Ten, který dirigoval premiéru Martinů Her o Marii

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Před 120 lety se narodil dirigent a skladatel Antonín Balatka 

Když nenadále zemřel František Neumann, zakladatel moderní podoby operního souboru, dirigent, šéf opery a posléze i ředitel divadla, došlo v brněnském divadle k situaci, kdy po tři divadelní sezony byla péče a hudební tvářnost repertoáru svěřena trojici dirigentů, jejichž jména vytvářela sympatickou slovní hříčku Chalabala–Bakala–Balatka. Nejmladší z nich byl Zdeněk Chalabala, rodák z Uherského Hradiště, o dva roky starší byl rodák z Fryštáku Břetislav Bakala – oba žáci Leoše Janáčka, a nejstarší byl Antonín Balatka.

Břetislav Bakala, Zdeněk Chalabala, Antonín Balatka (foto archiv ND Brno)
Břetislav Bakala, Zdeněk Chalabala, Antonín Balatka (foto archiv ND Brno)

Jejich tři roky trvající éra, v prvních dvou letech probíhající pod patronací Neumannova nejbližšího spolupracovníka a nástupce ve funkci ředitele divadla Oty Zítka, a po jeho odchodu z divadla pod ředitelem Václavem Jiřikovským, v žádném případě neznamenala ústup z pozic, které si brněnská opera vydobyla v kontextu tehdejší české opery. Soubor pokračoval v programovém uvádění novinek. V jejich první sezoně byl v Brně uveden pod taktovkou Antonína Balatky titul Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům žije a především světová premiéra poslední opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu, kterou dirigoval Břetislav Bakala a režíroval Ota Zítek. V další sezoně byl uveden Novákův Karlštejn a poprvé se v Brně na jevišti objevil Borodinův Kníže Igor. Obě inscenace dirigoval Zdeněk Chalabala. Antonín Balatka nastudoval operu jihoslovanského autora Jakova Gotovace Morena a Wagnerova Siegfrieda. V sezoně 1931–1932 se konala původní premiéra opery Ervina Schulhofa Plameny (dirigoval ji Zdeněk Chalabala) a poslední premiérou sezony byla novinka brněnského autora Osvalda Chlubny Ňura. V dubnu 1932 pak byl na českém brněnském divadle poprvé a dodnes naposled uveden Wagnerův Parsifal, kterého ovšem už nastudoval nastupující šéf opery Milan Sachs.

První z trojice opustil divadlo Břetislav Bakala, který se stal dirigentem orchestru Československého rozhlasu. Postupně z něj vybudoval špičkový symfonický orchestr, který se pod jeho vedením proměnil ve Státní filharmonii Brno. Zdeněk Chalabala se rozhodl specializovat především na operu. V roce 1935 odešel do Prahy, aby se po letech ještě znovu na čas do Brna vrátil. Stal se jedním z nejvýznamnějších operních dirigentů v naší historii. Podílel se rovněž významně i na rostoucích úspěších ostravské a bratislavské opery.

Na tomto místě bych se chtěl dodatečně omluvit za omyl, jehož jsem se dopustil svého času, když jsem Chalabalovi přisoudil špatné datum jeho nástupu do Bratislavy, i za některé další nepřesnosti, způsobené většinou množstvím údajů a dat, které chci dodat do svých článků. Nerad ale také musím říci, že údaje z Bratislavy, pokud pisatel nemá přímou vazbu na slovenské kolegy anebo možnost v Bratislavě pobývat, se shánějí mnohem hůře než údaje o činnosti divadel v Rakousku či Německu.

Ale teď už k Antonínu Balatkovi. Jeho otec Ferdinand Balatka byl vojenský kapelník. První hudební školení jeho synovi poskytl už během jeho základní školní docházky člen Českého pěveckého kvarteta Antonín Mikuláš. Na učitelském ústavu jej učil Stanislav Jiránek. Po absolvování školy nějakou dobu učil. V letech 1914–1917 studoval na Pražské konzervatoři hru na klavír u Antonína Elšlégra, na varhany u Petra Křičky a Ondřeje Horníka, teorii u Karla Steckera a dirigování u Františka Spilky. Během následujících dvou let navštěvoval Mistrovský kurz Vítězslava Nováka, který absolvoval Klavírním triem e moll. Působil jako sbormistr akademického pěveckého sboru Praga a korepetitor v Pěvecké škole Marie Pivodové.

Antonín Balatka (foto archiv ND Brno)
Antonín Balatka (foto archiv ND Brno)

V roce 1920 byl na podnět chorvatského dirigenta Fridrika Rukaviny, pozdějšího manžela zpěvačky Zdenky Zikové, angažován do opery ve slovinské Lublani, kde strávil velmi úspěšných deset let. V Lublani dirigoval opery i symfonické koncerty. Systematicky uváděl českou tvorbu, například se jednalo o opery Bedřicha Smetany, kdy v roce dvou Smetanových jubileí uvedl čtyři jeho díla – Prodanou nevěstu, Dalibora, Hubičku a Tajemství. Díky jemu se slovinské publikum mohlo seznámit i s Foersterovou Evou, Blodkovou jednoaktovou operou V studni a Janáčkovou Její pastorkyní. Na koncertech dirigoval například Smetanovu Mou vlast, Dvořákovu Novosvětskou a Slováckou suitu Vítězslava Nováka. V jevištním provedení Janáčkova Zápisníku zmizelého hrál sám klavírní part. V lublaňském divadle se prosadil i jako skladatel, když tam byl v roce 1927 uveden jeho balet Z jitřní země. Už v Lublani se pravidelně věnoval kritice a publicistice. Za zásluhy mu byl v roce 1928 udělen Řád svatého Sávy.

Budova Opery v Lublani
Budova Opery v Lublani

Do Brna jej ředitel Ota Zítek angažoval v roce 1929 jako dirigenta opery, ale Balatkovo působení se rychle rozšířilo do dalších oblastí. Řadu oper rovněž režíroval, pro některé inscenace pořídil nové anebo upravil existující překlady libret, spolupracoval občas i s operetním souborem a psal scénické hudby pro četné činoherní inscenace. Stal se redaktorem divadelního časopisu, do něhož pilně přispíval svými zasvěcenými rozbory chystaných děl a dalšími hluboce fundovanými články. Pilně se účastnil brněnského kulturního a společenského života, přispíval do médií a především, působil, i když tato funkce ve třicátých letech nebyla v brněnské opeře ustavena, jako její faktický dramaturg. Měl mimořádný podíl na progresivní linii vývoje souboru pokračující v Neumannově nastoupené linii ve snaze o soubor, který svými parametry bude schopen překračovat domácí limity.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na