Po tři desetiletí patřila k oporám brněnské opery

5. listopadu by oslavila své pětadevadesáté narozeniny Libuše Lesmanová, dlouholetá opora mezzosopránového a altového oboru brněnské Janáčkovy opery a pedagožka Janáčkovy akademie muzických umění, která připravila na úspěšnou uměleckou dráhu řadu výborných zpěvaček a zpěváků.

Libuše Lesmanová se narodila 5. listopadu 1921 v Praze. Díky rodinnému prostředí, v němž vyrůstala, byla dobře připravená pro uměleckou dráhu. Vystudovala gymnázium, ale zároveň se pilně věnovala studiu hry na klavír. Po maturitě byla přijata na konzervatoř, kde hru na klavír studovala u profesora Vladimíra Polívky a v tomto oboru také úspěšně absolvovala v roce 1944. I když se její umělecká kariéra poté ubírala jiným směrem, zručnost profesionální klavíristky později úspěšně zužitkovala ve své pedagogické činnosti. Zásluhu na tom, že se Libuše Lesmanová rozhodla pro zpěv, mají především dva tehdejší profesoři Pražské konzervatoře, sbormistr Vojtěch Bořivoj Aim a Běla Rozumová-Chalabalová.

V roce 1945 se Libuše Lesmanová stala členkou plzeňské opery. Její první rolí byla statkářka Larina v Čajkovského Evženu Oněginovi. Pod vedením výtečného dirigenta, zkušeného pedagoga Pavla Dědečka, který v první poválečné divadelní sezoně v Plzni působil, a dlouholetého plzeňského operního šéfa Antonína Bartáka vytvořila řadu rolí, z nichž kritika nejvýše hodnotila její Radmilu ve Smetanově Libuši. Definitivně tím nastoupila dráhu úspěšné operní pěvkyně.

Dirigent Pavel Dědeček si s sebou do Plzně přivedl jako svého asistenta a korepetitora nadaného žáka Václava Noska, rodáka z nedalekého Starého Plzence, jenž se posléze stal celoživotním partnerem Libuše Lesmanové. Po plzeňské sezoně spolu oba odcházejí do Ústí nad Labem.

V tomto severočeském městě vznikl nový český operní soubor, jehož šéfem se stal někdejší žák Karla Boleslava Jiráka a Otakara Ostrčila, poté několikaletý spolupracovník Jaroslava Vogela v ostravské opeře, vysoce erudovaný hudebník, dirigent, skladatel, teoretik a neméně zdatný organizátor, Josef Bartl. Pod jeho vedením mladý ústecký soubor vzbudil pozornost hudební a divadelní veřejnosti. Během tří sezon, které Libuše Lesmanová v ústeckém divadla strávila, zde dostala příležitost v řadě rolí v širokém repertoárovém spektru.

Byla například Ludmilou ve Smetanově Prodané nevěstě, Martinkou v Hubičce, Ježibabou v Rusalce, setkala se zde s významnými altovými rolemi světové operní klasiky jako byla titulní hrdinka Bizetovy Carmen, Amneris ve Verdiho Aidě či Suzuki v Pucciniho Madame Butterfly. Účinkovala také v postavě hospodyně Judy v prvním provedení opery Dornička. Libreto této opery původně napsal jeho autor Ladislav Novák podle povídky Julia Zeyera pro Karla Kovařovice v roce 1920. Kovařovic ale téhož roku zemřel a o čtvrtstoletí později libreto zhudebnil skladatel Maxmilián Hájek. Především se však Lesmanová v Ústí poprvé setkala se Stařenkou Buryjovkou z Janáčkovy Její pastorkyně, kterou později v Brně ztvárnila v desítkách představení ve třech různých inscenacích. V Jílkově a Wasserbauerově nastudování z roku 1962 alternovala Stařenku s rolí Rychtářky.

