Velký český houslista a skladatel Jan Kubelík (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jan Kubelík – vykročení za světovou slávou

„Paganini redivivus“, „Čaroděj houslí“, „King of Music“ – podobnými přízvisky bylo v začátku dvacátého století charakterizováno houslové umění Jana Kubelíka, kterého jsme v předchozím díle našeho seriálu opustili jako čerstvého absolventa pražské konzervatoře ve třídě uznávaného pedagoga Otakara Ševčíka. Co způsobilo, že během několika let od opuštění školních tříd se zrodila superhvězda, která byla schopna po dlouhý čas přímo magicky očarovávat světovou hudební i nehudební veřejnost? Jan Kubelík vyšel ze školy v roce 1898 a chystal se zahájit svoji koncertní dráhu. Bude dobré připomenout si tehdejší situaci v koncertním celosvětovém dění, do kterého chtěl mladý umělec proniknout. Kdyby někdo tvrdil, že tehdejší konkurence houslistů byla slabší, byl by na velkém omylu, zřejmě z neznalosti historických skutečností.

Tehdejší houslové nebe zářilo množstvím hvězdných virtuosů. Od smrti legendárního Niccola Paganiniho neuplynulo ani padesát let. Svědci jeho koncertů v Kubelíkově době stále ještě žili, zcela určitě pak posluchači Paganiniho následovníka Heinricha Wilhelma Ernsta. V paměti zůstávaly i výkony posledních představitelů romantické tradice – Wieniawského, Bulla, Paganiniho žáka Sivoriho, Wilhelmjiho a mnoha dalších. K těmto jménům můžeme přičlenit tehdy ještě žijícího Španěla Pabla de Sarasateho s jeho graciézní technikou a trochu akademičtější, ale přesto všeobecně uznávanou uměleckou osobnost německého houslisty Josepha Joachima. Joachimovou zásluhou pronikly do standardního repertoáru koncerty Beethovena, Brahmse, ale také skladby Johanna Sebastiana Bacha. Kariéra těchto velkých zjevů devatenáctého století se v době prvních Kubelíkových krůčků za světovými úspěchy pomalu uzavírala. Na zenitu sil stál však jiný umělecký gigant – belgický houslista Eugen Ysaye. V Čechách měl obrovské renomé houslista František Ondříček. Ten měl v době největšího vzestupu své kariéry úspěchy po celém světě, včetně amerického kontinentu, navíc byl u nás ceněn pro svoje vyhraněné češství, které se projevilo i výběrem národního repertoáru. Vedle představitelů starší školy houslistů se již rychle drala kupředu nová vlna houslistů – Kreisler, Huberman, Thibaud, Elman. Ti byli spolu s Ysayem největšími konkurenty Jana Kubelíka na celosvětové scéně.

Mladičký Jan Kubelík se však při svých prvních koncertních vystoupeních, uskutečněných bezprostředně po opuštění školy, analýzou svých současných i budoucích případných houslových soupeřů určitě nezabýval. Studium na pražské konzervatoři ho dotvořilo v houslistu všestranných kvalit. Omračující technika, kterou udivoval především ve skladbách Niccola Paganiniho, byla částečně vrozená, částečně umocněna Ševčíkovým pedagogickým dozorem. Virtuozita, neomylná jistota a sebevědomá interpretace nejtěžších skladeb houslové literatury byly hodnotami, účinně přitahující davy posluchačů. K těmto efektům je však třeba přičíst i zralost uměleckého cítění, které bylo právě všestranným hudebním studiem na konzervatoři zdárně rozvíjeno.

Ryze instrumentální a umělecké kvality ale nebyly jediným důvodem Kubelíkových úspěchů. Je třeba vzpomenout i významnou nehudební záležitost, kterou je kouzlo Kubelíkova osobního zjevu. Jiskrný pohled, bohatá hříva černých vlasů, oduševnělý výraz, ušlechtilé vystupování, určitá tajemnost, kterou podmanivý Kubelíkův vzhled vzbuzoval – to vše působilo na posluchače čarovným dojmem. Mladý Kubelík zřejmě oslnil již svým vstupem na pódium, ještě dříve, než své obecenstvo fascinoval brilantní hrou nejtěžších skladeb houslové literatury. V tomto účinu můžeme spatřovat skutečnou paralelu s démonickou osobností legendárního Paganiniho. O Kubelíkově schopnosti hypnotizovat publikum svým zjevem svědčil i pozdější světový houslista Nathan Milstein, který ve svém mládí, ještě před 1. světovou válkou byl přítomen jeho koncertu v Oděse. Hovoří o fascinovaném publiku, zvláště dámském, které házelo umělci při ovacích na pódium diamantové prsteny. Jan Kubelík se svým oduševnělým výrazem tváře a celkovou tělesnou konstrukcí nebyl typem svalovce, který upoutává drsnou mužností a silou. Kubelík působil spíše jemným, noblesním způsobem, tomuto vyzařování však přidávala na kouzlu energie, prýštící z celkového osobního i uměleckého projevu. V době, kdy tehdejší veřejnost nebyla ještě podobným způsobem uchvacována zajímavými typy ze současné či nedávné generace králů pop music (uveďme namátkou zpěváka Michaela Jacksona), myslím si, že tento entuziasmus mohl v začátku dvacátého století skvělý houslista Kubelíkova charismatického vzezření výše popsaným způsobem vzbudit. Cesta za slávou však začala se smutným osobním prožitkem, bezprostředně po triumfálním ukončení konzervatorního studia zasáhl Kubelíka velký životní otřes. Otec Josef, který pro rodinu a zdárný začátek Janovy kariéry tolik udělal, trpěl od května roku 1898 rakovinou žaludku. Nemoc se rapidně zhoršovala, koncem srpna se Josef Kubelík podrobil klinické léčbě. Po zjištění, že operace by byla již zbytečná, přivezl Jan svého otce opět domů, žaludek však přestal stravu přijímat úplně a 24. září Josef Kubelík zemřel. Janův smutek byl hluboký, ale mladík projevil mužnou povahu. Jeho rodinný cit se soustředil na své nejbližší a činorodou prací zajistil Jan Kubelík pozůstalou rodinu i materiálně. Na znamení synovské lásky a tiché vzpomínky ještě dlouho zdobí před svými koncerty frakovou dírku květinou, čehož si povšimli např. ve Vídni 10. února 1900 v týdeníku Die Gesellschaft v článku Des Geigers Wunderblume.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat