Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (23)

Šostakovičova Lady Macbeth
Po návratu do Moskvy jsme zjistili, že se mezitím situace spisovatelů, divadelních ředitelů a vůbec intelektuálů neuvěřitelně zhoršila. Přesto jsme bezelstně věřili, že se to zlepší. Leningradská opera tehdy právě uvedla Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu, kterou jsme chtěli vidět. Život v Leningradě byl oproti Moskvě příjemný, opera se nám líbila, i když jsme občas byli trochu zmateni a některá místa nám připadala „ošklivá“.V carských dobách byl Sankt Petěrburg, nyní Leningrad, nejen sídlem vlády, nýbrž také centrem ruské kultury. Byla tu velká muzea, divadla, opera a balet, žili tu velcí spisovatelé, básníci, skladatelé a vědci, Petěrburg proslul jako město velkých paláců na Něvě. Konzervatoř proslavila jména jako Anton Rubinstein a jeho nástupce Rimskij-Korsakov. Aristokracie a vyšší vrstvy mluvily a četly francouzsky.

Po revoluci byly vláda a vládní úřady přeloženy do Moskvy, ale město si zachovalo dřívější postavení v kulturním životě a stále ještě mělo lepší operu, balet a symfonický orchestr než hlavní město. Ve dvacátých letech dostávali přední zahraniční dirigenti, klavíristé a houslisté pozvání nejprve do Leningradu, Moskva přišla na řadu až jako druhá. Rivalita mezi oběma městy trvá dodnes. Šostakovič složil své první symfonie v Leningradě a zde se také uskutečnily jejich premiéry. Když byla roku 1934 uvedena jeho opera Lady Macbeth, leningradský tisk se neznal nadšením. Všude se o ní mluvilo, i v továrnách – to se na hodinu přerušila práce, do montážní haly se postavil klavír a předváděly se úryvky z opery. Říkalo se, že je to „velká proletářská opera, složil ji náš syn, jehož rodiče se rovněž narodili v našem městě“. Dělníkům se vykládalo, že to jsou oni, kdo třicetiletého Dimitrije inspirovali napsat takovouto operu. A teď ji mohou slyšet.Následovala další shromáždění s přednáškami a ukázkami v továrnách, noviny otiskovaly dopisy diváků a všude visely plakáty, hlásající hrdost města na skladatele. Tisk na Západě vyjadřoval obdiv k mladému skladateli, jehož první symfonie tam vyvolala nadšení. Když ji roku 1927 uvedl Toscanini v Carnegie Hall, řekl mi tehdy: „Váš mladý přítel je největší hudební génius dneška. Prosím, pozdravujte ho ode mě, a požádejte ho, aby mi poslal všechna svá díla, která by chtěl uvést.“

Jen Moskvu jako by to nezajímalo. V novinách se o Šostakovičovi skoro nic neobjevilo a v soukromých hovorech slyšel člověk spíš posměšky než chválu.Moskevské Velké divadlo nemělo o proletářskou operu zájem, a tak ji uvedl Němirovič-Dančenko ve svém malém divadle. Teď se konečně objevilo Šostakovičovo jméno i v moskevském tisku, samá chvála. Ale Velké divadlo nic.

Na jaře 1934 navštívil Moskvu dirigent Cleveland Symphony Orchestra Artur Rodzinski, aby vyjednal americkou premiéru opery.Měl s sebou doporučení prezidenta Cleveland Symphony Newtona D. Barkera pro amerického vyslance Williama Bullitta. Když přišel na příslušné sovětské ministerstvo, našel tam podle svých slov „neuvěřitelný chaos“. Mr. Bullitt mu poskytl sekretáře vyslanectví, aby pomohl, ale bez výsledku. Vyslanec pak požádal o zprostředkování mě. Podařilo se mi kompetentní osoby přesvědčit, že americká premiéra bude pro Moskvu prestižní záležitost, a to zabralo. Rodzinski dostal souhlas k uvedení opery v USA. Ministr však trval na tom, abych představení režíroval. Newyorští zpěváci byli všichni zapřisáhlí odpůrci sovětského režimu, a v tom byl háček. Opera je skutečně trochu děsivá a bylo se také co obávat, že ruští emigranti učiní vše, aby sovětského skladatele poškodili.

Rodzinski se mnou dojednal podmínky smlouvy. Měl jsem dostat proplacené cestovné Moskva–Cleveland a zpět a honorář za režii premiéry. Divadlo mě vždycky zajímalo, v dělnických divadlech v New Yorku jsem režíroval činohry a taková šance mi otevírala nové obzory. Měl jsem sice před sebou koncertní turné do Lotyšska a Polska, ale všechno jsem odřekl, jel jsem do Leningradu a spolu se Šostakovičem jsem zhlédl několik dalších představení.

Stalin a Jagoda
Než jsem se toho léta vrátil do Spojených států, měli jsme s Marií ještě koncert v Tbilisi. Bydlili jsme u Sandra Akhmeteliho, ředitele známého gruzínského Rustaveliho divadla; jeho služební byt byl hned proti divadlu. Sandro byl oblíbený žák Stanislavského. Ale právě tak jako Mejerchold, odmítal i Sandro Stanislavského hereckou metodu a režii. Ve Tbilisi založil Státní gruzínské divadlo a dovedl je na takovou úroveň, že roku 1932 v Moskvě získalo 1. cenu na přehlídce revolučních divadel.

Stalin a jeho nohsledi byli tomuto památnému představení přítomni. Stalin obvykle nedával svůj vztah k rodné Gruzii najevo, ale tentokrát na ni byl velmi pyšný. Po představení byla v divadle oslava, Stalin, Kirov, Ordžonikidze a ostatní funkcionáři zpívali gruzínské lidové písně a tančili. Ředitel pozval i mě. Ještě mám fotografii, na níž stojí Stalin se svými věrnými v pozadí hlediště. Na tvářích jim hraje potěšení ze zdařilého představení, dokonce i Stalin se pokouší o cosi jako úsměv. Když mě Sandro představil, řekl mi jen: „Je pravda, že vy a tahle…?“ a ukázal na jednu půvabnou gruzínskou herečku. Než jsem mohl odpovědět, jeho ochranka už mě jemně, ale srozumitelně odstrčila. Na znamení uznání Stalin svého krajana Sandra objal a řekl: „Budete-li pro vaše divadlo něco potřebovat, přijďte rovnou za mnou.“ Takový slib se v divadelním světě obvykle okamžitě rozkřikl. Ale Sandro to držel pod pokličkou. Byl si naprosto jistý, že mu Stalin dá postavit v Tbilisi moderní divadlo.Potřeboval jsem nutně odpočinek a jel jsem tedy do lázeňského města Soči, to není od Tbilisi daleko. Hledal jsem klid, ale napětí bylo cítit i tady. Jediný zdánlivě bezstarostný člověk v mém okolí byla pěkná koketní ošetřovatelka, pořád se mě vyptávala na zpívání, na Moskvu, a když nikdo nebyl nablízku, na Paříž a Spojené státy. Inhaloval jsem, koupal se a podnikal dlouhé procházky.

Jednoho dne jsem přišel k malému parku, ale dovnitř jsem se nedostal, voják mě nepustil branou. Otočil jsem se a chtěl odejít, když jakýsi člověk v civilu, který tam seděl na lavičce docela sám, dal hlídce znamení, aby mě pustila. Teprve teď jsem si všiml dalších vojáků, schovaných za stromy, jak mě zvědavě pozorují. Pán na lavičce mi pokynul, abych se k němu posadil.

Oslovil mě „Sergeji Aronoviči“, řekl, že mám nádherný hlas a moje koncerty se všeobecně líbí. Zalichotilo mi, že znal mé jméno. Slyšel mě tedy při nějakém koncertu, pomyslel jsem si. Pak se zeptal, jakou hudbu mají nejradši Američané, jak často chodí na koncerty, kolik stojí v Americe vstupenky a které publikum je lepší – ruské nebo americké. Rozhovor mě zaujal, protože jsem v něm viděl možnost říct něco pozitivního o Spojených státech. Věděl dokonce, že je moje žena Marie spřízněná s anglickou královskou rodinou, ale to mě příliš nepřekvapilo, bylo to veřejné tajemství.

Pak se zeptal, jestli Američané pořád ještě nenávidí Angličany. Když jsem vyprávěl, jak jsem chodil v Bostonu do školy a někteří Irové tam nemohli Angličany vystát, viditelně ho to potěšilo. Bavili jsme se určitě déle než hodinu. Tušil jsem, že mluvím s nějakým vysokým funkcionářem, a tak jsem se odvážil zeptat: „Můžete mi prozradit své jméno?“ Odpověděl úplně klidně: „Ach, já jsem Genrich Jagoda.“Podíval jsem se na něj a nedostal jsem ze sebe slovo. Usmál se, jako by o nic nešlo, a pokračoval v hovoru. Ještě se zeptal, jak se mi líbí v Sovětském svazu a zda bych tu nechtěl žít. Trochu ochraptělým hlasem a nervózní jsem odvětil, že se mi tu přirozeně líbí, ale zůstat nemůžu, protože moje manželka je Angličanka a všechny příbuzné máme v západní Evropě a v Americe.

Debata to byla přátelská a já prostě nedokázal věřit, že tento člověk, co sedí vedle mě, může zpečetit jediným škrtem pera osud stovek, dokonce tisíců lidí. Všiml si změny mého chování a že mi najednou došla řeč. Vstal, podal mi ruku a dovedl mě ke konci parku. Hlídka nás s odstupem několika kroků následovala. Pak se mě zdvořile zeptal, zda chodím v Soči do koupelí a jak dlouho ještě hodlám zůstat. Znovu mi podal ruku a rozloučil se: „Bylo velmi milé si s vámi popovídat. Děkuji vám.“

Moje „nashledanou“ mi skoro zůstalo vězet v krku. Vrátil se na lavičku teprve, když se přesvědčil, že opravdu odcházím. Potřeboval jsem pořádnou chvíli, abych se vyrovnal s tím, že jsem dobrou hodinu klábosil se šéfem ruské tajné policie, s člověkem, jehož jméno samo už dokázalo nahnat husí kůži i tomu nejnevinnějšímu.

Když jsem přišel večer do koupele, byla ošetřovatelka podivně roztržitá a dívala se na mě, jako by mě viděla poprvé. Řekl jsem jí, že jsem měl dlouhý rozhovor se soudruhem Jagodou o Americe, ale tvářila se, že mě neslyší. Později jsem se dozvěděl, že v téže době byli v Soči i Stalin, Vorošilov a další vysocí funkcionáři, nikdo je však nespatřil, protože ze svých „dač“ ani nevylezli. Roku 1938 byl zlikvidován sám Jagoda, tehdy byly takové věci na denním pořádku. Zajímavé na tom je jen to, že Stalin přes to všecko zůstal u moci.Vrátil jsem se do Tbilisi. Lázně mi udělaly dobře, ale ta hodina se Stalinovým katem mi dodala a zatoužil jsem se vrátit do USA, kde mě čekala režie Šostakovičovy Lady Macbeth. Na podzim jsem dorazil do Clevelandu a zjistil, že plány na uvedení opery jsou v troskách. Byl jsem „rudý“ a zpěváci nechtěli v mé režii zpívat. Někdo mi radil, abych Cleveland Symphony zažaloval a žádal odškodnění za ušlý honorář, ale i kdybych proces vyhrál, za mé zklamání by mě to neodškodnilo.

Rodzinski se omlouval tím, že ne on, ale sovětská organizace v New Yorku Amtorg Trading Corporation (Amerikanskaja Torgovlja) vznesla námitky proti smlouvě uzavřené v Moskvě. V rámci kulturní výměny jsem měl operu získat jen za nominální cenu čtyři sta dolarů, ale Amtorg žádala za provozovací práva tři tisíce. A když Cleveland Symphony Orchestra souhlasil – Moskva smlouvu zrušila. Nová smlouva dávala zpěvákům právo, aby si režiséra určili sami. Šel jsem za prezidentem orchestru Newtonem D. Bakerem, měl také velké jméno jako právník. Přivítal mě srdečně a řekl mi: „Pane Radamsky, slyšel jsem, že nás chcete zažalovat o náhradu dvacet pět tisíc dolarů. Jako zkušený advokát vás mohu ujistit, že proces vyhrajete. Ale chcete nás opravdu žalovat? Bullitt o vás psal tak hezky – nechcete raději koncert s naším orchestrem?“Jestli někdo dokázal přemlouvat, pak Mr. Baker. Rozloučili jsme se jako dobří přátelé, a já dostal aspoň cestovné zpátky do Moskvy.

Byla v tom ironie, že právě já, „rudý“ a skladatelův přítel, jsem „první proletářskou operu“ nesměl inscenovat. Seděli jsme v New Yorku, Lady Macbeth pro mě byla ztracená, a teď jsem neměl ani koncerty. Naděje přišla s telegramem z Moskvy, pozváním na další turné. Byl jsem nakonec rád, že mohu odpovědět: „Beru“.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto: archiv