Pro mezzosoprán a alt jsou často psány role různých tajemných, záhadných, démonických žen, obdařených nejrůznějšími negativními rysy. To vše jsou vlastnosti, které byly v osobním životě Libuši Lesmanové bytostně cizí. Její pěvecké umění, barva hlasu, dokonalá pěvecké technika a schopnost herecky se vcítit do vytvářené role ovšem způsobily, že tyto jejímu lidskému naturelu bytostně cizí postavy zvládala bravurně.

Nikdy si nepotrpěla na vnějškovou okázalost ani v osobním životě ani na jevišti. O to výrazněji se věnovala co nejniternějšímu pojetí každé role, která jí byla svěřena. Své osobní vlastnosti mohla perfektně uplatnit v postavách dobráckých žen, maminek či stařenek, z nichž vyzařovala nefalšovaná dobrota. A konečně, zejména v pozdějším období, svou schopnost precizní jevištní charakteristiky dokázala perfektně zužitkovat v řadě menších úkolů, které tak v jejím podání měly vždy svou jedinečnost.

Zdeněk Chalabala, jenž se po třinácti letech vrátil do brněnské opery, tentokráte jako její šéf, byl dirigentem, který rozuměl opernímu pěveckému a hereckému projevu jako málokdo. V Brně stál před nutností doplnit soubor prakticky ve všech hlasech o mladé interprety. Velice dobře při tom rozpoznal kvality mladé ústecké sólistky a Libuši Lesmanovou do Janáčkovy opery angažoval.

Brněnským operním fanouškům se Libuše Lesmanová představila v rolích Carmen či Martinky v Hubičce, které už předtím vytvořila v Ústí, ve Foersterově Evě ztvárnila roli Eviny kamarádky Zuzky a pak už šly nové role jedna za druhou a opět v širokém typovém rejstříku. Svůdnou Maddalenu ve Verdiho Rigolettovi vystřídala jedna ze zpěvaččiných nejúspěšnějších rolí, jadrná Káča ve Dvořákově Čertovi a Káče.

V Glinkově Ruslanovi a Ludmile byla představitelkou „kalhotkové role“ Ratmira a ve výtečné Chalabalově a Munclingerově inscenaci Musorgského Borise Godunova, v níž exceloval v titulní roli Rudolf Asmus, ztvárnila jeho syna Fjodora. Z české klasiky to byly role Druhé žínky v Dvořákově Rusalce a Častavy ve Fibichově Šárce.

Dva velmi zajímavé úkoly přinesla tehdy silně preferovaná sovětská operní tvorba v postavách Uljany Gromovové v Mejtusově Mladé gardě a Eufrosiny v Kabalevského Rodině Tarasově.

V téže době se Libuše Lesmanová setkala s řadou janáčkovských postav. Především byla temperamentní Varvarou v Kátě Kabanové, v mnoha představeních se stala představitelkou psa Lapáka v Příhodách lišky Bystroušky. Svou schopnost přesné charakteristiky drobné role prokázala v postavách Komorné a Poklízečky ve Věci Makropulos, stejně jako v Paní majorové v Jílkově a Věžníkově světové premiéře Osudu v říjnu 1958.

Velmi dobře se uplatnila i v operách Bohuslava Martinů, ať to byla Dejaneira v Mirandolině, Hadač v Juliettě, Matka ve světové premiéře opery Slzy nože, která byla v režii Luboše Ogouna pod taktovkou Václava Noska uvedena v roce 1969, dvojrole Služebná Adelaida/Barmanka ve Trojím přání a především znamenitá komická studie Fjokly Ivanovny ve výborné Noskově a Věžníkově inscenaci Ženitby v roce 1960.

Svou všestrannost výborně zúročila v řadě postav českých a slovenských oper dvacátého století, které byly pevnou součástí repertoáru souboru Janáčkovy opery. Jmenujme alespoň některé: Ondřejovu ženu v Ostrčilově Honzově království, Matku ve Fischerově opeře Romeo, Julie a tma, Kolmistrovou ve Svítání Karla Horkého, Zuzku v Suchoňově Krútňavě, Máriu Ivanovnu v Cikkerově Vzkříšení a Marii v Jurovi Jánošíkovi. Do této kategorie můžeme zařadit i její účinkování v inscenacích takzvané Komorní opery, které inicioval Václav Nosek (Evropská turistika Josefa Berga a Dekameron Jana Franka Fischera).

Byla rovněž výbornou představitelkou rolí smetanovských a dvořákovských. Kromě už zmíněných jmenujme její Děčanu v Braniborech v Čechách, Ludmilu i Hátu v Prodané nevěstě, Pannu Rózu v Tajemství a Záviše v Čertově stěně, Ježibabu v Rusalce a klíčnici Lotinku v Jakobínu. V Lucerně Vítězslava Nováka vytvořila postavu Mlynářovy báby.

Svůj repertoár rolí v klasickém světovém operním odkazu si rozšířila o Princeznu Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi, věštkyni Ulriku v Maškarním plesu a titulní ženskou roli v Saint-Saënsově Samsonovi a Dalile. S Mozartovou tvorbou se setkala v postavě Cherubína z Figarovy svatby, v Händelově Juliu Caesarovi byla představitelkou Cornelie, v Gounodově Faustovi a Markétce Marty. V tehdy vynikající inscenaci Straussova Růžového kavalíra, kterou nastudovali v roce 1957 dirigent František Jílek a německý režisér Carl Riha a v níž zazářila v titulní roli Soňa Červená, byla představitelkou Anniny.

Mezi její vynikající výkony bývá řazena rovněž Ljubaša v Carské nevěstě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Z dalších jejích rolí v ruských operách si připomeňme Larinu i Chůvu v Čajkovského Evženu Oněginovi, Pavlínu i Hraběnku v Pikové dámě, Končakovnu v Borodinově Knížeti Igorovi, v níž vystoupila i na scéně Národního divadla, Solochu v Příběhu noci vánoční Rimského-Korsakova a klíčnici Amalfu ve Zlatém kohoutkovi.

Z rolí v operách Sergeje Prokofjeva se zmiňme o Věštkyni v Ohnivém andělu, kněžně Marii a Marje Achrosimové ve Vojně a míru, Frosje v Semjonu Kotkovi a zejména připomeňme Dueňu ve velmi úspěšném představení Zásnub v klášteře, které režisér Václav Věžník rozehrál v brilantním komediálním pojetí do nejmenších nuancí.

Úspěšně se rovněž vyrovnala s řadou dalších úkolů z operní tvorby dvacátého století. V režijní koncepci Bartókova Modrovousova hradu byla představitelkou Judity – postavy balady, v průkopnické jevištní Wasserbauerově a Ogounově realizaci Honnegerovy Svaté Jany na hranici zpívala roli Kateřiny, v Brittenově Albertu Herringovi ztělesnila roli Florence Pikeové. Brněnští operní diváci se s ní také mohli setkat v postavách hraběnky Geschwitzové v Bergově Lulu, Žebračky smrt v Krvavé svatbě Sándora Szokolaye či Trhovkyně v Dessauově Lukullově odsouzení. V inscenaci Šostakovičova Nosu vystoupila v roli Vznešené madony a její poslední studovanou rolí byla v roce 1978 Korobočka ve Ščedrinových Mrtvých duších.

Velmi významná je její dlouholetá činnost pedagogická. Libuše Lesmanová nejprve působila v padesátých letech na pedagogické fakultě, posléze vyučovala zpěv na divadelní katedře Janáčkovy akademie múzických umění a od roku 1959 byla po léta významnou pedagožkou sólového zpěvu na Janáčkově akademii múzických umění. Vychovala řadu velmi dobrých a platných zpěvaček a zpěváků: za všechny jmenujme alespoň předčasné zesnulou sopranistku olomoucké a posléze ostravské opery Evu Kinclovou, olomouckého barytonistu Pavla Stejskala, výtečné operetní subrety Miladu Pasekovou (Divadlo J. K. Tyla Plzeň) a Hanu Hradilovou (Národní divadlo moravskoslezské Ostrava) a především vynikající první českou představitelku Bergovy Lulu Jaroslavu Janskou.

Libuše Lesmanová zemřela 21. prosince 2012 v Brně, nedlouho po svých jedenadevadesátých narozeninách.