Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (29)

Sergej Prokofjev
William Bullit, chráněnec prezidenta Woodrowa Wilsona a rozený diplomat, byl v letech 1933–1936 prvním americkým velvyslancem v Sovětském svazu. Rusové si ho vážili. Bullit doufal, že mezi oběma zeměmi dokáže vytvořit lepší vztahy, ale brzy se zklamal.Byli jsme s Marií často zváni k různým recepcím a k obědům, jejichž pozadí bylo důvěrné. Velvyslanec na mě byl hrdý, protože jsem ve Spojených státech získal vzdělání a proslavil se tam. Těšilo ho, že nás publikum dobře přijímalo a že v Rusku rádi vystupujeme; vždycky mi říkal, že jsem jeho „hudební vyslanec“.

Na večírku na rozloučenou s Bullitem po jeho odvolání byli také další akreditovaní diplomaté, sovětský ministr zahraničí Litvinov, polní maršálové Buďonnyj a Vorošilov a další vysocí vládní funkcionáři. Německý velvyslanec hrabě Schulenburg mi radil, abych nevolil zpáteční cestu do USA přes Německo. V posledních letech jsem v Americe i Rusku často zpíval „Píseň vojáků z bažin“. Její text napsali roku 1933 Johann Esser a Wolfgang Langhoff a hudbu k němu složil Rudi Goguel; všichni byli politickými vězni koncentračního tábora v Börgemooru a píseň napsali pro své spoluvězně. Píseň v mé interpretaci vysílalo moskevské rádio i do Německa a Rakouska. Nacisté jen čekali na to, aby mi za to mohli udělit pořádnou lekci. Schulenburg nás měl příliš rád, než aby se nepokusil nás toho ušetřit. A dokonce po mně ani nechtěl, abych tu píseň přestal zpívat. (Schulenburg se později podílel na uzavření paktu Hitlera se Stalinem. Roku 1944 byl jako jeden z účastníků nepodařeného atentátu na Hitlera popraven).Na Bullitově večírku jsme s Marií také měli vystoupit. Den předtím mi Bullit zavolal: „Radamsky, prokážete mi velkou laskavost? Pozval jsem také vašeho známého Sergeje Prokofjeva. Co říkáte, když ho také poprosím, aby spoluúčinkoval?“ „Vaše Excelence,“ odpověděl jsem, „bude mi potěšením zařadit tohoto velkého skladatele do našeho programu.“

Zpívali jsme italské a ruské písně a na zvláštní přání velvyslance přednesla Marie jeho zamilovanou „Home on the Range“, oficiální píseň státu Kansas. Prokofjev hosty fascinoval prvním provedením své Hudby pro děti.

Nikdy jsem skladatele neviděl tak veselého, v Paříži, v New Yorku ani dosud v Moskvě. Vždycky byl zamlklý a uzavřený. Toho večera se mi svěřil, že se v Paříži necítil dobře. Miloval Rusko a u emigrantů proto narážel na nepochopení. „Většina z nich by byla ráda, kdyby Rusko lehlo popelem nebo se propadlo do moře, jen kdyby s ním zašli komunisti.“ A protože se s takovým názorem potkával všude, rozhodl se, že se do Ruska vrátí. Úspěchy v Americe, Kanadě i Evropě nedokázaly jeho duši uspokojit. Aby mohl tvořit, potřeboval pocit, že má jeho život smysl. Bylo však znát, že v Moskvě přesto není tak šťastný, jak si představoval. Kolovaly zvěsti o jeho chování vůči divadelním ředitelům, kteří uváděli jeho balety a opery. Jeho způsoby mu odcizovaly i ty, kteří ho obdivovali. Také se říkalo, že žárlí na Šostakoviče. Závist a žárlivost vlastně nejsou typické ruské vlastnosti. Zdálo by se, že takový skladatel bude nad podobné maličkosti povznesen.Mezi roky 1933 a 1936 jsem o něm slyšel spoustu drbů (a drby byly v Moskvě hlavní zdroj informací). Tak se také povídalo, že Prokofjev, vybavený všemi možnými výhodami, se zajímá jen o sebe a o svou hudbu a situace jeho kolegů ho vůbec nezajímá. Koncem čtyřicátých let měl ale i Prokofjev problémy a starosti. Život probíhal úplně jinak, než si myslel. Ale ani starosti a nemoc ho ale neodradily od tvorby, komponoval až do poslední chvíle.

Sandro Achmeteli se vrátil do Tbilisi, do svého divadla však nesměl vkročit a musel se vystěhovat ze služebního bytu. Psal mi, že mě Berija potřebuje dostat z Ruska a že o mě má strach. Přestože mě ministr zahraničí i ministr výchovy přesvědčovali, abych ještě zůstal, rozhodnutí Moskvu opustit jsme už neopustili. Potřebovali jsme urychleně změnit vzduch.

Nemohli jsme ale odjet bez rozloučení s Marií Michajlovnou, přítelkyní a důvěrnicí všech našich moskevských pobytů. V letech 1928 a 1929 jsme se u ní cítili jako doma. Byla to dobře rostlá světlovlasá kráska, už od roku 1916 pracovala u Stanislavského. Pak se provdala za bankéře Jefrema Kurlanda, který pro ni chtěl otevřít vlastní divadlo. Jenže vypukla revoluce a bankéři práskli do bot. Jen Jefrem zůstal, svoji ženu miloval. Marie byla Ruska a hlavně Moskvanka a pro pravé Moskvany není život jinde myslitelný. Jefremova banka byla roku 1917 znárodněna a on pak vybudoval obchodní dům Torgsin, v němž mohli Rusové i cizinci platit dolary, zlatem nebo diamanty a nakupovat potraviny a ošacení a všecko, co jinde nebylo k dostání. Vládě vynesl tento podnik miliony dolarů a pro cizince byl požehnáním, ale také pro Rusy, kteří disponovali cennostmi nebo cizí měnou. Dcera Kurlandových Irena byla baletka a přátelila se s tanečnicí, která měla později poměr se Stalinem; svého prominentního milence naprosto znemožnila krádeží v jakémsi obchodě v Londýně.Navštěvovali jsme s Marií Michajlovnou často divadlo. Jefrem zůstával doma a vyřizoval záležitosti svého Torgsinu. V Moskvě se vědělo, že je Marie Michajlovna vždy ochotná pomoci. Členové komunistické strany chodili k „paní bankéřce“ a prosili, aby v Kremlu ztratila slovo, když měli třeba být něčí rodiče posláni na Sibiř jako kulaci. Marie Michajlovna zatelefonovala předsedovi prezidia nejvyššího sovětu Abelovi Jenukidzemu. Ten se někdy sám přišel vyptat na detaily. Byl to také on, kdo uvolnil dolary, když moskevský balet potřeboval taneční střevíce a trikoty z Itálie; členové baletu mu říkali „bohatý strýček“. Jako člen vlády a Stalinův blízký přítel bydlel v Kremlu blízko něj a mohl k němu kdykoli bez ohlášení. O řadu let později se Stalin Jenukidzemu za jeho dobrodiní „odměnil“. „Povýšil“ ho na správce autodílen v Charkově. Vytkl mu, že je příliš měkký a soucítí s „buržoazními elementy“. Později zmizel Jenukidze úplně, říkalo se, že s ním měl vlastní účty i Berija. Později jsem se dozvěděl, že Jenukidzeho roku 1937 popravili.Vyšlápl jsem do šestého poschodí domu, kde bydlela Marie Michajlovna; výtah se porouchal roku 1917 a pořád ještě nefungoval. Ale už to nebyla ta vysoká, krásná, veselá Marie Michajlovna. „Už ani nevycházím z domu, v Kremlu už nikoho neznám. Mnozí jsou mrtví, ti šťastnější na Sibiři. Můj život už nemá smysl.“ A pak už jen slzy, slzy… „Bůh tě provázej…,“ loučila se. Dům, kde dřív vládlo veselí, kde bylo možné hledat pomoc a naději, se – jako domy mnoha našich přátel – proměnil v „mrtvý dům“. Druhého dne jsme nastoupili do vlaku, ale nikdo nám nezamával. Bylo to tak dobře, chtěli jsme nechat všecko za sebou. Přesto nás tížil pocit, v jaké situaci Marii Michajlovnu a všechny ostatní zanecháváme.

V Paříži nás zpovídal redaktor Paris Soir, ruský emigrant Boris Jevelinov (Evelinoff). Jeho syn byl člen Moskevských filharmoniků. Jevelinov se nás vyptával na naše turné a jaká je v SSSR všeobecná situace. O tom nepříjemném, co jsme zažili, jsme mu ale neřekli, raději jsme mluvili o lidech a o divadle a tak…

Ruští emigranti v Paříži – a že jich bylo! – se na mě proto zlobili a chtěli proti mně něco podniknout. Měli v úmyslu mě pozvat na večeři do nějaké ruské restaurace a pak mě vyvézt na projížďku do Boulogneského lesíka – a tam mi pořádně napráskat. Jevelinov s tím naštěstí nesouhlasil a včas mě varoval.(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv