Ta přesná vyváženost, kdy Mozart přichází s myšlenkou

Texty Ivana Medka (147)

Václav Talich znamenal pro Ivana Medka strašně moc. Opakovaně se k tomu vracel, znovu o tom hovořil. Talich mu – jako mladíkovi – zásadně otevřel svět hudby. I když je dělilo víc než čtyřicet let věku, postupně se stali životními přáteli. Ivan Medek byl po válce jednatelem Českého komorního orchestru. Talichovi byl nablízku i v těžkých chvílích po únoru 1948 – a neustále se mu snažil pomáhat.

Zažil i poslední léta dirigentova života, jak na to vzpomínal v minulém pokračování rozhlasového rozhovoru z roku 2003 s Janou Vašatovou:

„Talich stárnul, a ne že by ztrácel vědomí nebo pocit sounáležitosti se světem, ale přece jen byl už nemocný. Někdy mě překvapil věcmi, které mně připadaly velice typické. Když už nemohl a také nechtěl dirigovat, jednou jsem k němu přijel a on měl na pultě pianina partituru Novosvětské. A já říkám: ‚Pane profesore, vy máte tady na pultě Novosvětskou symfonii.‘ A on říkal: ‚No, já studuju tu Novosvětskou.‘ – ‚Ale kolikrát jste ji v životě dělal?‘ – ‚To já nevím, ale přišel jsem na to, že kdybych teď ještě mohl dirigovat, že bych to dělal všecko jinak. Víte? Úplně prostě, jednoduše, zbavil bych to všech nánosů mého vlastního romantického mládí, hledání a výbušnosti. Udělal bych to úplně klasicky. A to mě strašně zajímá. Tak proto to studuju.‘ A já si říkal: člověk, který ví, že už nikdy nebude dirigovat, že už před sebou má jenom krátký čas života, a má před sebou symfonii, kterou tak důvěrně zná a tak často se jí zabýval, a přesto ji znovu studuje! S takovým pocitem, že musí znovu přijít k podstatě té hudby a najít tam něco prostého, něco základního. Něco, co mu do té doby jakoby unikalo.“
***

JANA VAŠATOVÁ:
Když jste hovořil o tom, že Talich se znovu zabýval Dvořákovou Novosvětskou a chtěl svoji interpretaci oprostit, nevycházelo to trošku i z toho, že velice miloval Mozarta? A jeho mozartovské interpretace jsou také takové „prolehčené“. Nechtěl něčeho podobného dosáhnout i v tom velkém romantickém díle, jakým je Dvořák?

IVAN MEDEK:
To nevím. Takhle zblízka jsme o tom nehovořili. Ale myslím si, že člověk, který má rád Mozarta, umí ho hrát, eventuálně na něm vyroste, je vždycky zásadně poznamenán průhledem do skladby. Tím, co je u Mozarta tak absolutně typické a co vlastně nemá žádný jiný autor. Ta přesná vyváženost toho, kdy má přijít s novou myšlenkou, která správně kontrastuje, a kdy formální rovnováha je naprosto dokonalá. Mozart psal taky skladby tak, že je nosil v hlavě, a pak je napsal rovnou naprosto načisto. Na rozdíl třeba od Beethovena, který má spoustu různých skic. Ale nevím, jestli je to možné dávat přímo do souvislosti s tím Talichovým studiem Novosvětské… Řekl bych, že když jakýkoliv starý člověk trochu bilancuje a dívá se na svoji práci do minulosti, a zejména když je to takový typ romantika, jako byl Talich, tak spíš na základě sebepoznání a poznání díla nutně dospěje k tomu, že jeho závěry týkající se díla jsou prostší, než to bylo v jeho uměleckých začátcích.

JANA VAŠATOVÁ:
Bavili jste se spolu o tom, kterou hudbu nebo skladbu má nejraději?

IVAN MEDEK:
Celkem obecně bylo známé, že Talich – jako klasicky každý český dirigent – měl ve velké úctě Smetanu. To je pochopitelné. Dnes už to ovšem není v té míře jako tehdy. Miloval Dvořáka, Suka pochopitelně, Janáčka. Ze světových autorů Mozarta. Ale dělal všecko možné. Dělal Brucknery a Čajkovského, jeho repertoár byl obrovský.

Václav Talich a Ivan Medek (foto archiv)

JANA VAŠATOVÁ:
I tady u nás provedl celou řadu premiér. Nám už to s odstupem času připadá, že jsou to díla klasická, ale to byly také novinky.

IVAN MEDEK:
Počínaje Sukovým Zráním. Skoro všechna velká díla Sukova, velká díla Novákova, a potom ze školy Sukovy a Novákovy, to byly novinky. Bořkovec a celá řada jiných skladatelů.

JANA VAŠATOVÁ:
Proč se řada orchestrálních hráčů Talicha bála?

IVAN MEDEK:
Já nevím. Myslím si, že postavení dirigenta bylo tehdy podstatně jiné, než je dnes. Vyplývalo to z toho, že kvalita orchestrů byla v podstatě jiná. Česká filharmonie, když s ní Talich studoval Sukovo Zrání, což je velmi těžká partitura, měla jen velmi málo vysoce kvalifikovaných hudebníků. Tam hráli i někteří amatéři nebo lidé, kteří se vedle toho živili něčím jiným, třeba vyučovali. A donutit tyhle všechny různorodé typy různorodé úrovně k tomu, aby vytvářeli kompletní veliký celek, to vyžadovalo velké úsilí a ti hráči pochopitelně zápasili nejenom s tím, že ne úplně všechno uměli, ale také s tím, že byli velmi chudí a že měli existenční problémy. Takže docházelo nutně ke konfliktům, protože eruptivní člověk, jakým Václav Talich zejména v mládí byl, těžko mohl uznat věcné námitky, že jsou třeba už unaveni.

Václav Talich (foto archiv České filharmonie)

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na