistota. Mám vůbec schopnost se prosadit, se vším všudy, co k tomu patří? Už bych byl zase propadl malomyslnosti, ale požádala mě jistá Mrs. Gilroy, milovnice hudby, zda bych jí nedával lekce. A také mě občas pozvala k večerním zábavám u ní v bytě, kde jsem dával k lepšímu „I hear you calling me“, „La donna  è mobile…“ a ruské písně. Jednou mě upozornila mě na svého „velmi bohatého známého“, jak říkala. Zpíval jsem dobře a ten člověk řekl: „Uvidíme, co pro našeho Sergeje můžeme udělat.“

Večírek pokračoval a přišla řeč na stávku v Brooklyn Rapid Transit, která právě vypukla. Mezi přítomnými byl ředitel BRT a tak se ho lidé ptali, jestli je naděje na dohodu se stávkujícími.

Řekl s ledovým klidem: „Ne. S darebáky se dohadovat nebudeme.“

Někdo řekl, že by se snad přece jen mohlo vyjít dělníkům vstříc a další se zeptal: „Je to pravda, že dělník u vás ze svého platu nemůže uživit rodinu?“

Na to ředitel řekl: „My nezaměstnáváme jeho rodinu, ale jen jeho.“

Pěnila se ve mně krev, ale ještě jsem se držel.

Někdo se ozval: „Nemáte strach, že se všichni připojí ke komunistům?“

„Pak je postřílíme jako psy. Tady nejsme v Rusku,“řekl ten člověk a podíval se na mě.

Úplně klidně jsem řekl: „To máte pravdu, nejsme v Rusku. Kdybychom byli v Rusku, odstřelili by jako psa vás. Po zásluze.“

„Zbláznil jste se?“zařval na mě.

„Ano, zbláznil. Nechte si své zasrané peníze.“

Málem se na mě vrhl, ale ostatní hosté ho zadrželi. Hostitelka byla bez sebe. „Co se to děje?“

„Madame Gilroy, od tohohle člověka žádnou pomoc nepotřebuju, a vůbec od nikoho. O kariéru nestojím. Sbohem.“A odešel jsem. Brzy se to rozkřiklo a už mě na soukromé večírky nikdo nepozval.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová