Právě dnes, 28. dubna si připomínáme dvacáté výročí dne, kdy nás navždy opustila jedna z nejlepších českých sopranistek, která svým umění okouzlila operní fanoušky mnoha evropských i amerických operních scén, Hana Svobodová Janků. Její životní příběh je trochu pohádkový, ale nikoli jako z laskavé české pohádky plné dobroty, jak ji chápou někteří naši operní tvůrci i diváci, ale jako z pohádky, v níž dobro tvrdě bojuje se zlem. 
Brněnská rodačka s prokazatelným hudebním a pěveckým nadáním směřovala k učitelskému povolání. Zpívat se učila na Hudební škole Jaroslava Kvapila v Brně u profesorky Hedy Ryšánkově. Na svém absolventském koncertě přesvědčila přítomné zástupce Janáčkovy opery, že ji s platností od 1. prosince 1959 angažovali. Úspěšně se vypořádala s rolí Kněžny v Lucerně Vítězslava Nováka a s titulní rolí v původní operní novince Maryla od skladatele Františka Suchého. Talent, solidní pěvecká průprava od kantorů v hudební škole a pracovitost spjatá se zodpovědností způsobily, že se v krátkém časovém rozpětí setkala s širokým spektrem rolí především české klasické operní tvorby, jež tehdy tvořila páteř repertoáru.
V roce 1964 se slavilo dvojí smetanovské výročí, a tak dostala Hana Svobodová brzy možnost setkat se s čelnými smetanovskými partiemi. Zpívala a hrála Blaženku v Tajemství, Jitku v Daliborovi, Krasavu v Libuši, Hedviku v Čertově stěně, Anežku ve Dvou vdovách, dokonce i titulní roli v inscenaci fragmentu poslední Smetanovy opery Viola, který v březnu 1964 uvedli dirigent Václav Nosek a režisér Václav Věžník.
Ke smetanovským rolím přibyly i postavy dvořákovské, Julie v Jakobínu a titulní role v Rusalce.
Uplatnila se výtečně i v operách mozartovských, ať to byla Hraběnka ve Figarově svatbě, Dáma Královny noci v Kouzelné flétně anebo Donna Anna v Donu Giovannim.
V Brně se také setkala s postavami z italských oper. Byla úspěšnou představitelkou Leonory ve Verdiho Trubadúru a Desdemony v Otellovi. Pod taktovkou šéfdirigenta drážďanské opery Rudolfa Neuhause poprvé nastudovala roli Elsy z Wagnerova Lohengrina, jež se později stala jednou z jejích nejúspěšnějších. Mezi její špičkové role patřila rovněž Markétka v Gounodově Faustovi a Markétce a Líza z Pikové dámy Petra Iljiče Čajkovského. V Brně se setkala i se soudobou operní tvorbou v postavách Sousedky ve Fischerově opeře Romeo, Julie a tma, Jeufemie Bočkovové v Cikkerově opeře Vzkříšení, dostala i dva menší úkoly v Prokofjevových operách Vojna a mír a Ohnivý anděl.
Se dvěma významnými postavami z moderní tvorby se setkala v rolích Kateřiny v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů, kterou převzala po odchodu Naděždy Kniplové do Prahy, a Aksiňji v Šostakovičově Katěrině Ismajlovové.
Po sňatku začala Hana Svobodová používat příjmení Janků, pod kterým se stala známou na špičkových světových operních scénách. Mezitím ale ještě zazářila v rolích Milady v Daliborovi, Mařenky v Prodané nevěstě a především v postavě Libuše.
Jejími osudovými rolemi se ovšem staly především postavy pucciniovské. Nejdříve to byla v roce 1965 Mimi v Bohémě, poté následovala Turandot, kterou si ale už před její brněnskou premiérou na jaře 1968 zazpívala v Bratislavě a poté v Drážďanech, potom ještě v roce 1970 přišla Tosca.
V roce 1967 se zúčastnila konkurzu do milánské La Scaly, kde ve velice obtížné konkurenci desítek adeptek úspěšně obstála. A tak o rok později dostala jako třetí česká sopranistka po Terezii Stolzové a Emě Destinnové možnost zpívat velké role na této prestižní scéně. A tou první byla jedna z těch nejtěžších, titulní role v Turandot. Úspěch byl kolosální. Kritika i publikum ocenily skvělé propojení jejího pěveckého výrazu s něhou pěveckého projevu. Jejím partnerem v roli Kalafa byl Ludovico Spiess. Turandot zpívala v desítkách inscenací a její hlas v této roli dodnes mohou slyšet posluchači z četných nahrávek. Ve veronské Aréně ji zpívala po boku Plácida Dominga. Domingo byl její partnerem i v Německé opeře v Berlíně v představení, které dirigoval Zubin Mehta. V roce 1969 se představila v roli Turandot také publiku v Teatro Colón v Buenos Aires.
Pohádka pokračuje, ale ne vždy pouze v zářivých barvách. Hana Janků se rozhodla zůstat v zahraničí, kde slavila mimořádné úspěchy, kromě Turandot to byla například titulní role v Tosce, v Ponchielliho Giocondě, Ariadna v opeře Richarda Strausse, z verdiovských hrdinek Lady Macbeth a Leonora v Síle osudu, z postav wagnerovských Elsa v Lohengrinovi a Kundry v Parsifalovi, ale doma byla jako emigrantka odsouzena k zapomnění. Její kariéra by si zasloužila mnohem podrobnějšího zmapování než tento stručný výčet jejích úspěšných rolí. Bude to ale vyžadovat pracné shánění podkladů, a to nejen v archivech zahraničních scén, ale i u nás. Tak například ani v pečlivě vedeném archivu brněnského Národního divadla nejsou zveřejněny záznamy o některých jejích velmi úspěšných rolích, které v Brně vytvořila. Patrně se to dá přičíst skartaci materiálů o emigrantech po roce 1970. Přitom i během její úspěšné zahraniční kariéry propagovala Hana Janků českou operu. Například mezi šesti čelnými rolemi, jež ztvárnila na scéně vídeňské Státní opery a mezi nimiž nechybí ani Turandot nebo Kundry, je na čelném místě role Milady v Daliborovi, v níž jejím partnerem byl Anton Dermota v titulní úloze, v roli krále Vladislava vystoupil budoucí ředitel Státní opery Eberhard Wächter.
Pracovně byla Hana Janků spjatá především s Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, často účinkovala také v opeře v Mannheimu. Podle materiálů, k nimž jsem se dostal, by jejím posledním vystoupením mělo být představení Parsifala právě na scéně tohoto divadla, v němž zpívala Kundry.
Zákeřná nemoc předčasně ukončila život této, v její vlasti dodnes nedoceněné pěvkyně. Zemřela 28. dubna 1995 ve Vídni. Letošního 25. října by se dožila pětasedmdesáti let. Rád bych se k této po všech stránkách velmi významné osobnosti české a světové operní scény při této příležitosti znovu a podrobněji vrátil.
Foto archiv ND Brno / R. Sedláček
