Týden s tancem tentokrát hlavně ze zahraničí

Týden s tancem (39) – od 25. září do 1. října 2017. V dnešním vydání najdete: Jak se tančí v Chemnitz, vypráví Nela Mrázová. Pozveme vás i na novou výstavu o Jiřím Kyliánovi.

Jak se daří našim tanečníkům v zahraničí? Jejich zkušenosti nás jistě nikdy nepřestanou zajímat, a tak se budeme pravidelně ptát. Dnes v rozhovoru s Nelou Mrázovou, sólistkou baletního souboru v německém Theater Chemnitz.

 

Co vás přimělo hledat angažmá v zahraničí – a jak dalece to bylo složité?

Myslím, že to byla zvědavost a chuť posunout své hranice a obzory. Zjistit, jestli to zvládnu… Musím říct, že to bylo čistě o té výzvě, jelikož v tehdejším angažmá (Divadlo J. K. Tyla Plzeň pod uměleckým šéfem Jiřím Pokorným) jsem byla opravdu spokojená. Proto jsem ani netlačila na pilu a nezkoušela jsem mnoho konkurzů.

První rok svého „snažení“ jsem zkusila pět konkurzů (v Německu, Rakousku, Dánsku a Itálii). Byla to obrovská zkušenost, která mi otevřela oči. Druhý rok jsem jela jen na dva konkurzy, na které jsem byla pozvána. A oba z nich byly úspěšné.

Kolik konkurzů musí našinec obejít, než uspěje?

Je to velice individuální, někdy dva, někdy dvacet. Myslím, že je to i trochu o štěstí i o kontaktech. Také je velký rozdíl, jestli jste žena, nebo muž. Dívek je na konkurzu sto padesát a kluků padesát… (smích) Také hodně záleží, jaké typy tanečníků hledají (vysoké, malé, brunety, blondýnky…) A samozřejmě je musíte zaujmout právě vy. (smích)

Působíte opět v regionálním souboru, můžete ho zaměřením a rozsahem srovnat s některým českých souborů? Máte možnost srovnávat obojí – divadlo i život na maloměstě.

Plzeň je moje srdcová záležitost, vyrůstala jsem tam, chodila do baletní školičky Divadla J. K. Tyla a nakonec jsem tam prožila krásných šest let v angažmá. Takže se obávám, že moje odpověď nejspíš nebude objektivní. (smích) Pokud mám srovnávat divadla Chemnitz a Plzeň čistě po provozní stránce, v Plzni to bylo trochu jako na běžícím páse, v týdnu jste mohl mít klidně čtyři až pět představení, také muzikály, operety, opery. Jedna premiéra za druhou. V Chemnitzu mnohem více času trávíme na sále, soustředíme se na různé styly, máme víc prostoru a času na uvědomění a práci se svým tělem a celkově to není tak hektické.

Hodně čtu o podpoře současného tance v Německu, Tanzplan Deutschland, tanec do škol, snad nejvíc tanečních festivalů v Evropě. Jak se daří tanečníkům v kamenných divadlech?

Ano, to je pravda. Řekla bych, že nejen současného tance, ale umění všeobecně. Naše ředitelka baletu Sabrina Sadowska se velice angažuje v „taneční politice“ Německa, pracuje se školáky i profesory a celkově má velkou snahu posunout taneční umění dál i pro širší veřejnost.

Tanečníkům v kamenných divadlech se daří velice dobře, máme sociální jistoty i zdravotní péči. Máme k dispozici několik organizací, spolků i fondů, které mohou člověku eventuálně pomoci.

Zdá se, že se ve vašem divadle uvádějí spíš současné tituly než klasický balet. Nechybí vám takový repertoár?

Do loňské sezony jsme hráli balety pouze od našeho bývalého baletního ředitele Reinera Feistela, které byly spíše neoklasické. Tuto sezonu máme mnoho hostujících choreografů a opravdu jde hlavně o současný tanec i tituly. Klasický repertoár mi trochu chybí, hlavně o Vánocích Louskáček. Ale každý den na tréninku, který je čistě klasický, si mohu zahrát na Odettu nebo Kitri. (smích)

Jsou pro vás role dostatečnou technickou či hereckou „výzvou“? Jaké typy rolí máte nejraději, a jsou nějaké, o kterých třeba víte, že se jich v místě svého působiště nedočkáte?

Myslím, že ano. Jsem vybírána do rolí, které mi sedí. Preferuji charakterní nebo psychologicky složitější postavy než „naivní, stále se usmívající dívenky“ nebo princezny. Proto Taťána v Oněginovi, Titánie ve Snu noci svatojánské nebo Sněhová královna jsou role, do kterých se opravdu mohu vcítit. Nevím, jakých rolí se dočkám, nebo ne, vždyť život je stále plný překvapení. (smích)

Předpokládám, že inscenace vznikají především autorsky přímo pro soubor. Stavěl někdo roli přímo vám „na tělo“? Se kterými choreografy se vám spolupracuje nejlépe?

Ano, většinou díla vznikají přímo pro soubor. Tato otázka je pro mne velice aktuální. Připravujeme premiéru Kniha džunglí, na které pracujeme s velice charizmatickým a zajímavým indickým choreografem, který se jmenuje Ashley Lobo. Právě on se mnou nyní pracuje na roli hada Kha. Je to opravdu hodně na tělo. (smích) Je to obrovská výzva nejen po fyzické stránce (mimo jiné akrobacie na laně), ale hlavně po psychické. Má úplně jiný přístup k pohybu i k práci, než jsem doposud poznala. Vlastně je v roli pozorovatele a vy nabízíte, jaká by mohla ta postava být. Takže ze začátku hodně improvizace a niterné práce se svým středem. Jde o totální otevření mysli a musím přiznat, že zatím jsem teprve v procesu nacházení cesty.

Vždy jsem byla zvyklá na choreografy, kteří přesně věděli, co chtějí. Přišli, zadali kroky a vy jste je prezentovali, jak nejlíp jste dokázali. Musím říct, že mně to vyhovovalo (smích)… ale jsem moc ráda, že od této sezony můžu pracovat jiným stylem a zase se posunout dále.

Německo vnímáme hodně jako kolébku Tanztheateru, je v přístupu choreografů něco, čím tyto své kořeny odhalují, nebo je to spíš stereotyp v našich představách?

Upřímně řečeno na tuto otázku nedokážu odpovědět. Pracovala jsem jen s jedním německým choreografem, který rozhodně tento přístup neměl. Šlo o klasický přístup k souboru a spíše neoklasickou choreografii. Měla jsem možnost pracovat s choreografy z celého světa (Čína, Rusko, Itálie, Indie, Anglie, Česká republika, Španělsko…) a každý byl opravdu originál. Nemyslím si, že v dnešní době se někdo snaží vycházet z nějakého stylu (samozřejmě nemluvím o klasickém baletu), ale naopak dnes je trend se od všeho oprostit a hledat svůj styl, svoje pojetí a pokud možno vlastní inovace.

Máte možnost vlastní choreografické tvorby, pokud vás láká?

Ano, takových příležitostí není mnoho, ale jsou. Určitě mě do budoucna láká vlastní tvorba. I přesto, že už mám v tomto směru něco za sebou, myslím, že zatím jsem ve fázi sbírání zkušeností, utváření si vlastního názoru a idejí, co se týče práce s lidmi, otevření mysli a propojení energií s tělem.

Patříte k nejmladší generaci tanečníků – myslíte si, že vás naše konzervatoře dobře připravily na zahraniční angažmá? Co byl největší problém v novém prostředí?

Dobrá otázka. Samozřejmě záleží škola od školy. Já mohu hovořit hlavně o Taneční konzervatoři hlavního města Prahy. Moje zkušenosti a vzpomínky nejsou nejlepší, ale pokusím se o objektivní rozbor.

Po technické stránce jsou studenti připravováni velice dobře. Když jste talentovaný jedinec, máte hodně pozornosti a velký dril. Do angažmá v Česku jsou připraveni. Fyzická kondice absolventa konzervatoře je výborná. Profesorové se přílišně zabývají disciplínou a technikou a zapomínají, že jednou ti studenti mají být umělci, mít osobnost, a hlavně musí mít rádi svoje tělo, sami sebe. To se bohužel odsouvá na „třetí kolej“. To je opravdu hodně zastaralý způsob výchovy ruské školy. Bohužel většinou v cizině nenajdeme velké fanoušky tohoto přístupu. Chtějí člověka kreativního, ne vystresovaného, jestli má perfektní pátou pozici, člověka s otevřenou myslí a srdcem. Také by prospěly občasné zahraniční workshopy na školách, aby sami studenti poznali, že jejich těla se můžou hýbat různými způsoby, a nejen těmi, které trénují osm let každý den. Rozhodně by to chtělo přinést do škol spoustu inovací. Přeji si, abych jednoho dne mohla k tomuto procesu přispět.

Největší problém pro mě byla nedůvěra sama v sebe, zastaralý způsob myšlení, jazyk a vůbec komunikace. Naštěstí i staré zlozvyky se dají překopat. (smích)

Máte dojem, že je tanec u německého publika vnímán jako prestižnější povolání než u nás?

To si nemyslím. Například v Plzni lidé divadlo a tanec mají rádi a řekla bych, že celkově v Čechách je velká návštěvnost divadel. V Čechách také prezentují osobnosti souboru mnohem více než v Německu. Tady jde čistě o vizitku souboru, ne o vizitku jednotlivého tanečníka. Řekla bych, že v Česku můžete snadněji „získat tvář“ a určitou publicitu.

Děkuji za rozhovor!

VIZITKA:
Nela Mrázová je absolventkou Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Po studiích nastoupila krátce do Baletu Národního divadla, od roku 2009 do roku 2014 byla členkou souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Tančila v klasických a neoklasických baletech, jako je Coppélie, Kráska a Zvíře, Labutí jezero, Zvoník u Matky Boží, Louskáček, Spící krasavice, Sen noci svatojánské aj. Od sezony 2015/2016 je členkou německého souboru Ballett Chemnitz, nyní sólistkou, tančila Taťánu v Evženu Oněginovi, titulní roli ve Sněhové královně, sólové role v baletech Lampenfieber – It’s Showtime, Gesichter der Grossstadt nebo dvojroli Hippolyty a Titánie ve Snu noci svatojánské.
(Zdroj: theater-chemnitz.de)

 

Zprávy z tanečního světa
V rozhovoru padlo několikrát jméno souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Máme tu dvě aktuality. 18. září se ve městě Pécs v Maďarsku konal Mezinárodní taneční festival. Mezi mnoha tanečníky z různých evropských divadel se na baletním galakoncertu objevili i plzeňští sólisté Jarmila Hruškociová (rozená Dycková) a Karel Audy, který do Plzně letos přešel z pražského Národního divadla. Plzeňský soubor reprezentovali adagiem ze Spartaka a s pas de deux Diany a Acteona. Jarmila Hruškociová pak 20. září převzala Uměleckou cenu města Plzeň za rok 2016 pro mladého umělce do třiceti let. V minulém roce na sebe upozornila především jako Carmen v baletu Mária Radačovského, Múza ve Svěcení jara v choreografii Aleny Peškové a Odetta a Odilie v Labutím jezeru. V Divadle J. K. Tyla působí již deset let.

V pátek 22. září se před první letošní premiérou nizozemského Nederlands Dans Theater, respektive jeho skupiny Nederlands Dans Theater 1, Side A: Split into One uskutečnilo slavnostní zahájení multimediální výstavy Celebrating Kylián! v prostorách divadla, kde soubor od roku 2011 vystupuje (Zuiderstrandtheater) v Haagu. Výstava je jednou z akcí, kterou nejen Nederlands Dans Theater v tomto roce slaví jubileum Jiřího Kyliána. Ten narozeniny oslavil sice na jaře v březnu, ale umělci využívají celý rok k tomu, aby mu vyjádřili svůj obdiv. Aktuální výstava prezentuje fotografie, videomateriály, kostýmy nebo rekvizity z mnoha Kyliánových choreografií. Výstava je otevřena běžným návštěvníkům divadla a potrvá do 26. listopadu. Samotná premiéra představila tři zbrusu nové choreografie tří zavedených autorů: Sisters (Sestry) tvůrčího dua Sol León & Paul Lightfoot, jehož členové jsou od roku 2002 choreografy Nederlands Dans Theater; SOON (Brzy) choreografa Medhi Walerskiho a Proof (Důkaz) Edwarda Cluga. Jeho kreace vzbudila pozornost i mimo média zabývající se tancem a uměním, protože našel inspiraci v hudbě populární rockové skupiny Radiohead.

V oblasti současného tance se chystá další premiéra v Praze v úterý 3. října. V La Fabrice představí novou inscenaci Jana Burkiewiczová a její skupina Burki&com. Představení O medvědovi, který plul na kře je inspirované zprávou, která proběhla před devíti lety médii. 5. června 2008 zanesla kra odtržená z arktického ledu Grónska k břehům Islandu tříletého samce ledního medvěda. Místní policie se souhlasem ministryně životního prostředí Þórunn Sveinbjarnardóttir medvěda krátce po jeho přistání zastřelila. Jaký úmysl má s příběhem choreografka a režisérka? Mottem inscenace je: „Představení o dobrých lidech, kterými chceme být, nebo možná také ne.“ V novince budou účinkovat Eliška Křenková, Jakub Jeňo, Pavel Mašek, Jindřich Panský a Jakub Sedláček. S choreografkou připravíme ještě před premiérou krátký rozhovor.