Z tiskárny k opeře. 100 let od úmrtí neúnavného dříče, basisty Václava Klimenta

  1. 1
  2. 2

Z dalších rolí podobného typu připomeňme Knížete Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi, Končaka v Borodinově Knížeti Igorovi, Hraběte Monterona ve Verdiho Rigolettovi, otce Lorenza v Gounodově Romeovi a Julii, Víta Pognera ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských (v dřívější inscenaci vystoupil v postavě Hanse Schwarze), Dalanda v Bludném Holanďanovi, landkraběte Hermana v Tannhäuserovi, krále Jindřicha Ptáčníka v Lohengrinovi či Sarastra v Mozartově Kouzelné flétně.

P. I. Čajkovskij: Eugenij Oněgin – Václav Kliment (Kníže Gremin) – Národní divadlo 1902 (zdroj archiv ND)

Svým způsobem patří do této kategorie i role Vodníka v Rusalce, jejíž veleúspěšná premiéra se málem nekonala. Postaral se o to sice geniální, ale po celý život až příliš bohémsky založený Karel Burian, jenž byl obsazen do role Prince.

Jaroslav Kvapil popisuje ve svých pamětech vzniklou situaci následovně: „Burian obvyklým svým způsobem půldruhé hodiny před začátkem premiéry odřekl a nebýt obsazení náhradního, byla by bývala na hromadě slavná premiéra, k níž se sjeli kritikové i z ciziny. Roli obětavé zaskočil připravovaný alternant Bohumil Pták a roli nejen že zvládl, ale svým výkonem stejně jako Růžena Maturová v roli Rusalky, Václav Kliment v postavě Vodníka a další sólisté nemálo i on přispěl k mimořádnému úspěchu premiéry.“

Zmiňuji se o této historce nejen proto, abych trochu oživil suchý výčet rolí, ale spíše abychom si uvědomili, že mimořádný talent ba genialita není vždy v souladu s pracovním perfekcionalismem. Tím nechci volat po tom, že umělci by měli být bohémové, ale poukázat na to, že v umění hraje individualita osobnosti vždy mimořádnou roli a nemělo by se na to zapomínat.

A. Dvořák: Rusalka – Václav Kliment (Vodník), foto z meziaktí – Národní divadlo 1901 (zdroj archiv ND)

Václav Kliment ale vynikal i v rolích zcela opačného charakteru, v postavách potměšilých intrikánů, jako byli jeho Rarach ve Smetanově Čertově stěně, Kalibán ve Fibichově Bouři, jezuita Rangoni v Musorgského Borisi Godunovovi, Don Basilio v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, Pizarro v Beethovenově Fideliovi, Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétce i titulní hrdina Boitova Mefistofela.

Díky svým hereckým schopnostem se velmi dobře uplatnil i v postavách komických. Připomeňme například Bonifáce ve Smetanově Tajemství, Marbuela ve Dvořákově Čertovi a Káče či Sira Johna Falstaffa v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských. U diváků měl úspěch i v roli Kecala, kterého na nějaký čas převzal po Vilému Hešovi. Tato role ale nebývá řazena mezi Klimentovy nejlepší. Velmi dobře se ovšem vyrovnal s náročnými mozartovskými rolemi, s titulním hrdinou Figarovy svatby a s Leporellem v Donu Giovannim.

Jeho nejlepšími a nejplodnějšími léty byla první dekáda Kovařovicova šéfování. Tehdy byl na vrcholu svých sil a Karel Kovařovic v něm nalezl interpreta po všech stránkách adekvátně připraveného plnit jeho záměry. V té době také vytvořil svou snad nejlepší roli. Bylo to v roce 1905 v roli Shylocka z Foersterovy Jessiky, v němž jej kritici přirovnávali k vrcholným výkonům činoherců v této shakespearovské postavě.

Zmiňme se alespoň ještě o některých jeho dalších přečetných rolích, v nichž se s ním mohli setkat návštěvníci Národního divadla. Účinkoval v řadě premiér tehdejších původních novinek. Za všechny se zmiňme alespoň o rolích Bartoše ve Starém ženichovi Karla Bendla či Asókovi v Ostrčilových Kunálových očích. V Auberově Němé z Portici byl představitelem Pietra, ve Fra Diavolovi Lorda Kookburna, v Charpentierově Louise ztvárnil roli Otce, v desítkách reprízách Carmen vystoupil v roli Zunigy, v několika inscenacích Rossiniho Viléma Tella v postavě Gesslera. V opeře Eduarda Nápravníka Dubrovskij byl představitelem titulní role, v Carské nevěstě Nikolaje Rimského-Korsakova role Skurátova.

O. Ostrčil: Kunálovy oči – Václav Kliment (Asoka) – Národní divadlo 1908 (zdroj archiv ND)

Václav Kliment byl manželem herečky Leopoldy Dostalové. Řadu let působil ve funkci předsedy Ústřední jednoty českého herectva. Věnoval této činnosti spoustu sil a energie, staral se svědomitě o sociální postavení divadelníků, čímž si vysloužil nepřízeň funkcionářů Společnosti Národního divadla.

Zemřel 7. března 1918. Na jeho pohřbu došlo k demonstrativním projevům proti činnosti Společnosti Národního divadla a postojům jejích činovníků.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat