Strhující Prorok v Deutsche Oper Berlin uzavírá tamní trilogii Meyerbeerových oper

Meyerbeerova v pořadí čtrnáctá opera, komponovaná v duchu velké francouzské opery, vychází (podobně jako je tomu u jiných jeho děl) z historických skutečností, odehrávajících se tentokrát v Nizozemí na počátku šestnáctého století. Hlavní a kontroverzní postavou monumentálního operního opusu je Jan z Leidenu (tedy Jean de Leyde), nizozemský kazatel, vůdce novokřtěnců a samozvaný král města Münsteru. Historické prameny uvádějí, že Münster byl vítaným azylem pro novokřtěnce, kteří byli v té době v Nizozemí a v německých zemích pronásledováni. Jean se ujímá vedení království po svých předchůdcích Melchioru Hoffmannovi (předpovídajícímu Münsteru roli nového Jeruzaléma) a Janu Matthysovi, který dal obyvatelům už jasný výběr: buď město opustit, nebo přijmout nové náboženství, nový křest. Po Matthysově násilné smrti se Jan staví do čela vzpoury a přeměňuje Münster v království a v roce 1534 se prohlašuje jeho králem. Ruší peníze a říšské zákony a ustanovuje jako jediný zákon samotnou Bibli – což představovalo hodně krutý způsob uplatňování starozákonních pravidel v praktickém životě; ale například s odkazem na Starý zákon uzákoňuje i bigamii (on sám měl podle některých historických pramenů sedmnáct manželek!). Historický Jan z Leidenu umírá mlád, ve věku pouhých šestadvaceti let – biskup Waldeck jej nechal vsadit do klece a pro výstrahu vystavovat v okolních říšských městech – až nakonec dne 22. ledna 1536 byl po dlouhém mučení sťat mečem.

Veleúspěšná světová premiéra Proroka se konala dne 16. dubna 1849 v Pařížské opeře, Berlín uvádí dílo v revidované kritické verzi; to jest dílo je uváděno téměř v původní délce bez zásadních škrtů, což představuje přibližně tři a půl hodiny čisté hudby, ale díky skvělému hudebnímu nastudování a originálnímu scénickému řešení se divák se nenudí ani minutu.

Režií Proroka byl pověřen známý francouzský režisér Olivier Py, který rovněž vytvořil i atraktivní choreografickou složku inscenace, tvořící její nedílnou, integrální součást. S Meyerbeerem má již bohatou zkušenost, mimo jiné jeho produkce Les Huguenots v Le théâtre royal de la Monnaie Brussels byla v roce 2011 vyhlášena prestižním časopisem Opernwelt Inscenací roku.

Py historický příběh přenáší do současnosti, jeho aktualizace nepůsobí nijak rušivě, protože vypráví příběh jako nadčasový mechanismus střídání moci, jako nepřetržitý řetězec politických a náboženských přeměn přinášejících prostým lidem vždy novou, krvavou formu útlaku a potlačení jejich svobod. Vedle masových výjevů ale dává vyniknout i plastickému zobrazení ústředního (nemileneckého!) páru mezi matkou Fidès a synem Janem. Silné současné téma hudebně ztvárněné prostředky grand opery tak činí tento operní opus naprosto životaschopným.

Pierre-André Weitz se postaral o výbornou multifunkční scénu, jednoduchými výtvarnými instrumenty dokáže předznamenat atmosféru příštího dramatu; variabilita dekorací je obdivuhodná a dokonale ladí s kostýmy, které jsou z dílny stejného tvůrce.

Jedním z vrcholů inscenace je balet ve třetím aktu, který byl původně komponován jako tanec na kolečkových bruslích (aktuální vynález v Meyerbeerově době). Rozsáhlé baletní složky ve velké francouzské opeře (často komponované jinými skladateli než hlavní dílo) se v dnešních režiích často škrtají – ale Olivier Py velký balet zachovává a naplňuje původní baletní hudbu poutavou jevištní mimicko-taneční akcí, která zásadním způsobem umocňuje děj opery a prohlubuje ústřední téma.

Olivier Py ve své inscenaci používá tradiční prostředky pro zobrazení obecně platných mechanismů moci a také čerpá detaily ze skutečné historie šestnáctého století (přestože samo operní libreto s těmito fakty občas zachází velmi volně) a na scénu uvádí i moderní nástroje ovládání mas, jako je public relations a marketing. Volný tok historických obrazů je doprovázen i občasnými zcizovacími střihy ve formě výstupů tanečníků přinášejících na papírových deskách „témata“, o kterých se právě hraje a zpívá – tímto nápadem však režisér šetří, a tak se neokouká. V protichůdných významech je na jevišti zobrazena nahota (speciálně mužská nahota): jednou jako symbol čistoty a nespoutanosti, podruhé jako obraz smilstva a tělesného hříchu.

Enrique Mazzola, skvělý italský dirigent, již v Deutsche Oper Berlin před dvěma lety nastudoval operu Vasco de Gama (chcete-li Afričanku). Velký úspěch Afričanky jistě přispěl k tomu, že byl znovu angažován a opět potvrdil své výjimečné kvality v tak specifickém oboru jako je grand opera – jeho interpretace měla neobyčejný dramatický tah, Orchestr Deutsche Oper Berlin se převedl v tom nejlepším světle; hned na druhém místě je pak nutno zmínit už tradičně skvěle zpívající a hrající Sbor Deutsche Oper Berlin.

Přetěžkou hlavní roli Jeana na světě zvládá jen hrstka tenoristů. Původně byl pro produkci avizován ruský pěvec Dmitry Korchak, který ale již několik měsíců před začátkem zkoušek roli vrátil, a tak byl pro titulní roli osloven tenorový matador, americký tenor Gregory Kunde. Kunde začínal svoji kariéru v lyrických belcantových partiích a s postupujícím věkem si přibral těžší dramatické role, aniž by přišel o schopnost tvořit nejvyšší tenorové výšky: v současnosti je asi jediným tenorem na světě, která zvládá tak stylově odlišné role jako je Otello Verdiho a Otello ve stejnojmenné opeře Gioachina Rossiniho. Gregory Kunde bohužel nezakryje svůj zralý věk, který se přirozeně odráží i na jeho hlasivkách. V roli působí svojí tělnatou postavou trochu nemotorně, ne všechny jeho vysoké tóny mají brilanci, na jakou jsme u něj byli dříve zvyklí – ale je to obdivuhodně stylový výkon a naprosto profesionální.