Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (21)

  1. 1
  2. 2

Leopold Stokowski
Ještě pořád jsem dostával srdečná přání ke svému „úspěchu“, dopisy a telegramy. O neserióznosti agentury tito lidé nic nevěděli. Svět se zas trochu projasnil, když mi na stole přistál telegram od Leopolda Stokowského s dotazem, zda bych převzal tenorovou roli ve Vojckovi Albana Berga, ve Filadelfii. Neodpovídalo to sice „třiceti koncertům v sezoně a potom ještě víc“, ale zpívat pod taktovkou Stokowského znamenalo odškodnění.Ve Filadelfii čekalo už pět tenorů, kteří se o roli ucházeli. Zpívali árie Cavaradossiho, Rodolfa, Fausta a Dona Josého. Všichni měli skvělé výšky. Já zvolil výstup ze Zandonaiovy opery I cavalieri di Ekebù podle románu Gösta Berling Selmy Lagerlöfové. Po deseti prvních taktech to Stokowski zastavil, přišel blíž k jevišti, pohodlně se usadil a požádal mě, abych začal znovu. Když jsem skončil, zvolal: „Výborně! Kde jste se to naučil?

Slyšel jsem tu operu roku 1924 ve Scale v nastudování Toscaniniho. Chcete slyšet ještě Cavaradossiho nebo Dona José?

S úsměvem odmítl: „Ne, děkuju, těch už jsem slyšel dost.“ A zeptal se: „Chcete s námi dělat Vojcka?“

Moc rád.“

Do dvou dnů se vám ozveme.“

Za dva dny přišla smlouva, partitura Vojcka a dopis se sdělením, že korepetovat se mnou v New Yorku bude Stokowského asistent Sylvan Levin. Dostal jsem roli Andrese. Zase jsem ožil. Jeden agent mě skoro uvrhl do deprese, a velký dirigent mě z ní vytáhl. První zkouška se konala u mně v pracovně na rohu 73. ulice a Broadwaye. Sešli jsme se tam s barytonistou Ivanem Sešenkem a Levinem, a k našemu překvapení přišel i Stokowski s tou svou rozevlátou hřívou a partiturou pod paží. „Já tu operu neznám o moc líp než vy,“ řekl. „Moc by mi pomohlo, kdybych mohl sledovat váš nácvik. Sednu si tu tiše do koutku a vůbec nebudu rušit.“ Jednou se Levina zeptal: „Je tam fis, nebo se spletli?“ A pak se omluvil, že se přeslechl. Choval se spíš jako student ve škole než jako dirigentská hvězda. Po zkoušce poprosil, aby mohl přijít zas. „Vy to máte dobré,“ řekl mi. „Jen se s tím musí vyrovnat váš hlas. Ale já se musím naučit celou partituru. Ten báječný Levin už ji v hlavě má.“ Při další korepetici se už ptal víc a občas udával tempo, a pomalu nás začal dirigovat. Ve Filadelfii jsme pak měli s orchestrem, sborem a ostatními sólisty sedmdesát čtyři zkoušek. Jedinou jsem nevynechal.

Stokowského korektnost, noblesa a ohleduplnost ke zpěvákům byly příkladné. Žasl jsem, jak on, narozený v Londýně, nejenže výtečně uměl německy, ale ovládal i nejjemnější intonační odstíny tohoto jazyka. Náš vynikající Vojcek, ruský barytonista Ivan Ivancov, měl s německou výslovností problém. Stokowski byl k němu stále kritičtější a stupňoval požadavky. Jedno dopoledne s ním cvičil skoro hodinu jedinou větu: „Eins nach dem andern“ – „Jedno po druhém“. A když to Ivanovi pořád nešlo, jak si Stokowski představoval, zeptal se mě, jestli mu nemůžu rusky vyložit, jak si to přeje. Odpověděl jsem, že to nikdo nedokáže vysvětlit lépe než on sám, a nebyl to ode mě kompliment.

Od té doby uplynulo čtyřicet let. Ještě dneska tu větu slyším, jak ji vyslovil Stokowski. Ze všech Vojcků, které jsem kdy slyšel, to tak dokázal jen Walter Berry ve Vídeňské státní opeře.

Do režie se Stokowski nepletl, ale s naším režisérem von Wymethalem se radil. Při orchestrálních zkouškách sedával už hodinu před začátkem na jevišti, probíral se partiturou, zodpovídal dotazy a korigoval party. Zkouška začínala v deset a on zvedl taktovku na minutu přesně.

Povídalo se o něm, že se chová jako primadona a před každým vystoupením ho musí v šatně upravit kadeřník. Něco pravdy na tom je. Ale jestli byl Apollo tak sličný jako v mládí Stokowski, tak ho Řekové uctívali naprosto právem. Po premiéře Vojcka mě odvezl Walter Damrosch, dirigent New York Symphony orchestra, taxíkem na nádraží. Překvapilo ho, když jsem mu řekl, že se mi ta opera líbí. On po prvním poslechu příliš nadšený nebyl. Já jsem ovšem vyslechl sedmdesát čtyři zkoušek. Jsem si jistý, že později Damrosch svůj názor změnil.

Inscenace vyvolala senzaci a Stokowskému vysloužila pozvání do Metropolitní opery. Moc mě potěšilo, když obávaný kritik New York Times Olin Downes napsal: „Při scéně Vojcka a Andrese běhal člověku mráz po zádech.
(Pokračování)

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto: archiv, Walter Sanders//Time Life Pictures/Getty Images

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat