Skladatelé sobě aneb návštěva Composers Summit 2024

Composers Summit je, možno říci, workshopem skladatelů pro skladatele. Je dílnou zejména skladatelů filmové, ale také herní hudby. Program byl velmi pestrý. Zahrnoval nejen mistrovské dílny (abychom přeložili anglický termín “masterclass”), ale také koncerty, session v nahrávacím studiu Českého rozhlasu a další. Šlo o událost jaksi v anglosaském duchu – komunikačním jazykem byla výhradně angličtina bez překladu. A kde se vše odehrávalo? Základna a workshopy v pětihvězdičkovém hotelu Marriott, v Celnici, dále v Sladkovského sále Obecního domu (na místo původně plánovaného Riegrova sálu), v koncertním sále Pražské konzervatoře a nebo právě ve zmiňovaném Českém rozhlasu. 

Co vše se tam dělo? Program i protagonisty si může zájemce snadno dohledat na webu, já vám však poreferuji o tom, co jsem tam sám zažil. A musím říci, že mé nadšení postupně sílilo až do touhy jít na všechno, zejména co se podívání do “kuchyně” skladatelů týká. Nepatřil jsem ke studentům či nadšencům, kteří by si koupili lístek za 600 EUR. Ano to je cca 15.000,- Kč a nevšiml jsem si, že by vyprodaný festival (sic!) nabízel jakoukoliv “option” než tuto tučnou vstupenku. Pro některé to mohla vlastně být dobře vynaložená dovolená. Ať už pro našince, či pro cizince (věkově bylo mezi účastníky zastoupena jak “omladina”, řekněme z řad studentů skladby na konzervatoři, tak zkušení skladatelé různých věkových skupin). Mentorové skladatelé, které jsem potkal, byli všichni pozoruhodně narozeni někdy kolem roku 1956, jako by to bylo magické číslo celé události.

První akce, kterou jsem navštívil, byla masterclass s názvem Arranging, and the development of ideas, v podání skladatelky Nan Schwartz a skladatele Paula K. Joyce. Otevřel jsem dveře Marriott hotelu (a tam se věru člověk necítí špatně, přesněji – cítí se tam jako komponista pozvaný do Marriottu…), vstoupil jsem do zcela zaplněné malé konferenční místnosti, kde již s oběma umělci diskutovalo zhruba dvacet lidí. Zaslechl jsem cenné a praktické rady zkušené skladatelky a skladatele (narozeného v roce 1956). Hned musím zmínit jeden důležitý (ba veledůležitý) rys celé akce: nejen tito dva, ale všichni mentoři, byli velice milí a nápomocní. Matadoři rozdávající e-maily studentům… A to se cení. Abych nebyl stále tak nadšený, tato dílna na mě působila občas malinko “ad hoc” povídáním, ale tak už to často bývá. Na své si jistě přítomní skladatelé přišli nad filmovou partiturou, po promítání filmu Land Mine (Polsko). “Be carreful what you post online. Do just 2 or 3 of your pieces (not more). Always think that what you do is the best, ever.” Zaujaly mě moudra zkušených umělců.

Další akce, kterou jsem navštívil, mě přitáhla svým názvem, totiž: “Making melody work”. Setkali jsme se s komponisty Tomem Howem a Chrisem Eganem (druhý jmenovaný byl dosti vídanou tváří, k tomu se ještě případně dostanu). Praktické ukázky práce s melodií u piana nebo reprodukovaně z kvalitní aparatury sálu Pražské konzervatoře, mě bavily! Tom u piana ukazoval, jak vezme melodii a tu podkládá různou harmonií (dur, jazzy harm, církevní stupnice atp.), respektive jak se vše mění v rámci melodických a harmonických variací. “Postupně si ji ve filmu zapamatuješ a maká to (melodicko-harmonická struktura se mění podle nálady), i když vlastně jde o jedno téma….” Podobně Chris použil dvou až čtyřtaktové téma a s tím pracoval pro tři charaktery. U obou jsem si užíval jakýsi dvořákovský, starý, ale funkční diatonický styl. Rovněž práci s modulací, atp. Nicméně jsem si nemohl pomoct abych již zde (a podobně téměř všude) nevnímal očekávaný mainstreamový hollywoodský styl (instrumentace, rytmika, melodický doprovod, gradační stereotypy atp.). Ostatně i s touto předpojatostí jsem na summit šel. Přivedlo mě to mimo jiné i k typickému dobovému zamyšlení: tento styl hudby dnes dokáže už poměrně dobře napodobit umělá inteligence…Každopádně klobouk dolů. “Ten Chris je muzikant každým coulem, vypadá to, že s absolutním sluchem”. 

Možnost vstoupit do nahrávacího studia se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (hned po tom, co na chvíli zhaslo červené “On Air”), bylo pro člověka, který také občas něco skládá a nemůže se odtrhnout od zkoumání hudby všeho druhu, opravdové blaho. V legendárním Studiu 1 byla pěkně vidět práce dirigenta a skladatele při nahrávání. Dirigoval výše zmíněný Chris Egan a ve skladatelské kukani nad orchestrem seděli, společně s návštěvníky summitu, i renomovaný instrumentátor a skladatel Conrad Pope (zmiňme například instrumentace Harryho Pottera či Indiana Jonese pro legendárního Johna Williamse). Přišel jsem pozdě (dřív jsem bohužel nemohl) a tak zbylou většinu času jsem se (jak už to po úvodním dechberoucím nadšení bývá) více a více nudil při povídání o praktických zkušenostech, respektive spíše příhodách z nahrávacích studií (že někdo něco udělal bez nacvičení nebo že se má chodit včas, včetně toho, že se mají nosit náhradní trika a stejné oblečení). Radši bych pozoroval práci s partiturou a hrající orchestr, nicméně praktici jistě ocenili rady do své (budoucí) praxe.

Pátý den akce jsem spěchal opět do Marriottu na workshop s neodolatelným názvem “In depth analysis of composing”, s cenami Emmy ověnčeným Američanem Jeffem Bealem a skladatelem s přezdívkou “Mr. horror”, Christopherem Youngem. Posledně jmenovaný sympaťák, oblečený tak jak má správný umělec být, představil svou impozantní klavírní a později instrumentovanou partituru, k sekvenci z černobílého hororového němému filmu Nosferatu (1922). Tu následně rozebíral s kolegou, který filmovou sekvenci rovněž opatřil hudbou, již následně představil. Stejné zadání měli i tři zúčastnění studenti. Všichni dostali dva dny před touto akcí stejnou filmovou sekvenci. Oba mistři pak jejich dílka empaticky komentovali. Dostali jsme tak pětkrát (zcela) jinou hudbu na stejné téma. Možná se zrovna tato “session” nemusela jmenovat In Depth Analysis of Composing. Raději snad “zajímavé povídání zajímavých skladatelů o hudbě k němému filmu”, každopádně jsem hltal každou notu a každý komentář. “Změňte občas basové noty, vezme vás to tam a tam…” Nebo když jeden mladý skladatel opakoval jistý motiv příliš dlouho: “Kouzlo je v tom vědět, jak dlouho opakovat motiv před změnou k novému materiálu. A vždy si pamatujte mantru: opakování a variace…“

John Debney (přední postava filmové hudby pro Disney – tedy nomen omen) byl před posledním “číslem”, které jsem navštívil. Stihl jsem ke své smůle pouze poslední půl hodiny, takže si dovolím jen zmínit, že jsem planul touhou dozvědět se, co ukazoval na obrazovce za ním, zaplněné grafikou jednotlivých kanálů. Zřejmě právě načrtlé skladby nebo skladebný postup. Jeho hudba s výše nastíněným hollywoodským stereotypem mě ovšem zas až tak “nebrala”, s výjimkou soundtracku ke kvalitnímu mystériu Passion of the Christ Mela Gibsona. Byl to jedinečný pocit, když před vámi sedí její tvůrce, co řekne závěrečné poselství “Never give up and be collaborative”.

Pro mě následoval již jen večer, který byl navázaný na pravidelné improvizační “jam session”, v domě Radost a sále Přítomnost, která se tentokrát spojila právě s Composers Summit, aby přizvala i některé umělce. Právě tam se znovu objevil zmíněný Chris Egan, který si s ad hoc kolegy vysolil jednu “bluesovou”. 

Návštěva Composers Summit byla tedy pohlazením po duši pro leckterého skladatele!