Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (21)

  1. 1
  2. 2

Maxim Gorkij 
Ze Saratova jsme jeli dál do Nižného Novgorodu. Od revoluce tam nevstoupil žádný cizinec a náš příjezd vyvolal senzaci. Při prvním koncertu mě publikum nejdřív jen pozorovalo, než se vůbec odvážilo zatleskat – asi se potřebovalo nějak ujistit, že opravdu přijíždím z Ameriky. Měl jsem oblek ušitý v Londýně, pro ně jsem byl prostě „cizinec“. Zato Marie se na jevišti sotva objevila a už se strhl aplaus – ženy v publiku vstaly, aby lepší viděly na její pařížský model.

V tomto městě se narodil Maxim Gorkij a strávil tu mládí. Lze si představit moje vzrušení, když jsem slyšel, že na koncert přišel. Rozhlížel jsem se po sále a objevil jsem ho v rohu, seděl tam se zavřenýma očima. Nevypadal dobře. Nikdy nebyl úplně zdravý, a proto strávil mnoho let v Itálii, kterou velmi miloval. Den po koncertu jsme se sešli. Šli jsme na procházku, lidé si nás prohlíželi, ale spisovatele jako by nikdo nepoznal. Říkal, že já ve svém elegantním obleku na ně působím víc než jejich krajan „hubený Maxim“. Mluvili jsme spolu italsky, měl tu řeč rád. Tehdy jsem ho jen jedinkrát viděl se usmát. Chůzi měl nejistou, tváře pokleslé, hlas ochraptělý. Slyšel jsem, že churaví, ale nečekal jsem, že se setkám jen s jeho stínem.Byl zvědavý na moje dojmy a netajil se tím, že mi závidí, jak mohu cestovat a co všechno smím vidět. Jeho názor na politickou a kulturní situaci v Sovětském svazu jsem z něj nedostal. Kdykoli jsem to téma nakousl, začal kašlat (kašlal skoro pořád), okamžitě hovor převedl na mé koncerty a zeptal se, jak se mi ve srovnání s cizinou líbí zdejší publikum. Kdykoli padla zmínka o Itálii, jeho oči zazářily. Bylo krásné, že mohu mluvit s Maximem Gorkým, ale byl to deprimující rozhovor.

Naděje v New Yorku
Po návratu do Moskvy jsem našel pozvání z opery v Norimberku – měl jsem zpívat tenorové role v Rigolettovi, Bohémě a Faustovi, ty mi dobře seděly. A Marie říkala, že po těch posledních zážitcích potřebujeme trochu „čerstvého vzduchu“, jeli jsme tedy do Německa. Můj berlínský agent už měl připravenou smlouvu, pak se ale ukázalo, že mám zpívat italsky jen první představení a další pak německy a že se mám naučit také Lohengrina. Začal jsem pochybovat, jestli mám smlouvu přijmout. Italský repertoár se mi německy zpívat nechtělo a nevěřil jsem, že bych Lohengrina zvládl, navíc zrovna tuhle Wagnerovu operu, kterou jsem ze všech nejméně snášel, nemluvě o tom, že bych v ní měl zpívat. A když jsem pak byl svědkem, jak v jedné kavárně zmlátili mladí náckové židovské hosty, zařekl jsem se, že do Norimberka nepojedu. Jenže co teď?

Známý newyorský agent Sol Hurok mi byl ochoten zprostředkovat turné po Spojených státech pod podmínkou, že můj koncert v New Yorku bude úspěšný. Měl jsem dobré kritiky a neviděl jsem lepší šanci než se etablovat v USA jako koncertní zpěvák.To bylo v zimě 1930–1931. Mr. Hurok slyšel o mých předchozích úspěších ve Státech i v Rusku a nasliboval mi spoustu koncertů. Poslední dobou se mu nedařilo a potřeboval se trochu obchodně vzpamatovat. Spolu se mnou angažoval také v Německu velmi slavnou tanečnici Mary Wigmanovou, i když si nebyl jistý, jestli se její styl bude Američanům zamlouvat. Zato o mém úspěchu byl pevně přesvědčen.

Můj koncert v newyorské Town Hall se konal v pátek 26. prosince 1930. Dopadl dobře a kritiky byly nanejvýš uznalé. Když jsem v sobotu přišel do Hurokovy kanceláře, ležely tam výstřižky z ranních listů. Sekretářka, poněkud namyšlená dáma, mi poblahopřála a řekla: „Mr. Radamsky, dokázal jste to. Byla to trefa do černého. Mr. Hurok říkal, že pro vás bude mít spoustu koncertů. Máte po starostech. Už se nebudete muset každou chvíli trmácet do Moskvy, teď budete placen v tvrdých dolarech.“ Právě připravovala moji reklamní brožuru, která se rozesílala do všech koutů Severní Ameriky. Mr. Hurok byl ve skvělé náladě a stanovil honorář za koncert pro první rok na tisíc dolarů. Jako minimum v sezoně mi slíbil třicet koncertů a v další pak víc, za patnáct set dolarů za večer.

Mohl jsem jásat, opravdu jsem to dokázal. Tiskař, který připravoval tu brožuru, říkal: „Všecko je tu kvůli vám vzhůru nohama. Vypadá to na pořádnej kšeft. Věřte mi, já jsem cvičenej pes a něco takovýho zavětřím. Jste dítě štěstěny.“

Následujícího dne měla vystoupení Mary Wigmanová. Bylo vyprodané a měla obrovský úspěch.V pondělí ráno mi slečna Frohmanová řekla, že šéf je zaměstnán a nemůže mě přijmout. Sotva se mnou prohodila slovo. Všimla si, že mě její chování zarazilo, a odtušila: „Máme teď spoustu práce s Miss Wigmanovou. Zavolejte příští týden.“ Svou brožuru jsem nikde neviděl. Radamsky se kamsi vytratil.

To byla tvrdá rána pro zpěváka, z něhož teprve přede dvěma dny dělali velkou hvězdu, zdeptalo mě to. Zaklepal jsem u Mr. Huroka. Neozval se, přesto jsem otevřel dveře a pozdravil. „Já teď nemám čas. Stavte se příští týden nebo tak někdy.“ Pak vytočil telefonní číslo, o mě už se nestaral a ani neodpověděl na moje „nashledanou“. To já jsem se k Mr. Hurokovi choval úplně jinak. Roku 1927 přijel do Moskvy, aby si odtamtud do New Yorku odvezl Duncan Dancers, skupinku deseti dívek, kterou vedla adoptivní dcera Isadory Duncanové. V Moskvě ho nikdo neznal a povolení vzít skupinu do Ameriky získal jen díky mojí přímluvě u Olgy Davidovny Kameněvé, sestry Trockého, která vedla VOKS – Společnost pro kulturní styky se zahraničím. Jak se pak ukázalo, nechal Hurok ta děvčata v New Yorku napospas samy sobě a já jsem z toho měl velké nepříjemnosti.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat