Umění versus právo? Dva další pohledy na polemiku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

K výměně názorů dlouholetého režiséra Janáčkovy opery v Brně Václava Věžníka a uměleckého šéfa baletu Národního divadla Brno Mária Radačovského, kterou jsme uveřejnili v pondělí a která vyvolala rozdílné názory i mezi našimi čtenáři (najdete zde), přinášíme další dva příspěvky. Připomeňme, že vyhrocená debata obou jmenovaných tvůrců se týkala uvedení moderní verze baletu Petra Iljiče Čajkovského Labutí jezero v Brně.***

Příspěvek k polemice Václava Věžníka Umění versus právo? 
Tomáš Studený, režisér

Tato diskuse mě osobně velmi zaujala a rád bych tedy nabídl pro tuto platformu další polemické stanovisko. Již dlouhodobě se zapojuji do různých diskusí na téma, jež v této polemice Václav Věžník otevírá. Musím uznat, že se dotýká skutečně kardinální otázky. Podstata však pohříchu často v debatách uniká pozornosti, upínané na víceméně dílčí problémy. Nevyhnul se tomu ale zcela ani Václav Věžník, a proto si dovolím začít v trochu obecnější rovině a zdánlivě více zeširoka. Především je ale potřebné si uvědomit, že celá problematika umělecké interpretace, o níž zde hovoříme, je dána především obecnou dohodou, chceme-li konvencí, ježto však není zdaleka jednotná ve všech žánrech, situacích a kulturních kontextech. Už proto je složité nějak exaktně v diskusi na toto téma argumentovat, a proto se tak často podobné debaty (viz diskuse pod článkem) stáčívají k autoritativním prohlášením plným emocí. Je to jistě pochopitelné. Kde je umění, tam jsou i emoce, s tím nic nenaděláme, pokusím se však být co nejvěcnější, slibuji.

V úvodu zmíněnou „kardinální otázku“ bych formuloval asi takto: Kde je hranice mezi duševním vlastnictvím autora, potažmo závazností původního autorského záměru a autonomií díla, které existuje po svém vytvoření samo o sobě a komunikuje a je vnímáno bez ohledu na svého původce? Jistě uznáme, že každé (kvalitní) umělecké dílo má určitou působnost samo o sobě, dokonce i tehdy, když autora vůbec neznáme. Nádhera katedrály na nás působí i bez povědomí o jejím staviteli – leč jeho záměr nám tu jaksi stojí vytesán do kamene a je tudíž víceméně neměnný. Vlivy stárnutí a koroze v tomto případě můžeme snad i pominout. Co se ale mění poměrně významně, jsou okolnosti percepce. Myslím, že autor v tomto případě vůbec nemohl při sebevětší genialitě být schopen domyslet všechny významové a estetické roviny, které vnímá dnešní člověk s úplně jiným kulturním zázemím. Netvrdím, jestli lepším, nebo horším, každopádně odlišným. Vnímání artefaktu v čase se tak vždy přirozeně proměňuje. Dovolím si zmínit i Kunderovu lapidární tezi, že „dílo je vždycky chytřejší než autor“. Ano, je to logické, protože ho přesahuje v mnoha rovinách. Umělecké dílo je autonomní entita, na to bychom neměli zapomínat. Pokud budeme významy díla až příliš vztahovat jen k jeho původci, dojde vlastně nutně k určitému zploštění.

V oblasti múzických umění, jako jsou hudba, divadlo, tanec apod., kde vlastní autograf díla ještě není finálním výsledkem, ale spíše zaznamenaným návodem k jeho realizaci, je vše o trochu složitější. Dnes jsme např. běžně navyklí používat formulace jako: „Čajkovskij napsal balet Labutí jezero“ nebo „Smetana napsal operu Hubička“ a podobně, aniž bychom se pozastavili nad tím, jak jsou vlastně nepřesné, když si uvědomíme, že na obou zmíněných kusech se podílelo vždy více spoluautorů. To, že zhruba v osmnáctém století se skladatelé domohli  výsadního postavení na úkor ostatních, je sice historická skutečnost, která ale nemění nic na věcné skutečnosti. Význam autorství samotného se, jak víme, v průběhu historie měnil, od anonymního středověku až po romantismus, v němž je kult autora na vrcholu. Kdybychom tedy chtěli výše uvedené příklady upravit tak, aby byly přesnější, museli bychom říct: „Čajkovskij napsal hudbu k baletu Labutí jezero“ nebo „Smetana, Světlá a Krásnohorská napsali operu Hubička“. Navíc je nutno přihlédnout ke zmíněnému faktu, že to, co skladatel nebo dramatik napíše, není ještě stále konečným výsledkem, tím je vždy až skutečné provedení probíhající v čase. Interpret se tak vždy stává chtě nechtě i spoluautorem. Artefakt (jako předmět) v tomto případě vlastně vůbec nevzniká. Autorským dílem je vlastně ten zápis, jakýsi projekt, podle něhož se dílo znovu a znovu provádí. Vynikající teatrolog Jan Roubal nabízí v této souvislosti místo artefaktu velmi výstižný termín arteakt. Z toho důvodu jsou třeba oblíbené paralely s výtvarným uměním typu: „ať si napíše svoji operu, já také nepůjdu a nepřemaluju Rembrandta…“ naprosto mimo, protože srovnávají nesourodé veličiny. Do jaké míry má pak interpret právo zacházet s autorským textem (resp. s tímto projektem) volně a dramaturgicky zasahovat do hudby a textu, případně vyložit dílo nově, musí pečlivě zvážit především interpret sám, právě s ohledem na převládající konvenci, kterou se buď snaží naplnit, nebo rozšířit, nebo cíleně zcela porušit. Mimochodem porušování konvencí patří k umění odjakživa, a samozřejmě i bouřlivé reakce na tato extempore. Umění ve všech dobách budilo kontroverze. Gogh, Goya, Mozart, Verdi, Stravinskij, všichni ve své době měli problémy s přijetím některých děl společností nebo cenzurou. Specifikem evropského divadla je, že klasická díla se inscenují stále znovu, a neustále se tak proměňují a získávají na významové vrstevnatosti. S proměnou vnímání díla v čase se mění samozřejmě i interpretace. Chce to větší nadhled. Pokud chceme mít objektivní obrázek o tom, co napsal autor, je nejlepší si to snad přímo přečíst, do divadla ale přeci nechodíme místo povinné četby, ale počítáme s tím, že zde probíhá nějaká forma dialogu. Pokud chci po divadle umění, tak musím přijmout, že si za své peníze kupuji něčí pohled na svět, protože mě zajímá, jak ho vidí, a i když mě to třeba znepokojuje nebo štve, tak o tom chci minimálně přemýšlet a tím se obohacuji. Pokud ale budu chtít jen potvrzovat své předem zaujaté konvenční názory a postoje, tak se se stávám pouze konzumentem.

Autor je pedagogem JAMU v Brně
***

Umění a právo tvůrce
Mojmír Weimann

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat