Leoš Janáček

Leoš Janáček (narozen 3. července 1854, zemřel 12. srpna 1928) byl český skladatel, hudební teoretik, folklorista, sbormistr, publicista, pedagog, organizátor kulturního a hudebního života. K vytvoření originálního moderního hudebního stylu ho inspirovala moravská a slovanská lidová hudba. Podle statistik zahraničního portálu operabase.com je Janáček jedním z 20 nejhranějších operních autorů.   >> více

Život

Leoš Janáček byl synem učitele Jiřího Janáčka (1815-1866) a Amalie (rozené Grulichové) Janáčkové (1819-1884). Narodil v Hukvaldech na Moravě (část rakouské říše). Byl talentovaným dítětem v rodině s omezenými finančními možnostmi.

V roce 1865 byl Leoš v jeho jedenácti letech vyslán jako zpěváček do opatského sboru augustiniánského kláštera sv. Tomáše ve Starém Brně, kde ho hudebně vedl otcův přítel Pavel Křížkovský. Příležitostně zde hrál na varhany a na klavír, platil za vynikajícího klavíristu, neboť pod vedením Křížkovského dokonale zahrál Beethovenovy symfonie v klavírním duetu se spolužákem. Jeho snem byla zpočátku dráha klavírního virtuosa, měl ale poměrně krátké prsty a záhy tuto myšlenku opustil. Základní vzdělání získal na starobrněnské reálce (1866–1869) a na učitelském ústavu maturoval v roce 1872.

Křížkovský považoval Janáčka za problematického a svéhlavého studenta, přesto ale doporučil jeho vstup na pražskou varhanickou školu. Na pražské varhanické škole byl žákem Františka Zdeňka Skuherského a Františka Blažka. Školu i po velké kritice provedení Skuherského gregoriánské mše (v časopise Cecilie v březnu 1875), absolvoval už po jednoletém studiu (1874–75) s vynikajícími výsledky. Jeho otec chtěl, aby Leoš navázal na rodinnou tradici a stal se učitelem, jeho schopnosti ale předčily všechna otcova očekávání. Janáček původně chtěl studovat hru na klavír a varhany, ale nakonec se věnoval hlavně kompozici.

První sborové skladby napsal během své sbormistrovské praxe u řemeslného sdružení Svatopluk (1873–1876).

Po návratu v roce 1876 do Brna pracoval jako učitel hudby a dirigoval různé amatérské sbory. Mezi jeho žáky na brněnském učitelském ústavu patřila Zdenka Schulzová, dcera ředitele ústavu Emiliana Schulze, která se později stala Janáčkovou ženou. V roce 1876 se ale stala jeho studentkou klavíru Amálie Wickenhauserová, později Nerudová, se kterou spoluorganizoval komorní koncerty a v následujících dvou letech koncertoval.

V únoru 1876 byl zvolen sbormistrem Filharmonické společnosti Brněnská beseda. Kromě přerušení v letech 1879 až 1881 zůstal jejím sbormistrem až do roku 1888.

Janáček považoval vzdělání za velmi důležité, a proto jezdil soukromě na krátké pobyty na konzervatoře v Lipsku a ve Vídni (1879–80).

Samostatně se stále vzdělával, a to nejenom v hudbě, ale například v estetice, lingvistice, dějinách hudby apod.

V roce 1881 se vrátil se do Brna, kde se 13. července 1881 oženil se svou žákyní Zdenkou Schulzovou.

V roce 1881 Janáček také založil Varhanickou školu, byl jmenován ředitelem a tuto funkci zastával až do roku 1919, kdy se škola stala brněnskou konzervatoří.

Založil a vedl (1884–1888) redakci časopisu Hudební listy, kde psal odborné články a recenze. Z Janáčka se díky nadání, houževnatosti a neobyčejnému pracovnímu nasazení stala respektovaná brněnská osobnost.

V roce 1890 zemřel jeho syn Vladimír a 1903 zemřela jeho dcera Olga, její památce věnoval operu Jenůfa.

Sklíčený a emocionálně vyčerpaný Janáček odjel do lázní Luhačovice, aby se zotavil. Zde se setkal s Kamilou Urválkovou a jejich milostný příběh poskytl námět pro jeho další operu Osud.

V roce 1917 se Janáček seznámil s tehdy pětadvacetiletou Kamilou Stösslovou a jejich přátelství trvalo až do skladatelovy smrti. Pro Janáčka představovala inspirační zdroj, vysněný ideál ženy, a nijak nevadilo, že skutečnost byla poněkud odlišná.

Navštěvoval mezinárodní festivaly Společnosti pro soudobou hudbu, kde byl považován za avantgardistu a podnikl také v roce 1923 turné po Anglii.

V roce 1925 mu byl udělen čestný doktorát Masarykovy university. V roce 1927 byl s Paulem Hindemithem jmenován členem Pruské akademie věd a téhož roku mu belgický král udělil Rytířský řád krále Leopolda (za uvedení opery Její pastorkyně v Antverpách).

Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů konce 19. a počátku 20. století, zemřel na zápal plic, nečekaně a náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.

Tvorba

Janáček byl vždy fascinován a ovlivněn moravskou lidovou písní, studoval a užíval nápěvy, rytmiku a intonaci řeči. Všechny tyto aspekty posléze převáděl do své hudby. Byl zaujatý také ruskou lidovou hudbu, kterou studoval.

V polovině 80. let 19. století začal Janáček skládat systematičtěji. Mimo jiné vytvořil Čtyři mužské hlasové sbory (1886) věnované Antonínu Dvořákovi a jeho první operu Šárka (1887–1888). Během tohoto období začal sbírat a studovat lidovou hudbu, písně a tance.

Na začátku roku 1887 ostře kritizoval v Hudebních listech komickou operu Ženichové od skladatele Karla Kovařovice. Janáčkova recenze zřejmě vedla ke vzájemné osobní averzi, protože Kovařovic jako ředitel Národního divadla v Praze odmítl uvést Janáčkovu operu Jenůfa.

Opera Jenůfa byla s úspěchem provedena v Brně v roce 1904, ale Janáček usiloval o uznání vlivnější pražské opery, ale Jenůfa tam byla odmítnuta (od jejího prvního uvedení v Praze uplynulo dvanáct let).

Od počátku 90. let 19. století vycházel Janáček z moravského a slezského folkloru, využíval lidových písní a tanců v orchestrálních a klavírních aranžmá. Většina jeho úspěchů v této oblasti byla publikována v letech 1899–1901, ačkoli jeho zájem o folklór je celoživotní.

Jeho skladatelská tvorba byla stále ovlivněna skladatelským stylem Smetany a Dvořáka. Podle vzoru Dvořákových Slovanských tanců složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem Lašské tance.  Velmi negativně se vyjádřil o německém neoklasicismu a zejména o Wagnerovi v časopise Hudební listy, který založil v roce 1884.

V letech 1887-1888 Janáček napsal svou první operu Šárka na text Julia Zeyera, ale protože nebyl v Praze oblíben, nedostal od Zeyera souhlas k užití textu. Práci na opeře tak musel odložit a vrátil se k ní až v roce 1919.

Janáček se cítil zrazen a v roce 1888 se zaměřil na studium lidové hudby a folkloristický směr dokládá v roce 1890 vydáním Kytice z národních písní moravských, Vlašskými tanci, Národními tanci na Moravě, Královničkami a baletem Rákoš Rákoczy. Také napsal svou druhou operu Počátek románu, která byla uvedena 1894 v brněnském Národním divadle. Janáček operu později (obzvlášť po textové stránce) nazval jako naivní.

Janáček po smrti druhorozeného syna 1890 přesto zůstal veřejně aktivní a stal se členem výboru Družstva českého Národního divadla v Brně, založil Ruský kroužek a stal se předsedou Klubu přátel umění.

V roce 1894 napsal operu na divadelní hru Gabriely Preissové s názvem Její pastorkyňa. Pracoval na ní skoro deset let, ovšem zcela nový skladatelský a originální přístup, odlišný od všech přechozích autorských prací jej vynesl mezi přední světové skladatele.

Následovaly sborové skladby Kantor Halfar, Maryčka Magdónova a 70 000, které věnoval sboru Pěvecké sdružení moravských učitelů, v jejichž podání zazněly v několik místech Evropy.

Janáček bohužel zničil některá svá díla, jako například klavírní skladbu 1. X. 1905 (Z ulice) či autograf Její pastorkyně.

Až v roce 1916 došlo k pražské premiéře opery Jenůfa, otevřela mu však dveře do celého světa. 1918 měla velký úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly.

V roce 1920 napsal symfonickou báseň Balada Blanická, o rok později dokončil operu Káťa Kabanová a začal psát operu Příhody lišky Bystroušky.

V roce 1923 dokončil svůj první smyčcový kvartet Z podnětu Tolstého Kreuzerovy sonáty a skládal operu Věc Makropulos na náměty Karla Čapka.

V roce 1926 napsal Capriccio pro klavír (pro levou ruku, věnovaný Otakaru Hollmannovi, kavíristovi, který přišel ve válce o ruku). V tomto roce Janáček složil své asi nejznámější orchestrální dílo Sinfoniettu, kterou věnoval Brnu.

Poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá orchestrální díla, především Sinfoniettu, rapsodii Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině.

Zdá se, že čím starší Janáček byl, tím mladistvější hudbu skládal. Po premiéře Glagolské mše začal pracovat na opeře Z mrtvého domu, podle Dostojevského románu. Pro svoji přítelkyni Kamilu skládal druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné.

V červenci 1928 odjel Janáček do Hukvald, kam za ním přijela i přítelkyně Kamila. Chtěl pracovat na partituře Z mrtvého domu, práci však nedokončil. Byl převezen se zápalem plic do sanatoria dr. Kleina v Moravské Ostravě. Zemřel 12. srpna 1928 a byl pochován o tři dny později na Ústředním hřbitově v Brně.

Zajímavosti

Po Janáčkovi je pojmenován impaktní kráter na planetě Merkur.

Od roku 2004 v Brně probíhá mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno a v dohledné době bude dostavěno Janáčkovo centrum – nový koncertní sál a sídlo Filharmonie Brno. Původní náklady na výstavbu nového koncertního sálu na rohu Besední a Veselé ulice spočítali odborníci na téměř 1,3 miliardy korun. Po aktualizaci investičního záměru se rozpočet zvýšil na necelé dvě miliardy, také dokončení se posouvá na rok 2023.

Galerie

Seznam děl

Orchestrální skladby

Suita, op. 3 pro smyčcový orchestr

Žárlivost, koncertní předehra

Rákós Rákoczy – baletní hudba

Šumařovo dítě, symfonická báseň podle básně Sv. Čecha

Taras Bulba, slovanská rapsodie podle povídky N. V. Gogola

Balada blanická – symfonická báseň podle Jar. Vrchlického

Sinfonietta pro velký orchestr

Vokální skladby

Ukvalská lidová poezie v písních

Kytice moravských národních písní s klavírem

Otče náš, kantáta pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany

Zápisník zmizelého pro tenor, alt a tři ženské hlasy s klavírem

Říkadla pro 9 zpěváků a kom soubor

Komorní skladby

Sonáta pro housle a klavír

Pohádka pro violoncello a klavír

Smyčcový kvartet č. 1 („z podnětu Kreutzerovy sonáty“)

Smyčcový kvartet č. 2 („Listy důvěrné“)

Mládí pro dechové sexteto

Klavírní skladby (a skladby pro klavír a komorní soubor)

Thema con variazioni (tzv. Zdenčiny variace)

Moravské tance

Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“

Po zarostlém chodníčku. I. a II. řada

V mlhách, 4 skladby pro klavír (1912)

Vzpomínka

Concertino pro klavír a instrumentální soubor

Capriccio pro klavír levou rukou a instr. soubor

Ocenění

V roce 1925 dostal Janáček čestný doktorát Masarykovy univerzity.

Kulturní reference

Leoš Janáček – velký příběh 20. století (dokumentární film) v koprodukci Česko / Velká Británie, 2020, 52 min. Režie: Vlastimil Šimůnek. Účinkují: Miloš Štědroň, Iva Bittová, Simon Rattle, Brian Large, Reiner Moritz a další.

Odkazy

L. Janáček na Opeře Plus.

L. Janáček na YouTube.

 

(Autorkou textu je Eva Kolandová.)