Ten, který dirigoval premiéru Martinů Her o Marii

Před 120 lety se narodil dirigent a skladatel Antonín Balatka 

Když nenadále zemřel František Neumann, zakladatel moderní podoby operního souboru, dirigent, šéf opery a posléze i ředitel divadla, došlo v brněnském divadle k situaci, kdy po tři divadelní sezony byla péče a hudební tvářnost repertoáru svěřena trojici dirigentů, jejichž jména vytvářela sympatickou slovní hříčku Chalabala–Bakala–Balatka. Nejmladší z nich byl Zdeněk Chalabala, rodák z Uherského Hradiště, o dva roky starší byl rodák z Fryštáku Břetislav Bakala – oba žáci Leoše Janáčka, a nejstarší byl Antonín Balatka.

Jejich tři roky trvající éra, v prvních dvou letech probíhající pod patronací Neumannova nejbližšího spolupracovníka a nástupce ve funkci ředitele divadla Oty Zítka, a po jeho odchodu z divadla pod ředitelem Václavem Jiřikovským, v žádném případě neznamenala ústup z pozic, které si brněnská opera vydobyla v kontextu tehdejší české opery. Soubor pokračoval v programovém uvádění novinek. V jejich první sezoně byl v Brně uveden pod taktovkou Antonína Balatky titul Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům žije a především světová premiéra poslední opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu, kterou dirigoval Břetislav Bakala a režíroval Ota Zítek. V další sezoně byl uveden Novákův Karlštejn a poprvé se v Brně na jevišti objevil Borodinův Kníže Igor. Obě inscenace dirigoval Zdeněk Chalabala. Antonín Balatka nastudoval operu jihoslovanského autora Jakova Gotovace Morena a Wagnerova Siegfrieda. V sezoně 1931–1932 se konala původní premiéra opery Ervina Schulhofa Plameny (dirigoval ji Zdeněk Chalabala) a poslední premiérou sezony byla novinka brněnského autora Osvalda Chlubny Ňura. V dubnu 1932 pak byl na českém brněnském divadle poprvé a dodnes naposled uveden Wagnerův Parsifal, kterého ovšem už nastudoval nastupující šéf opery Milan Sachs.

První z trojice opustil divadlo Břetislav Bakala, který se stal dirigentem orchestru Československého rozhlasu. Postupně z něj vybudoval špičkový symfonický orchestr, který se pod jeho vedením proměnil ve Státní filharmonii Brno. Zdeněk Chalabala se rozhodl specializovat především na operu. V roce 1935 odešel do Prahy, aby se po letech ještě znovu na čas do Brna vrátil. Stal se jedním z nejvýznamnějších operních dirigentů v naší historii. Podílel se rovněž významně i na rostoucích úspěších ostravské a bratislavské opery.

Na tomto místě bych se chtěl dodatečně omluvit za omyl, jehož jsem se dopustil svého času, když jsem Chalabalovi přisoudil špatné datum jeho nástupu do Bratislavy, i za některé další nepřesnosti, způsobené většinou množstvím údajů a dat, které chci dodat do svých článků. Nerad ale také musím říci, že údaje z Bratislavy, pokud pisatel nemá přímou vazbu na slovenské kolegy anebo možnost v Bratislavě pobývat, se shánějí mnohem hůře než údaje o činnosti divadel v Rakousku či Německu.

Ale teď už k Antonínu Balatkovi. Jeho otec Ferdinand Balatka byl vojenský kapelník. První hudební školení jeho synovi poskytl už během jeho základní školní docházky člen Českého pěveckého kvarteta Antonín Mikuláš. Na učitelském ústavu jej učil Stanislav Jiránek. Po absolvování školy nějakou dobu učil. V letech 1914–1917 studoval na Pražské konzervatoři hru na klavír u Antonína Elšlégra, na varhany u Petra Křičky a Ondřeje Horníka, teorii u Karla Steckera a dirigování u Františka Spilky. Během následujících dvou let navštěvoval Mistrovský kurz Vítězslava Nováka, který absolvoval Klavírním triem e moll. Působil jako sbormistr akademického pěveckého sboru Praga a korepetitor v Pěvecké škole Marie Pivodové.

V roce 1920 byl na podnět chorvatského dirigenta Fridrika Rukaviny, pozdějšího manžela zpěvačky Zdenky Zikové, angažován do opery ve slovinské Lublani, kde strávil velmi úspěšných deset let. V Lublani dirigoval opery i symfonické koncerty. Systematicky uváděl českou tvorbu, například se jednalo o opery Bedřicha Smetany, kdy v roce dvou Smetanových jubileí uvedl čtyři jeho díla – Prodanou nevěstu, Dalibora, Hubičku a Tajemství. Díky jemu se slovinské publikum mohlo seznámit i s Foersterovou Evou, Blodkovou jednoaktovou operou V studni a Janáčkovou Její pastorkyní. Na koncertech dirigoval například Smetanovu Mou vlast, Dvořákovu Novosvětskou a Slováckou suitu Vítězslava Nováka. V jevištním provedení Janáčkova Zápisníku zmizelého hrál sám klavírní part. V lublaňském divadle se prosadil i jako skladatel, když tam byl v roce 1927 uveden jeho balet Z jitřní země. Už v Lublani se pravidelně věnoval kritice a publicistice. Za zásluhy mu byl v roce 1928 udělen Řád svatého Sávy.

Do Brna jej ředitel Ota Zítek angažoval v roce 1929 jako dirigenta opery, ale Balatkovo působení se rychle rozšířilo do dalších oblastí. Řadu oper rovněž režíroval, pro některé inscenace pořídil nové anebo upravil existující překlady libret, spolupracoval občas i s operetním souborem a psal scénické hudby pro četné činoherní inscenace. Stal se redaktorem divadelního časopisu, do něhož pilně přispíval svými zasvěcenými rozbory chystaných děl a dalšími hluboce fundovanými články. Pilně se účastnil brněnského kulturního a společenského života, přispíval do médií a především, působil, i když tato funkce ve třicátých letech nebyla v brněnské opeře ustavena, jako její faktický dramaturg. Měl mimořádný podíl na progresivní linii vývoje souboru pokračující v Neumannově nastoupené linii ve snaze o soubor, který svými parametry bude schopen překračovat domácí limity.

Už jeho první dirigentská sezona jasně vymezila, kam především bude směřovat jeho úsilí. První premiérou, kterou v novém působišti nastudoval, byla 19. září 1929 Pucciniho málo uváděná opera Vlaštovka. Po ní následovala původní premiéra moderně laděné komické novinky Jaroslava Křičky inspirované motivy z díla Oscara Wildea Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší, Verdiho Rigoletto, Smetanovy Dvě vdovy a Mozartova Figarova svatba. A v sezoně následující k nim mimo jiné přibyl Weberův Čarostřelec, již zmíněný Wagnerův Siegfried a v baletu novinka jihoslovanského autora Krešimira Baranoviče Perníkové srdce, která byla součástí baletního večera, v němž byl proveden pod taktovkou Zdeňka Chalabaly také Stravinského Pták ohnivák. Později byl společně s Perníkovým srdcem uváděn i další Baranovičův balet Nosáček.

Společným znakem těchto inscenací byla výrazná snaha o uvádění kvalitních domácích a zahraničních novinek v opeře i v baletu a v inscenacích klasických děl programová nastudování náročných, leckdy na českém jevišti poprvé uváděných děl.

Dlouholeté Balatkovo působení v Lublani stejně jako jeho levicová orientace jej vedly k propagaci děl jihoslovanských a ruských autorů. Bylo to v naprostém souladu s celkovou linií divadla v době ředitelování Václava Jiřikovského, které se ve velké míře opíralo o uvádění titulů slovanského repertoáru, což v některých případech bylo částečně i krycím manévrem pro realizaci premiér moderní tvorby autorů Sovětského svazu. To ve vyostřené politické situaci druhé poloviny třicátých let mohlo vést k problémům, byť mnohdy šlo o díla, která byla v Sovětském svazu stahována z repertoáru a jejichž autoři byli podrobeni tvrdé a nelítostné kritice z oficiálních míst, většinou s tragickými důsledky pro ně samotné.

V první fázi Balatkova působení v souboru hrály velkou roli v jeho dirigentském repertoáru baletní tituly. Vedle již zmíněných to byla především reprezentativní díla moderních ruských skladatelů, jako Apollón a múzy Igora Stravinského, Marnotratný syn Sergeje Prokofjeva a československé premiéry baletů Sergeje Prokofjeva O bláznu, který sedm bláznů přelstil (v ruském originále Šut) a baletu Reinholda Gliera Rudý mák, uvedeného pod názvem Makový květ. Z klasické baletní tvorby to byla například Šeherezáda Petra Iljiče Čajkovského, balety Alexandra Glazunova Belkis (Královna ze Sáby) a Raymonda, taneční zpracování Musorgského Obrázků z výstavy a baletní kompozice Zlatá symfonie, která vznikla na Balatkovu montáž melodií Petra Iljiče Čajkovského. Z české tvorby to byly Janáčkovy Lašské tance a Špalíček Bohuslava Martinů. Bakala si v Brně zadirigoval i své vlastní baletní dílo Z jitřní země. V Psotově éře nastudoval a řídil provedení baletního večera složeného z Třírohého klobouku Manuela de Fally, baletního provedení skladby Ottorina Respighiho Ptáci (pod názvem Panstvo na dvoře) a Janáčkova Rákoše Rákocyho.

Antonín Balatka nastudoval řadu oper Smetanových a Dvořákových (z těch připomeňme alespoň dnes už prakticky neznámého Krále a uhlíře), Fibichovu Šárku, Kovařovicovy opery Psohlavci a Na Starém bělidle. Z oper Giuseppa Verdiho to byla například Aida a Síla osudu, z tvorby Giacoma Pucciniho Bohéma, z oper francouzských Massenetův Don Quijote, Offenbachovy Hoffmannovy povídky a Bizetova Carmen, z ruských Čajkovského Evžen Oněgin a Piková dáma a Sněguročka Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Zajímavým vkladem do repertoáru bylo jeho nastudování tří melodramů Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu, Pygmalion a Medea.

Hlavní přínos dirigenta-dramaturga Antonína Balatky vidím v jeho četných inscenacích novinek českých i zahraničních autorů. O některých už byla řeč, připomeňme další.

Na prvním místě je nutné jmenovat světové premiéry oper Bohuslava Martinů Hry o Marii (1935) a o rok později Divadlo za branou a dále první uvedení Burianovy Maryši v režii Miloše Wasserbauera v roce 1940.

Připomeňme též Smrt kmotřičku Rudolfa Karla, Vomáčkova Vodníka, Křičkovu Hippolytu, Ostrčilovo Poupě, Weinbergerova Švandu dudáka či opery Janáčkova žáka Osvalda Chlubny V den počátku a Ňura. Z děl zahraniční provenience nastudoval například Šostakovičovu Kateřinu Ismajlovou, operu Ženich z onoho světa chorvatského autora Jakova Gotovace, Čertovo manželství (Belfagor) Ottorina Respighiho anebo Milostnou komedii dalšího italského skladatele Riccarda Zandonaie na motivy Alarcónovy novely Třírohý klobouk.

Silný dramaturgický vliv cítíme samozřejmě v případě dalších děl, která Balatka sám nedirigoval. Ať šlo například o zamýšlený cyklus Smetanových oper, který nebyl ukončen pro náhlý odchod Milana Sachse způsobený rasovými důvody na podzim roku 1939, anebo o uvádění novinek; tak to byl z domácí tvorby Haasův Šarlatán a z děl zahraničních autorů světová premiéra Prokofjevova Romea a Julie v závěru roku 1938 (obě tyto inscenace dirigoval Quido Arnoldi).

Za okupace mohl Antonín Balatka v době krátké existence takzvaného Českého lidového divadla nastudovat pohostinsky pouze Smetanovy Dvě vdovy.

Antonín Balatka rovněž řadu oper režíroval. Byly to například Zichovy Preciézky, Pucciniho Manon Lescaut, kterou režíroval ve vlastním překladu stejně jako Panenku Adolpha Charlese Adama, Ibertovu Angeliku, Musorgského Ženitbu. Především jej jako režiséra proslavily dvě inscenace Rossiniho Lazebníka sevillského (1934 a 1946), které nadlouho zaujaly místo populárních stálic brněnského operního repertoáru, než je v roce 1957 nahradilo výtečné představení tehdy začínajícího Václava Věžníka.

Z Balatkových překladů připomeňme ještě alespoň libreto k opeře autora Jakova Gotovace Ženich z onoho světa a v poválečném období libreto Glinkova Ruslana a Ludmily. Pro činoherní soubor přeložil klasickou komedii Branislava Nušiće Dr.

Okamžitě po osvobození se Antonín Balatka stal za všeobecného souhlasu šéfem operního souboru a tuto funkci vykonával až do nástupu Zdeňka Chalabaly v roce 1949, i když mu v poslední sezoně jeho šéfování už nemoc zabránila ve výkonu fyzicky náročné dirigentské profese. Dirigoval první představení, které se konalo v budově, jež tehdy nesla ještě název Divadlo Na hradbách. Byla jím Smetanova Prodaná nevěsta v režii Miloše Wasserbauera.

V sezoně 1945/1946, kdy budova už nesla oficiální název Janáčkovo divadlo, se s ním setkáváme za dirigentským pultem při představeních Smetanova Tajemství, Škroupova Dráteníka, Novákovy Lucerny, Verdiho Rigoletta a Kovařovicových Psohlavců, v sezoně 1946/1947 diriguje Smetanovu Libuši, Čajkovského Evžena Oněgina, Novákův Karlštejn a Dvořákovu Rusalku. V této sezoně je také pod taktovkou Roberta Brocka v režii Oskara Linharta uvedena československá premiéra Brittenova Petera Grimese. Následuje ještě nové nastudování Pucciniho Bohémy v září 1847 a v květnu 1948 Janáčkova Věc Makropulos, kterou připravil s Otou Zítkem v rámci festivalu Janáčkova operního cyklu. Dirigoval i uvedení této opery v rámci Pražského jara 1948.

Ani po odchodu z divadla se nepřestal, pokud mu to jeho zdravotní stav dovoloval, aktivně podílet na uměleckém a společenském životě města Brna. Pokračoval v pedagogické činnosti na konzervatoři, které se věnoval už od svého nástupu do divadla v roce 1929. V roce 1951 se stal docentem pro obor dirigování na JAMU, byl předsedou Svazu československých skladatelů v Brně, přispíval svými články do řady periodik. Jeho poslední spoluprací s divadlem bylo autorství scénické hudby k inscenaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu, jejíž premiéra v režii Aleše Podhorského se konala krátce před jeho smrtí 22. května 1958.

Z dnešního pohledu se Antonín Balatka nejvýrazněji zapsal do dějin brněnské opery svou koncepční, promyšleně budovanou dramaturgií, v čemž se stal předchůdcem Václava Noska, a svou publicistickou činností a trvalým úsilím o popularizaci hudebního divadla. Vynikající úroveň měly jeho předpremiérové články k jednotlivým inscenacím, ve kterých čtivou populární formou přibližoval divákům jednotlivé autory a jejich dílo.

Své chorobě podlehl Antonín Balatka 25. června 1958, nedlouho před slavným podzimním janáčkovským festivalem, na jehož přípravách se ještě podílel. Pochován je na brněnském Ústředním hřbitově.

Foto archiv ND Brno