Sto padesát let divadla v Plzni (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

A o zvýšení návštěvnosti se staral i balet, který konečně na plzeňském jevišti zakotvil. Plzeňští milovníci Terpsichory si na své oblíbené lahůdce mohli pochutnat čas od času už dříve. Ale pokud šlo o celovečerní představení, jednalo se vždy o představení hostujících souborů. Už několik měsíců před zahájením provozu divadla v roce 1865 v Plzni předvedl soubor pražského Prozatímního divadla baletní představení Život ve snách aneb Kouzelné cestování, v němž se publiku představila tehdejší velmi populární pražská tanečnice Marie Hentzová. Koncem osmdesátých let devatenáctého století zde byla například uvedena tehdy mimořádně populární Královna loutek Josefa Bayera a v devadesátých letech v Plzni hostoval mnichovský balet s největším kasovním trhákem té doby, baletem Excelsior. V inscenaci Meyerbeerova Roberta ďábla se plzeňským milovníkům tanečního umění představila tehdejší faktická primabalerína Národního divadla Františka ze Schöpfů (oficiálně se tento titul začal v Národním divadle používat až o pár let později, s příchodem Giulietty Paltrinieri do souboru). O tanečním umění Františky ze Schöpfů psal oslavné články například Vilém Mrštík. Libretista Nedbalových baletů Ladislav Novák vyzvedl vedle jejích vysokých uměleckých kvalit i její svrchovanou svědomitost a nenáročnou skromnost. Po ukončení aktivní divadelní kariéry se vdala za básníka a hudebního kritika Jaromíra Boreckého, pozdějšího ředitele univerzitní knihovny, a v letech  1919–1933 působila jako profesorka tanečního umění na Pražské konzervatoři.

Františka ze Schöpfů (foto archiv/Jan Vilímek)
Františka ze Schöpfů (foto archiv/Jan Vilímek)

Vedle toho byly taneční kreace nutnou součástí většiny hudebních představení. V letech před otevřením nové divadelní budovy o ně pečovala především baletní mistrová Jana Frisová, používající jméno Fanny Friesová. Účinkovali v nich nejrůznější tanečnice a tanečníci, ale především ti členové divadla, kteří byli alespoň trochu schopni pohybu na jevišti. Ono to v tehdejších časech platilo, konec konců, občas i při zpívání. Známý je případ výborného herce Karla Liera, který mezi své nejlepší role počítal titulní postavu v populární anglické operetě autorů Gilberta a Sullivana Mikádo, ačkoli o něm bylo všeobecně známo, že neumí vůbec zpívat. Když mu ředitel Švanda jednou chtěl zabránit v tom, aby s rolí vystoupil, ztropil mu takovou scénu, že Švanda rezignoval a Karel Lier dál sklízel ve svém Mikádovi vavříny.

Nové divadlo přineslo v roce 1902 jako dárek Plzeňanům i dvanáctičlenný soubor tanečnic, jemuž vévodila baletní mistrová, která přišla ze Záhřebu (v nynějším hlavním městě Chorvatska tehdy pro změnu z ekonomických důvodů operu na nějaký čas úplně zrušili), Jeanne Freisingerová. Autorka skvělé knihy Sága rodu Budilova, jež nám toto období plzeňského divadla přibližuje, Olga Spalová, ji na základě svědectví pamětníků popisuje jako dámu, které se jinak neřeklo než bába Freisingerová a jež, pokud kdy krásu pobrala, už ji poztrácela. Nicméně uměla mnoho a za málo peněz. V Plzni vychovala mimo jiné dvě solidní sólové tanečnice, Mílu Gallovou a Bertu Kovaříkovou.

Její Tance národů s hudbou J. Strnada zaplnily beze zbytku řadu divadelních večerů. Další její premiérou byla Královna loutek a pak přišla na řadu Pohádka o Honzovi, o níž se pochvalně vyjádřil i sám autor Oskar Nedbal, když představení zhlédl. Do Plzně angažovala španělský pár Anny a Francesca Gromwellovy, kteří tam uvedli balet svého krajana P. Lany Probuzení bajadéry.

V prosinci 1905 zemřel náhle nečekaně ve svých pětačtyřiceti letech skvělý kapelník Antonín Kott. Naštěstí jej rychle nahradil jeho koncertní mistr Emanuel Bastl, který pokračoval v Kottově díle a vybudoval si tak postavení, jež mu pomohlo odstartovat jeho budoucí velmi úspěšnou dirigentskou kariéru. Jednou z prvních jeho inscenací v nové funkci byla plzeňská premiéra Foersterovy Jessiky a o něco později první plzeňské provedení Dvořákova Jakobína. V roce 1906 měli Plzeňané jako první v českém divadle možnost obdivovat Pucciniho Madame Butterfly. (V padesátých a šedesátých letech minulého století hodnotili někteří hudební publicisté její uvedení jako výraz snahy zavděčit se buržoaznímu obecenstvu, a o mnoho lépe v jejich očích nedopadl ani Massenetův Werther.) Obě představení přijalo publikum i dobová kritika velmi pozitivně a v titulní roli prokázala své kvality sopranistka Ela Noëmi.

Bastl také poprvé uvedl v Plzni Smetanovu Čertovu stěnu, polskou národní operu skladatele Stanislava Moniuszka Halka, Verdiho Falstaffa, tehdy mimořádně populární Charpentierovu Louisu a především Fibichovu a Vrchlického trilogii melodramat o Hippodamii, v níž krále Oinomaa hrál Vendelín Budil a Hippodamii Terezie Brzková.

To už ale nad dalšími osudy divadla začaly houstnout mraky. Silně roztrpčenému Vendelínovi Budilovi končil jeho desetiletý mandát. Družstvo plzeňského divadla se dostalo do vleklé, stále se prohlubující krize. Nakonec se vše vyřešilo tím, že družstvo nahradila nově vzniklá Společnost českého divadla v Plzni, která se ujala správy divadla a ředitelem ustanovila operního sólistu a režiséra Karla Veverku (letošního 25. září uplynulo sedmdesát let od jeho smrti).

Městské divadlo Josefa Kajetána Tyla Plzeň - pohled do náměstí s budovou divadla (foto www.theatre-architecture.eu)
Městské divadlo Josefa Kajetána Tyla Plzeň – pohled do náměstí s budovou divadla (foto www.theatre-architecture.eu)

Veverka si do Plzně přivedl ze slovinské Lublaně mladého, mimořádně perspektivního dirigenta Václava Talicha. Necelé tři roky, které věnoval Václav Talich plzeňskému divadlu, byly pro jeho operní soubor pravým požehnáním. Už jeho nové nastudování Prodané nevěsty všechny přesvědčilo o jeho mimořádných schopnostech. Z mnoha dalších Talichových inscenací připomeňme alespoň Smetanova Dalibora, Dvořákova Jakobína a Rusalku, Fibichovu Hedy, Sukovu a Zeyerovu pohádku o Radúzovi a Mahuleně, Mozartovu Kouzelnou flétnu, Saint-Saënsova Samsona a Dalilu, Lortzingovu Undinu a zejména v roce 1914 první a na dlouhou dobu poslední české provedení Wagnerova Rienziho (k dalšímu došlo až po padesáti letech v roce 1963 díky Rudolfu Vašatovi v Liberci).

Do velmi slibně se rýsujícího vývoje zasáhlo vypuknutí války. Mnoho členů souboru muselo narukovat, čímž byly značně sníženy možnosti Talichových ambicí. Navíc se prohlubovaly rozpory mezi ním a ředitelem Veverkou, o nichž nás informoval pamětník oněch časů Jaroslav Vogel ve svém článku, který vyšel v plzeňském divadelním časopise v roce 1952 u příležitosti padesátého výročí otevření Velkého divadla.

Veverka angažoval na Talichovo místo Ludvíka Vítězslava Čelanského, mimořádně talentovaného prvního dirigenta České filharmonie, který ale pro svou neovladatelnou povahu nikde dlouho nevydržel. Nepodařilo se ho udržet ani Vendelínovi Budilovi v roce 1885, když to s ním zkoušel. Patriarcha plzeňského divadla na jeho adresu prohlásil: „… že byl pilný a skutečně něco uměl a něčemu rozuměl, přimhuřoval jsem obě oči, pokud to šlo.“ Neuspěl ani Veverka, a tak po několika úspěšných inscenacích, v nichž Čelanský prokázal své kvality (Prodaná nevěsta, Dalibor, Rusalka), musel odejít. Většinu představení poté řídil dirigent Jan Janota. Nesporným vrcholem válečného období bylo znovuuvedení Smetanovy Libuše, které sehrálo významnou roli v procesu národního sebeuvědomování občanů. V dubnu 1918 vystoupila v Plzni v titulní roli Ema Destinnová.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat