Taťána, Aida, Salome. Anna Netrebko a Metropolitní opera

Evžen Oněgin v revivalu Metropolitní opery
Stránky operních serverů i papírových periodik zabývajících se operou v současnosti plní recenze a reakce především na dvě představení. Nový Parsifal ve Wiener Staatsoper vzbudil rozporuplné reakce, a to jak z hlediska režijního výkladu Alvise Hermanise, tak v hodnocení hudebního nastudování, ale pěvci si získali srdce kritiků i diváků (výběr prvních ohlasů v zahraničních médiích jsme přinesli zde). Mnohem tradičněji pojatá inscenace Čajkovského Evžena Oněgina v revivalu Metropolitní opery na sebe poutá pozornost především pěveckými výkony interpretů v hlavních rolích, kteří pocházejí převážně ze slovanských zemí.

Výpravně realistická, ale konzervativně pojatá inscenace britské režisérky Deborah Warner byla prvou premiérou newyorské sezony 2013/2014 a hvězdou byla právě Anna Netrebko. Ta se do své oblíbené role vrací s obvyklou energií a hlasovou podmanivostí i psychologickou přesvědčivostí, již dává své milující Taťáně, kterou okolnosti přinutí vyzrát.

Partnerem je jí polský barytonista Mariusz Kwiecień (též vystupující v premiérové sérii), který titulní charakter podle kritik vytváří velmi nuancovaně od přehlíživého namyšlence až k hrozivému poznání svého životního omylu v závěru opery. Novým Lenským je ruský tenorista Alexey Dolgov. Oksanu Volkovu nahradila v roli Olgy jiná ruská mezzosopranistka Elena Maximova, ale zůstala Elena Zaremba v partu Lariny.

Ve čtvrtečním představení 30. března 2017 na podnět Anny Netrebko každý ze sólistů při děkování obdržel jedinou bílou růží jako jednoduchý a zároveň velmi působivý symbol podpory ruského barytonisty Dmitrije Hvorostovského, původně ohlášeného do role Evžena Oněgina, který stále bojuje s nádorovým onemocněním mozku.

Představení řídil Robin Ticciati. Inscenace je součástí série letošních přenosů z Metropolitní opery, český divák ji může zhlédnout v sobotu 22. dubna 2017 stejně jako diváci ve více než sedmdesáti dalších zemích v ne méně než dvou tisících kinosálech celého světa.

Anna Netrebko jako Aida a Salome
A ještě jednou Anna Netrebko, kterou v rozhovoru pro New York Times o budoucnosti Metropolitan Opera vícekrát uvedl Yannick Nézet-Séguin jako plánovanou hvězdu dvou budoucích, zřejmě velmi ostře sledovaných produkcí této scény. Rád by nastudoval novou inscenaci diváky oblíbené opery, Verdiho Aidy, s Annou Netrebko v roli titulní hrdinky. A jeho velkým přáním je pak uvedení Straussovy Salome v některé z příštích sezon také právě s „božskou Annou“ v titulní roli.

Jeho cílem ve funkci šéfdirigenta je zařazení více soudobých děl na repertoár Met, a to i formou světových premiér. Celé znění rozhovoru najdete zde . (Poznámka autora: Aidu letos Anna Netrebko vytvoří v sérii srpnových představení na salcburském letním festivalu pod taktovkou Riccarda Mutiho.)

Menottiho Konzul v Mnichově
Menottiho opera na skladatelovo vlastní libreto, ve které se také odrážejí osobní zkušenosti italského emigranta v USA, The Consul (Konzul), byla ve své době hitem západních scén. Po premiéře ve Filadelfii roku 1950 (kdy byly ještě velmi čerstvé vzpomínky na obrovskou vlnu emigrace před a během druhé světové války) se opera dostala do New Yorku, kde se v Ethel Barrymore Theater hrála bez přerušení v sérii dvou set šedesáti devíti (!) vyprodaných představení. Představení i autor sklidili řadu cen, mimo jiné také Pulitzerovu cenu.

V roce 1951 se opera dostala do Evropy a Hamburská opera ji inscenovala jako druhá evropská scéna. Dílo bylo v šedesátých letech dvacátého století přeloženo do více než dvaceti jazyků, ale od sedmdesátých let bylo inscenováno spíše jen příležitostně, a to zejména na anglicky hovořících jevištích. Postupně sílily kritické názory na Menottiho eklektický skladatelský styl, mnohé názvuky veristické hudby (zejména Pucciniho) i jednoduchost hudebních efektů. Přes pravdivost těchto výtek řada Menottiho děl včetně Konzula vykazuje značnou dramatickou účinnost a schopnost zaujmout diváka nejen efektními ději, často se vztahem k současnosti. Právě děj této opery, marný boj manželky odpůrce režimu v jisté nejmenované zemi, Magdy Sorel, s byrokratickým aparátem o získání víza, aby mohla vycestovat a zachránit sebe i rodinu, se jeví jako vysoce aktuální v dnešní době imigrační krize.

Mnichovská opera, tedy její komorní scéna v inscenaci v Cuvilliés Theater, vyniká nejen oceňovaným hudebním nastudováním Geoffreye Pattersona s Münchener Kammerorchester a civilní režií Christiane Lutz, která dílo nastudovala jako současný politický psychothriller z čekacího prostoru ambasády. Kritiky oceňují strhující výkon vesměs mladého multikulturního ansámblu (řada členů Operního studia Hamburgische Staatsoper) v čele s cynickou Sekretářkou (Niamh O’Sullivan) a postupně zoufalství propadající Magdou (Selene Zanetti). Menottiho u nás zcela opomíjené dílo by si zasloužilo větší pozornost operních dramaturgů, vzhledem ke komornosti některých děl je pak velmi vhodné i pro školní scény.

Valkýra na Salzburger Osterfestspiele
Ještě před samotnými dubnovými představeními (8. a 17. dubna 2017) je zajímavé upozornit na podobu Wagnerovy opery Valkýra na letošním jarním salcburském festivalu. Renomovaná režisérka Vera Nemirova se totiž rozhodla „vzkřísit“ výtvarnou podobu zcela první produkce prvého ročníku tohoto festivalu podle původní scénografie Günthera Schneider-Siemssena.

Rekonstrukci výpravy a návrhy kostýmů má na starosti Jens Kilian. Monumentální oproštěná scéna s plochým výsekem spirály vešla do dějin světové scénografie.

Tato volba má historickou opodstatněnost, protože letos festival slaví padesátileté výročí trvání a připomenutí vizuality prvé inscenace úvodního (a také druhého) ročníku je také významným příspěvkem k diskuzi o moderních dějinách interpretace scénického díla Richarda Wagnera. Původním režisérem inscenace byl zároveň dirigent a zakladatel jarního festivalu Herbert von Karajan, jehož režijní pojetí bývalo považováno za konzervativní, ale představení byla hudebním svátkem nejvyšší úrovně.

Letošní představení nabízí prvotřídní obsazení hlavních rolí: Anja Harteros (Sieglinde), Peter Seiffert (Siegmund), Georg Zeppenfeld (Hundig), Anja Kampe (Brünnhilde), Vitalij Kowaljow (Wotan), Christa Mayer (Fricka) a mezi představitelkami valkýr nalezneme i českou mezzosopranistku Štěpánku Pučálkovou jako Siegrune. Dirigentem bude Christian Thielemann za pultem Sächsische Staatskapelle Dresden. Projekt je koprodukcí s Beijing Music Festival, připravujeme z něj vlastní recenzi.

Lotte Lenya protagonistkou nové divadelní hry

Život manželky Kurta Weilla, slavné představitelky mnoha jeho rolí v dílech různých žánrů, zpívající herečky Lotte Lenye (1898–1981) je námětem nového představení ve vídeňském Theater in der Josefstadt s názvem Lenya Story. „Ich hatte nie Gesangsunterreicht. Wissen Sie, jede Wienerin kann singen. Es liegt ihr im Blut, wirklich.“ („Nemám žádné pěvecké školení. Víte, každá Vídeňačka umí zpívat. Prostě to máme v krvi, opravdu.“) To prohlásila rodilá Vídeňačka, která silou výrazu dokázala až do vysokého věku (ještě v roce 1966 se zaskvěla ve světové premiéře muzikálu Kabaret v roli Slečny Schneider) přesvědčit diváky. Její bouřlivý vztah se skladatelem Weillem, kterého si vzala hned dvakrát (1926, rozvod 1933, nový sňatek 1941), spoluúčast na uměleckých projektech s Bertoltem Brechtem, léta cestování a emigrace, to vše je obsahem komorního představení na jevišti Kammerspiele.

Theater in der Josefstadt má v ansámblu představitelku jako stvořenou pro tuto roli – Sonu MacDonald (narozena 1961 ve Vídni), herečku, zpěvačku a tanečnici. Ta má s weillovskými a brechtovskými rolemi značné zkušenosti, například velký ohlas sklidila její Jenny ve Weillově Žebrácké opeře na salcburském festivalu roku 2015 a již v roce 1999 nahrála (a také s ním vystupovala na turné) part Polly Peachum v témže díle se souborem Ensemble Modern pro label BMG Records. Vedle rolí klasického repertoáru (například Arkadina) vytvořila i další životopisnou roli: Marlene Dietrich v hudebním představení Mythos Marlene (2009).

Zcela nová hra autorského týmu Torstena Fischera (též režisér představení) a Herberta Schäfera (také výtvarník scény), která zažila premiéru 31. března 2017, je postavena na jejím strhujícím výkonu. Sled často krátkých scén z jejího života je prokládán pěveckými čísly. Hudba je provozována živě kvartetem hudebníků za vedení Christiana Franka (klavír). Představení se ale neomezuje jen na její vztah s manželem, kterého přežila o více než třicet let, ale dotýká se i jejích dalších osobních a pracovních vztahů (také úspěšného vystoupení jako „zázračky“ Rosy Kleb ve filmu s agentem Jamesem Bondem Srdečné pozdravy z Ruska). Hlavním partnerem v komorním představení je jí Tonio Arango, který představuje nejen Kurta Weilla, ale také se v několika scénách stává dramatikem Bertoltem Brechtem.

První série představení je beznadějně vyprodána, vídeňští diváci jsou skutečně zvědaví na osudy slavné rodačky a divoké múzy Kurta Weilla.

Nahrávka týdne

Jean-Baptiste Lully – Armide. Les Talens Lyriques, dirigent Christophe Rousset. Aparté BO1MUI62KA. 2017 (2 CD). Nová nahrávka Lullyho tragické opery Armide (premiéra Paříž 1686) je již čtvrtým operním kompletem z díla zakladatele francouzské opery, který řídí specialista na barokní a klasicistní hudbu Christophe Rousset. Po Bellérophonovi, Phaëtonovi a Amadisovi si slavný dirigent vybral předposlední Lullyho operní kompozici, po níž následovalo jen pastorale héroquïe Acis et Galatée (Acis a Galatea), které připravil pro jevištní produkci a dokomponoval Lullyho asistent a pomocný dirigent Pascal Collasse.

Z plánované kompozice opery Achillle et Polyxéne (Achilles a Polyxena) zbylo po smrti Lullyho (celková sepse organismu po zranění palce pravé nohy, které si sám způsobil při dirigování zkoušky vlastního Te Deum těžkou taktovací holí) jen první dějství. Textovým základem Lullyho Armide jsou epizody z oblíbeného renesančního eposu Torquata Tassa Il Goffredo ovvero Gerusalemme liberata (Osvobozený Jeruzalém aneb Goffredo) o vášnivém vztahu kouzelnice Armidy a bojovníka Rinalda (francouzsky Renauda). Libreto oblíbeného Lullyho spolupracovníka, dvorního básníka Philippa Quinaulta, které mělo inspirační vliv ještě další jedno století, kombinuje milostný příběh se symbolickými postavami v prologu. Opera byla po premiéře prováděna ve francouzských operních centrech, velmi často v Paříži (reprízy až do 1764), Lyonu a dalších. Roku 1905 byla opera vzkříšena koncertním provedením pařížské instituce Schola Cantorum, která uvedla dílo moderním posluchačům. Roku 1918 byla opera provedena v novodobé premiéře scénicky v Bruselu.

Nová nahrávka nabízí vynikající obsazení v čele s všestrannou dramatickou sopranistkou Marie-Adeline Henry v titulní roli. Pěvkyně má za sebou různorodé role, mozartovské (Fiordiligi, Dona Elvira, Arminda z La finta giardiniera, Vitellia), Čajkovského Taťánu, Bizetovu Micaelu, ale také wagnerovské party, vedle drobnějších úkolů také roli Brünnhilde v Siegfriedovi v Paříži, Besançonu a dalších místech na turné roku 2013. Roli Lullyho Armide zpívala na turné pod Roussetovou taktovkou, kdy opera byla provedena scénicky (Nancy, festival barokní hudby v Beaune) i koncertně (Paříž, Theater an der Wien). Roli dává úžasný dramatismus a vokální plnost a také dokonalou srozumitelnost. Part nevyniká zvláště vysokou tessiturou a je dostupný i mezzosopranistkám, jak dokazují dále uvedené historické nahrávky díla. Jejím partnerem v citlivé roli Renauda (napsané pro specifický typ francouzského vysokého tenora) se stal kanadský lyrický tenorista Antonio Figueroa, zpěvák s velmi atraktivním témbrem. Ve více menších rolích vystupují Roussetovy oblíbené interpretky, holandská sopranistka Judith van Wanroij a švýcarská mezzosopranistka Marie-Claude Chappuis.

Mezi dalšími spolehlivými výkony najdeme Douglase Williamse v roli Hidraota, kouzelníka a Armidina strýce. Nahrávka vznikla na základě koncertního provedení díla ve Philharmonie de Paris (Grande salle Pierre Boulez) v prosinci roku 2015. Vynikající je hudební Roussettovo nastudování (také u cembala) ve vyrovnanosti stylu, rytmiky tanečních čísel i emocionální tragiky a monumentality, kterou nese především Armidin part včetně proslulého monologu Renaud! Ciel! Ô mortelle peine!.

Opera, jež je počítána k zlatému fondu francouzské barokní opery, doposud byla nahrána jen několikrát. Rané dvě nahrávky vznikly ve spolupráci dirigenta Philippa Herrewegheho a souboru La Chapelle Royale. První záznam z roku 1983 na labelu Erato nebyl doposud převeden na CD, druhá nahrávka pak vznikla pro label Harmonia Mundi roku 1992. Stejně tak zůstává nepřepsána historicky první, anglická nahrávka Richarda Hickoxe pro EMI s Felicity Palmer (1982). Opera Lafayette s dirigentem Ryanem Brownem nahrála titul pro Naxos s výborným výkonem mezzosopranistky Stephanie Houtzeel. Christieho produkce s jeho souborem Les Arts Florissants s francouzskou mezzosopranistkou Stéphanie d’Oustrac je zachycena na DVD (2011).

Operní humor
Slavný italský tenorista Francesco Marconi (1853 nebo 1855–1916) se vyučil truhlářem a také krátce v raném mládí v této profesi pracoval. Po studiích na konzervatoři v Římě a operním debutu v roce 1878 v madridském Teatro Real si rychle získal mezinárodní uznání.

Jednou si ho na začátku kariéry dobírala sopranistka Fany Toresella (také Fanny Torresella, 1856–1914) při pozdním příchodu na zkoušku Meyerbeerových Hugenotů: „Signore Marconi, ale vy jste přece truhlář, že ano?” Tenorista se nedal vyvést z klidu a vtipně jí odpověděl: „Ano, Madame, jsem a bylo by mi ctí vám zhotovit rakev – a to samozřejmě zadarmo.”