Václav Bednář, pěvec z boží milosti

Barytonista Národního divadla, v retrospektivním pohledu na svou jevištní tvorbu i pěvecké umění

Barytonista Václav Bednář, jehož jméno i umění patří neodlučitelně k nejslavnějším jménům opery Národního divadla, představoval v poválečném vývoji zpěvohry naší první scény po dlouhá léta výrazný umělecký typ bez náhlých výkyvů ve výkonech či překvapivých oborových proměn. Těchto dvou významných znaků, typických především pro jeho vrcholné tvůrčí období, nedosáhl však ani pěvec jeho formátu snadnou a pohodlnou cestou. Národní umělec Václav Bednář jednak disponoval jedním z nejkrásnějších mužských hlasů, které zazněly z jeviště Národního divadla, ale byl i výjimečným pěveckým talentem. Bylo jeho štěstím, že nikdy neustrnul na přírodou daných předpokladech a se vzácně vytrvalou, každodenní péčí tříbil hlas, vokální techniku i jevištní mistrovství, jež dosahovaly pravidelně naprosté a v řadě jeho slavných rolí nezapomenutelné dokonalosti. Přitom byl jeho hlasový projev tak samozřejmý a přirozený, že jsme byli vždy ochotni přijímat jej jako drahocenný dar přírody. Co na barvitém, ušlechtilém a zcela vyrovnaném zpěvu Václava Bednáře působilo především, byla vedle krásné barvy jeho hlasu také podmaňující vřelost jeho pěveckého i jevištního projevu a zcela osobitá, výrazná a barevně plastická dikce jeho zpěvu. Nikoli však přehnaná artikulace, nýbrž zvláštní a naprosto osobitá závažnost přednesu každého slova dramatického textu – to byl předpoklad, který umělce jednoznačně předurčil pro vážné, majestátní či tragické postavy, a to mnohem spíše, než pro úlohy komické, negativní či démonické. Překrásná, rozplameňující barva hlasu, podmaňující vřelost kantilény a celého zpěvu, dávaly pak Václavu Bednářovi zcela mimořádné předpoklady pro interpretaci partů operních barytonových postav Smetanových, které skladatel psal a tvořil pro někdejšího proslulého barytonistu Prozatímního divadla Josefa Lva. Ze sto dvaceti rolí, které Václav Bednář za více než padesát let umělecké práce v divadle nastudoval a vytvořil, byly daleko nejúspěšnější jeho výkony smetanovské. Ovšem pro jeho uměleckou osobnost bylo vždy typické, s jakým zaujetím pracoval nejen na těchto operních postavách, ale i na rolích menších, na něž se méně zodpovědní interpreti dívají často jako na bezvýznamné epizody. Každým svým jevištním, ale i koncertním výkonem prokazoval umělec ryzí kvality tvůrčí práce, z každého jeho vokálního výkonu tryskala úchvatná, krásná dokonale zpěvná i bezvadně kultivovaná čeština plynoucí v měkké kantiléně ušlechtilého, nádherně témbrovaného i vřelého hlasu.Ve zpěvu Václava Bednáře jsme rozuměli nejen každému slovu, ale zejména každému, vždy přesvědčivě sdělovanému myšlenkovému a citovému obsahu. Každou svou pěveckou frází jakoby Václav Bednář vyznával svou lásku k mateřštině, jež mu byla dražší nad každý jiný jazyk, třebaže často platící za zpěvnější. Jeho pěvecké umění dokonale vyvracelo představy o malé zpěvnosti češtiny, neboť sílu výrazu soustřeďoval umělec hluboce do pěveckého projevu, do zpívaného maximálně procítěného slova, k němuž se jeho střídmé, přirozené a neokázalé jevištní gesto pojilo jako naprosto logický doprovod, vyrůstající z téhož bezprostředního a citového uchopení každé jeho operní role. Neboť krása tónu a dikce se v umění tohoto velkého pěvce nerozlučně spojovala s krásou a pravdou lidského nitra. Jedině proto se Václav Bednář tak hluboce a nezapomenutelně vepsal do interpretační tradice českého operního umění. Patří stejně naší operní historii, jako přítomnosti i budoucnosti, neboť hluboce lidská vřelá bednářovská se v našem barytonovém oboru stala pojmem udávajícím směr i umělecká kritéria pro všechny Bednářovy následovníky.

Více než třicet let zněl z jeviště Národního divadla jeho krásný hlas ve stále stejné svěžesti, barvě i pelu, přičemž Bednář disponoval i vzácnou vlastností, kterou si publikum zvyklo žádat a oceňovat především u tenoristů – totiž zvláštním smyslovým kouzlem, jež organicky korespondovalo s lyrickou vroucností i sametovou hebkostí měkkého a přitom plně mužného hlasu. Vysoké tóny i střední polohy oplývaly hřejivým a svítivým leskem, který propůjčoval pěvcovu barytonu hlasový pel mládí po celou dobu jeho umělecké dráhy.Václav Bednář se narodil 20. prosince 1905 v Ostravě – Mariánských Horách. Na umělecké povolání nebylo u dospívajícího chlapce zpočátku ani pomyšlení. A třebaže měl na ostravské reálce pokaždé jedničky ze zpěvu i tělocviku, vrhl se po skončení školy s veškerou energií na otcovské řemeslo – kominictví a záhy se objevil jako kominický tovaryš na hřebenech ostravských střech. Hezký hlas a divadelní schopnosti uplatňoval se zdarem v ostravských ochotnických spolcích, a možná že by zůstalo jen přitom, nebýt šťastné náhody, tolikrát figurující v životech později slavných osobností. Když zpíval v ostravském pěveckém sdružení, kde hrál s ochotníky činohry i operety, všiml si jej v roce 1926, když se vrátil z vojny, někdejší tenorista Karel Kugler, tehdy režisér ostravského divadla, pod jehož vedením se Bednářova soukromá záliba změnila ve tvrdé denní úsilí. Mladý pěvec brzy začal hostovat v ostravské opeře, jejímž šéfem byl tehdy dirigent Jaroslav Vogel, vystupoval přitom dál i v operetách a činohrách a po roce – po odchodu barytonisty Stanislava Muže z Ostravy do Prahy – se stal řádným členem uměleckého souboru. Když v roce 1928 zval Jaroslav Vogel dvaceti tříletého Václava Bednáře k pohostinskému vystoupení ve Wagnerových Mistrech pěvcích, netušil, že na dalších osm let zpečetí jeho první angažmá v rodné Ostravě. Faktem ovšem zůstává, že před mladým pěvcem se záhy rozevřela doba pilné divadelní práce a hledání zkušeností. Následovala jedna role za druhou, dostával se často na scénu, byl plně zaměstnaným pěvcem, jehož zkušeností i umělecké osobnosti přibývalo s každým dalším úkolem. V jeho repertoáru z té doby bychom nalezli už později tolik proslavené barytonové role z oper Bedřicha Smetany, ale nechyběla tu ani řada rolí světového repertoáru, překvapivě často vysloveně dramatických, jako byl například Boris Godunov, Scarpia z Tosky, Telramund z Lohengrina, Bludný Holanďan či Amfortas z Parsifala, vedle dalších italských a mozartovských postav. Připomínám také Escamilla z Carmen, který mu už v ostravském angažmá přinášel řadu úspěšných vystoupení.

Když po sedmi letech práce napsal umělec tehdejším šéfu opery Národního divadla v Praze profesorovi Ostrčilovi žádost o pohostinské vystoupení, doporučil Otakar Ostrčil vystoupení mladého pěvce v úloze Kaliny ve Smetanově Tajemství, k němuž došlo 9. června 1935. Představení splnilo umělecká očekávání, ale nepřineslo pěvci kýžený výsledek, poněvadž vedení divadla nehodlalo tehdy rozšiřovat ansámbl sólistů v barytonovém oboru. Za rok poté angažoval Václava Bednáře dirigent Milan Sachs v Zemském divadle v Brně a zajistil tak další, tentokrát devítiletou etapu jeho umělecké práce. 1. srpna 1936 přešel tedy pěvec z Ostravy do Brna, kde převzal první barytonový obor a měl tehdy nastudováno a odzpíváno už asi sto operních partií.Z rozsáhlé řady svých jevištních postav nabídl pěvec vedení opery Národního divadla v Praze charakteristicky pouze tyto partie: z díla Smetanova Kalinu, Tomše, Přemysla a Vladislava, z díla Dvořákova Bohuše, Šujského a Vávru z Tvrdých palic, z oper Fibichových Přemysla ze Šárky a dona Manuela z Nevěsty messinské, Mlynáře z Novákovy Lucerny, Tomského z Pikové dámy, Valentina z Fausta, Escamilla z Carmen, Amonasra z Aidy, Alfia ze Sedláka kavalíra, a nakonec i Tonia z Leoncavallových Komediantů. Už z tohoto výčtu je zřejmé, že ještě před příchodem k pražskému Národnímu divadlu vykrystalizoval u umělce jasně vřelý vztah k českým tvůrcům, a to především ke klasikům naší opery, který se pak v pozdějších letech v Praze rozšířil i na některá česká díla soudobá.

Ale už v době ostravského angažmá byl pěvec pozván vídeňskou Státní operou, neboť slavní vídeňští pěvci Leo Slezak, Koloman von Pataki, Lotte Lehmann a Maria Németh hostující tehdy v Ostravě, upozornili ve Státní opeře ve Vídni na vynikajícího barytonistu, jehož Ostrava měla. Výsledkem bylo předzpívání a nabídka, aby za velmi výhodných honorářových podmínek nastudoval ve Vídni během sezóny určitou roli v němčině nebo italštině. Ale jak jsem již připomněl, umělec se rozhodl pro angažmá v Brně, kde jeho repertoár obsahoval vedle rolí české klasiky i široký výběr hrdinů světových oper: Verdiho Rigoletta a Germonta, Hraběte Lunu z Trubadúra, Scarpiu z Pucciniho Tosky, Bludného Holanďana, Wolframa v Tannhäuserovi, Amfortase v Parsifalovi, Dona Giovanniho, Borise Godunova, Borodinova Knížete Igora, Valentina ve Faustovi, Escamilla v Carmen a Čajkovského Eugena Oněgina.Ani druhé vystoupení v úloze Tomše ve Smetanově Hubičce nezajistilo hostujícímu pěvci trvalé místo v sólistickém ansámblu Národního divadla. Barytonový obor byl tehdy plně obsazen a nepovedlo se to ani potřetí, v roce 1940, kdy jeho pohostinské vystoupení mělo u obecenstva i kritiky neobyčejně příznivý ohlas. Ale tehdy ho nechtělo uvolnit brněnské divadlo. Vládní rada zemského úřadu v Brně Rotter žádal dokonce tehdejšího ředitele Národního divadla v Praze doktora Neumanna, aby Václava Bednáře neangažoval a neochuzoval Brno o mimořádnou a přitažlivou uměleckou sílu. Stačilo však zatčení gestapem a šestitýdenní vězení a Václav Bednář dostal v Brně výpověď. 5. března 1942 žádal proto pěvec tehdejšího šéfa opery Národního divadla v Praze profesora Václava Talicha o přijetí do souboru s otevřeným vylíčením svých důvodů. Talich Bednářovu žádost vřele doporučil, ale ředitelství ji přípisem z 5. dubna chladně zamítlo z politických důvodů. A přece o jeho vynikajících uměleckých kvalitách už tehdy nikdo ani v nejmenším nepochyboval. Zvlášť naléhavě upozorňoval na jeho kvality v Praze i režisér Ferdinand Pujman, avšak zdolání pražské operní pevnosti nechalo na sebe ještě nějakou dobu čekat. Jestliže umělec vytvořil už v Ostravě řadu vynikajících rolí také v oblasti světového repertoáru, který dále rozšiřoval i v Brně, v Praze jsme s výjimkou několika rozhlasových nahrávek a jevištních výkonů tyto jeho partie většinou nepoznali. Rozhojnil ovšem velmi výrazně (již v Brně) svůj repertoár v oblasti soudobé tvorby. Zpíval v Brně mezi jiným Kučinu v Ostrčilově opeře Poupě, Čerta v Ostrčilově opeře Honzovo království, titulní roli v Šarlatánovi Pavla Haase (o premiéře této opery jsme psali zde), Alessandra v Křičkově opeře Hipolyta, Vodníka ve stejnojmenné Vomáčkově opeře, Francka ve světové premiéře Burianovy Maryši, knížete ve Vogelově Jovaně, stárka z Janáčkovy Její pastorkyně, Jaroslava Prusa ve Věci Makropulos a Gorjančikova v opeře Z mrtvého domu, v téže opeře ještě Šiskina, a postavu Svatopluka Čecha ve Výletech páně Broučkových. Jedním z největších jeho úspěchů byl však i v Praze Samko ve Foersterově tragické Evě, neboť tato úloha dávala pěvci široké možnosti jak v kantiléně, tak v mistrném zvládnutí sebenáročnějších pasáží. Bednářův hlas byl již tehdy barytonem velkého formátu, mužné síly i značného rozsahu, syté barvy i kovové nosnosti a průraznosti. Tyto kvality si ostatně podržel až do konce umělcovy kariéry a velmi šťastně je zachytila mimo jiné i pozdější Chalabalova průřezová nahrávka Foerstrovy opery Eva, kde Bednář zazpíval dokonalým způsobem partii Samka vedle skvělé Evy Milady Šubrtové a Mánka Beno Blachuta.

Mezi Bednářovými nahrávkami dokumentuje jedna i světovou operní oblast, kterou pražské publikum již nepoznalo. Je to slavný prolog Tonia z Leoncavallových Komediantů. Zdálo by se, že svojí hrdinnou a dramatickou vypjatostí leží tento part mimo rámec Bednářova vokálního profilu, ale přesto to byla překvapivě partie, k jejíž intepretaci měl umělec všechny předpoklady: schopnost perfektní kantilény, maximální plasticitu dikce a srozumitelnost zpívaného textu (v češtině), kovově znějící, dokonale koncentrované výšky a měkce barvitou, skvěle zvučící i průraznou střední polohu. Ostatně citový vklad jeho zpěvního projevu hovořil při každém pěvcově výkonu přímo k srdcím posluchačů, a proto každý Bednářův vokální výkon byl svým způsobem jedinečný a neopakovatelný. Svým způsobem jedinečné a naprosto osobité je proto i jeho podání proslulého prologu, neboť lehkomyslnost, povrchnost, mělký sentiment, či prázdný patos této tak často podobně laciným způsobem podávané partie je jeho uměleckému projevu naprosto cizí. To, co nás v jeho výkonu zcela přesvědčivě podmaňuje i uchvacuje, je hluboký, až k samému srdci skladatelova zápisu směřující prožitek, jenž poznamenává každý pěvcův tón, každou pasáž, každou nuanci, každé slovo. Jako červená nit táhne se i touto ukázkou pěvcova mistrovství mimořádný smysl pro zpěvnost a pro plné uplatnění těch nejkrásnějších i nejpřesvědčivějších vlastností podivuhodného nástroje, jímž je lidský hlas. A hlas národního umělce Václava Bednáře byl sám o sobě podivuhodným, okouzlujícím, i citově odzbrojujícím nástrojem, jedním z nejkrásnějších, citově nejvřelejších a nejušlechtileji vedených hlasů, jaké se ve světě české opery na jevišti Národního divadla objevily.1. srpna 1945 na prahu první svobodné poválečné sezóny podepsal Václav Bednář konečně smlouvu jako pěvec Národního divadla v Praze. Vstoupil sem jako hotový umělec, vyhraněně osobitého charakteru, dokonale připravený k vrcholným uměleckým projevům. Jeho krásný hlas byl ovládán s technickým mistrovstvím a podřízen vždy jedinému cíli: přiblížit se nejvyšší možné dosažitelné kráse, jakou je schopen vytvořit a evokovat ušlechtilý a citově obsažný lidský hlas. Úlohy pěvce nerostly už takovým absolutním počtem, jako spíše intenzitou uměleckého prožitku a zralostí, jimiž obohacoval každou z nich. Nestalo se tak náhodou, nýbrž logickým důsledkem dosavadního umělcova vývoje, že tuto vrcholnou a nejdelší éru své umělecké činnosti naplnil především rolemi českého národního repertoáru, a z nich na prvním místě především partiemi smetanovskými. Umělec byl při svém angažmá v Národním divadle v Praze (od roku 1945 do konce roku 1972) obsazován převážně v českém repertoáru jako ideální typ smetanovského pěvce, slučujícího s kulturou tónů a dikce velkou lidskou pravdivost jevištního projevu a výrazovou bytostnou českost. Ve svých vladařských postavách, jako byl Přemysl v Libuši i ve Fibichově Šárce, král Vladislav v Daliboru, Vok v Čertově stěně i v Pauerově Zuzaně Vojířové, Karel IV. v Novákově Karlštejnu, slučoval vždy přirozenou vznešenost s lidskou prostotou a ztělesňoval tak lidovou představu vpravdě demokratického vladaře. Rys prostoty a niterné opravdovosti i vřelosti charakterizoval vůbec všechny Bednoářovy jevištní postavy – ať to byl Kalina v Tajemství, Tomeš v Hubičce, Bohuš v Jakobínu, Mlynář v Novákově Lucerně, Samko v Evě, nebo také krejčovský dělník Čepek ve Fischerově opeře Romeo, Julie a tma, či starý Ansorge ve Tkalcích Víta Nejedlého. Vše to byly lidové typy neobyčejně jímavé právě svou absolutní prostotou. Ovšem jádrem umělcovy práce v souboru Národního divadla bylo neustálé cizelování a prohlubování vztahu k prvním barytonovým úlohám smetanovského repertoáru a na tomto poli především stoupal s přibývající uměleckou zralostí i pěvcův věhlas a význam mezi ansámblem hvězd naší tehdejší první scény. Prvního oficiálního uznání se pěvci dostalo udělením státní ceny za roli krále Vladislava v Daliboru v roce 1949, poté obdržel titul laureáta státní ceny za vynikající výkony v Libuši, Čertově stěně a v Tajemství (1955), v roce 1958 byl jmenován zasloužilým a v roce 1963 národním umělcem. Umělecká oprávněnost těchto poct je zcela evidentní. Kromě toho obdržel dvě ceny v Divadelní žatvě a v roce 1966 jej Státní divadlo v Brně jmenovalo svým čestným členem.

Je charakteristické, že tato ocenění byla u Václava Bednáře spojena především s jeho výkony v domácím, zvláště smetanovském repertoáru. Ryzí tvar zpívaného vokálu a přímo klasická Bednářova deklamace byla tu prodchnuta zpěvností, krystalizující v syntézu vpravdě smetanovskou. Stejně tomu bylo kdysi u Karla i Emila Burianových. Ideál Smetanova pěveckého slohu, jak byl skladatelem vložen do jeho vokálních linií a jak o něj usilovali nejlepší naši pěvci různých dob a generací, stal se právě jádrem Bednářova národního umění. A protože byl jeho zpěv vždy projevem výrazné osobnosti, je namístě hovořit tu přímo o Bednářově typu českého belcanta, neboť jeho lahodný, okouzlující i jímavý zpěv plynul při jeho výkonech mnohem lahodněji a kantabilněji, než tomu bylo u mnohých jeho oborových kolegů. Ušlechtilá vřelost Bednářových tónů i zpěvu nebyla totiž jen věcí nějakého přednesového procítění, či vědomé stylizace, nýbrž fyziologickou daností, osobní předností a vlastností jeho pěveckého nástroje – slovem Bednářovou bytostnou záležitostí. V pevné, jasné ražbě každé slabiky, každého slova i každé fráze, v dokonalé legatové vazbě ryzích vokálů do souladu linie naprosto dokonalé kantilény jsme měli kromě několika největších pěvců minulosti pěstitele těchto vzácných hodnot právě ve Václavu Bednářovi, neboť pěvec patřil k té vzácné kategorii interpretů, kteří uměli vytvořit z každé, třeba i lidové písně výtvor sugestivní výmluvnosti. Vše tu znělo v ryzím tvaru tak, jak jsme to už od jeho osoby neslyšeli od žádného z jiných našich pěvců. Bednářova síla byla především v jeho osobnosti, v jeho citu pro krásný a oduševnělý zjev, v jeho umění dokonalého a prozřetelného zacházení s hlasem, který mu dokonale zněl a vycházel ve všech polohách a ve všech situacích jako vzácný, ušlechtilý a kultivovaný nástroj. Sledovat jeho jevištní kreace v širších souvislostech by znamenalo připomenout také neodmyslitelnou spoluúčast jeho uměleckých kolegyň, které byly v průběhu let jeho scénickými partnerkami. Jmenuji z nich alespoň dramatickou sopranistku Marii Podvalovou, Bednářovu dlouholetou partnerku nejen ve Foersterově Evě, ale zejména v Libuši, v Daliboru, v Jakobínu, v Šárce a dalších kmenových dílech národního repertoáru, dále Martu Krásovou, Mariu Tauberovou, Drahomíru Tikalovou i Miladu Šubrtovou, kterou Zdeněk Chalabala obsadil do titulní role nahrávky Foersterovy Evy i do role Hedviky ve Smetanově Čertově stěně, jejichž protagonistou byl Václav Bednář.Vůbec noblesa uměleckého projevu v pěveckém i hereckém smyslu byla typickým znakem jedné z nejslavnějších bednářovských kreací, kterou byl Vok Vítkovic, pán z Růže ve Smetanově opeře Čertova stěna. Byla to jakási bytostná rozšafnost, či lépe řečeno životní moudrost a nadhled, které charakterizovaly tuto Bednářovu postavu. A zejména ona, společně s Přemyslem ve Smetanově Libuši, se stala kvintesencí Bednářova smetanovkého slohu natolik, že nebyla dosud dostižena a ani předstižena být nemůže. A byl to právě jeho eminentní smysl pro krásný zpěv, pro právo posluchače slyšet od pěvce jeho úrovně vždy jen ty nejlepší výkony, který vychoval z Václava Bednáře umělce nejvyšší svědomitosti, jenž si je vědom svého umění i své ceny. Byl pěvcem výsostně muzikálním, vysoce inteligentním, poněvadž jeho hlas byl nástrojem ovládaným především cítěním hudebním. Odtud také plynula naprostá vyrovnanost jeho barytonu ve všech polohách hlasových i výrazových, proto také jeho zpěv plynul, zvučel i proudil vždy v dokonalém legatu a v široce klenutých obloucích skvostně zpěvné kantilény. Po celou dobu své umělecké aktivity patřil Václav Bednář k první garnituře pěvců Národního divadla, jemuž prokázal neocenitelné služby nejen ve stovkách představení doma, ale i v řadě zahraničních zájezdů. Stal se i vyhledávaným sólistou Československého rozhlasu, později se uplatnil i v televizi a filmový záznam zvěčnil dokonce i jeho nepřekonatelného krále Vladislava ve Smetanově opeře Dalibor. Nelze opominout ani Bednářovu diskografii, sestávající z řady operních kompletů a průřezů, ale velmi početné jsou v ní rovněž jednotlivé nahrávky písní a árií.Václav Bednář se po řadu let uplatňoval také jako profesor sólového zpěvu na pražské konzervatoři a tehdejší posluchači pěveckého oddělení mu zajisté zachovávají vděčnou i krásnou vzpomínku. Neboť pěvec byl nejen velkou uměleckou, ale i lidskou osobností a jeho bytostná laskavost, smysl pro pochopení jiných, smysl pro spravedlnost i osobní jemnocit – to vše byly ony vlastnosti, které Václavu Bednářovi zaručují věčnou vzpomínku všech, jimž bylo přáno setkat se s tímto velkým, šlechetným člověkem i umělcem. A byla to jistě tato duchovní velikost, která tak charakteristicky poznamenávala jeho jedinečnou a nedostižnou životní kreaci – Přemysla ze Smetanovy Libuše. S nezapomenutelnou a neopakovatelnou ideální interpretkou hlavní role této Smetanovy slavnostní opery, paní Marií Podvalovou, vytvářel Václav Bednář ideální, nezapomenutelný a také neopakovatelný umělecký pár, který vstoupil do historie českého operního umění jako zářící vzor i symbol. Oba hlasy, dramatický soprán Marie Podvalové i mužný a nádherný baryton Václava Bednáře, pojily se tu v naprosto dokonalou jednotu, ve zcela ústrojný celek nejen svou nádherou a barvou, ale i žhavým citovým prožitkem a mimořádnou jevištní osobností obou slavných interpretů. K nejslavnějším zážitkům obou těchto pěvců patřilo slavnostní představení Libuše na slovenském Děvíně u Bratislavy 21. června 1959, kde dramatický soprán paní Podvalové zazářil v dramatické kulminaci naprosto ojedinělé a vroucí ušlechtilý baryton Václava Bednáře mu odpovídal a sekundoval s dokonalou jistotou, výrazovou plasticitou i žhavým citovým prožitkem.

Připomněl jsem již uznání, jimiž naše společnost po zásluze oceňovala přínos Václava Bednáře českému opernímu umění. To byly vnější mezníky úspěšné, čtyřiačtyřicetileté cesty za českým operním uměním, kterou vyplňuje tři tisíce osmdesát vystoupení na všech operních scénách v Československu i na koncertních pódiích v řadě kantát a oratorií, z nichž uvádím alespoň díla Dvořákova, Novákova, Foersterova, Bachova, Lisztova, Brahmsova, Szymanowského, Vomáčkova, Vycpálkova a Sokolova. Pěvec Bednářovy výkonnosti se mohl vykázat mimořádně impozantními počty vystoupení i ve svých smetanovských rolích: figuruje zde Tomeš 230x, král Vladislav 230x, Přemysl 150x, Kalina 150x, Vok Vítkovic 100x, Krušina 400x, přičemž celek představuje více než tisícovku jen smetanovských vystoupení. Své umění věnoval Václav Bednář však i dílům, která měla jen krátký život – i v tom jakoby kráčel ve stopách velkých pěvců minulosti, kteří obětavě sloužili umění bez ohledu na popularitu či materiální výhody. A právě v tom je Bednářův případ vzorem zvláště lákavým i následováníhodným. Václav Bednář se zapsal do operní historie Národního divadla nesmazatelně: patřil nejen k jeho největším umělcům, ale disponoval i jedním z nejkrásnějších hlasů, které kdy zněly prostorami hlediště Národního divadla. Byl umělcem, který české hudební kultuře a české opeře sloužil oddaně, věrně a nezištně. Jeho osobnost, jeho umění evokovalo v posluchačích krásu člověka, šlechetnost lidského ducha a bohatství lidského nitra. A právě proto může i historik vyslovit bez rozpaků o tomto velkém pěvci a jevištním interpretovi soud, který nelze vyřknout u řady jiných, často mimořádných pěvců: u Václava Bednáře však dávno cítíme, že jeho ušlechtilé okouzlující lidství zcela splývalo s jeho neméně ušlechtilým a okouzlujícím uměním tak dokonalým a přesvědčujícím způsobem, jako tomu i v minulosti bylo jen u několika největších uměleckých osobností. A stejně tak jako ony byl i Václav Bednář v pravém smyslu toho slova – pěvcem z boží milosti.

 
Foto: Jaromír Svoboda – archiv ND Praha