Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (29)

  1. 1
  2. 2

Nemohli jsme ale odjet bez rozloučení s Marií Michajlovnou, přítelkyní a důvěrnicí všech našich moskevských pobytů. V letech 1928 a 1929 jsme se u ní cítili jako doma. Byla to dobře rostlá světlovlasá kráska, už od roku 1916 pracovala u Stanislavského. Pak se provdala za bankéře Jefrema Kurlanda, který pro ni chtěl otevřít vlastní divadlo. Jenže vypukla revoluce a bankéři práskli do bot. Jen Jefrem zůstal, svoji ženu miloval. Marie byla Ruska a hlavně Moskvanka a pro pravé Moskvany není život jinde myslitelný. Jefremova banka byla roku 1917 znárodněna a on pak vybudoval obchodní dům Torgsin, v němž mohli Rusové i cizinci platit dolary, zlatem nebo diamanty a nakupovat potraviny a ošacení a všecko, co jinde nebylo k dostání. Vládě vynesl tento podnik miliony dolarů a pro cizince byl požehnáním, ale také pro Rusy, kteří disponovali cennostmi nebo cizí měnou. Dcera Kurlandových Irena byla baletka a přátelila se s tanečnicí, která měla později poměr se Stalinem; svého prominentního milence naprosto znemožnila krádeží v jakémsi obchodě v Londýně.Navštěvovali jsme s Marií Michajlovnou často divadlo. Jefrem zůstával doma a vyřizoval záležitosti svého Torgsinu. V Moskvě se vědělo, že je Marie Michajlovna vždy ochotná pomoci. Členové komunistické strany chodili k „paní bankéřce“ a prosili, aby v Kremlu ztratila slovo, když měli třeba být něčí rodiče posláni na Sibiř jako kulaci. Marie Michajlovna zatelefonovala předsedovi prezidia nejvyššího sovětu Abelovi Jenukidzemu. Ten se někdy sám přišel vyptat na detaily. Byl to také on, kdo uvolnil dolary, když moskevský balet potřeboval taneční střevíce a trikoty z Itálie; členové baletu mu říkali „bohatý strýček“. Jako člen vlády a Stalinův blízký přítel bydlel v Kremlu blízko něj a mohl k němu kdykoli bez ohlášení. O řadu let později se Stalin Jenukidzemu za jeho dobrodiní „odměnil“. „Povýšil“ ho na správce autodílen v Charkově. Vytkl mu, že je příliš měkký a soucítí s „buržoazními elementy“. Později zmizel Jenukidze úplně, říkalo se, že s ním měl vlastní účty i Berija. Později jsem se dozvěděl, že Jenukidzeho roku 1937 popravili.Vyšlápl jsem do šestého poschodí domu, kde bydlela Marie Michajlovna; výtah se porouchal roku 1917 a pořád ještě nefungoval. Ale už to nebyla ta vysoká, krásná, veselá Marie Michajlovna. „Už ani nevycházím z domu, v Kremlu už nikoho neznám. Mnozí jsou mrtví, ti šťastnější na Sibiři. Můj život už nemá smysl.“ A pak už jen slzy, slzy… „Bůh tě provázej…,“ loučila se. Dům, kde dřív vládlo veselí, kde bylo možné hledat pomoc a naději, se – jako domy mnoha našich přátel – proměnil v „mrtvý dům“. Druhého dne jsme nastoupili do vlaku, ale nikdo nám nezamával. Bylo to tak dobře, chtěli jsme nechat všecko za sebou. Přesto nás tížil pocit, v jaké situaci Marii Michajlovnu a všechny ostatní zanecháváme.

V Paříži nás zpovídal redaktor Paris Soir, ruský emigrant Boris Jevelinov (Evelinoff). Jeho syn byl člen Moskevských filharmoniků. Jevelinov se nás vyptával na naše turné a jaká je v SSSR všeobecná situace. O tom nepříjemném, co jsme zažili, jsme mu ale neřekli, raději jsme mluvili o lidech a o divadle a tak…

Ruští emigranti v Paříži – a že jich bylo! – se na mě proto zlobili a chtěli proti mně něco podniknout. Měli v úmyslu mě pozvat na večeři do nějaké ruské restaurace a pak mě vyvézt na projížďku do Boulogneského lesíka – a tam mi pořádně napráskat. Jevelinov s tím naštěstí nesouhlasil a včas mě varoval.(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat