Velký český houslista a skladatel Jan Kubelík (7)

Jan Kubelík – poslední desetiletí slavného umělce

V prosinci končí rok, ve kterém si připomínáme půlkulatá výročí Jana Kubelíka, stopětatřicet let od narození a pětasedmdesát let od jeho úmrtí. Na prosinec také připadá den, kdy se slavný umělec s pozemským životem rozloučil (5. prosince 1940). V předcházejícím díle seriálu o Janu Kubelíkovi jsme však umělce opustili uprostřed bohaté umělecké činnosti, na prahu třicátých let dvacátého století, kdy Kubelíkovi zbývalo ještě deset let intenzivně prožitého času.

Padesátiletý Jan Kubelík oslavil svoje výročí v roce 1930 při plné síle, zdraví a umělecké energii. Koncertní vytížení v tomto roce bylo ohromné a vrcholilo několikaměsíčním zájezdem do Austrálie; při zpáteční cestě lodí přes Colombo na Ceylonu zkomponoval Kubelík celou řadu drobnějších houslových skladeb. Tento rok však bohužel znamenal také zásadní obrat v Kubelíkově osobním životě. Štěstí, které provázelo mladého umělce, se začalo od zralého muže odvracet a osud začal Kubelíkovi ukazovat i chmurnější tóny.

Vše začalo v konci roku 1930 nerozumnou koupí zámku Rotenturm (v Burgenlandu) s přilehlým obrovským panstvím. Jan Kubelík se tomuto rozhodnutí bránil a svůj podpis na smlouvě dlouho odkládal. Během australského turné byl však vytrvale bombardován výzvami ke koupi, takže naléhání své ženy nakonec ustoupil. Majetek vedle novogotického luxusního zámku zahrnoval i žulové lomy, od nichž si právě Kubelíkova choť Marianna slibovala velký finanční užitek. Kubelík kupní smlouvu sice podepsal („právě jsem si podepsal ortel smrti“), tušil však, že výnos z lomů zklame a investice do zámku pohltí jeho honoráře za dlouhou dobu. Navíc byly od původního majitele, hraběte Szechenyiho, převedeny na nového majitele i dluhy předchozího vlastníka, spojené s provozem panství. Jan Kubelík dluh do sjednaného termínu nezaplatil, vznikl dlouhý a nákladný soudní proces. Věřitelé zabavili vnitřní zařízení zámku, Kubelík soudní spor nakonec prohrál. O zámek po dvou letech, kdy ho vlastnil pouze formálně, definitivně přišel, pochopitelně s velkou ztrátou finančních prostředků. Současně se musel z finančních důvodů vzdát i svého oblíbeného sídla v Abbazii, a tak blahobyt, který pro svoji početnou rodinu celý život budoval, se rázem zhroutil.

Tvrdý osud připravil v jubilejním padesátém roce Kubelíkovi i další rány. Po mnoha chybných investicích, které v tomto směru důvěřivý umělec svému okolí povolil, přišel další majetkový otřes. Kubelíkovi, vzdálenému v Austrálii, totiž správce jeho financí neodprodal včas americké a srbské cenné papíry, jejichž cena v důsledku krize na burze katastrofálně poklesla. Z Kubelíka, který hvězdnými honoráři za celý svůj dosavadní život vydělal obrovské bohatství, se rázem stal člověk s prázdnýma rukama, umělec, který musí všechno budovat znovu od počátku.

Bylo jasné, že už nikdy nebude Kubelík tím zářivým světovým meteorem jako ve svém mládí, kdy jeho všestranně šťastný osud magicky přitahoval nejen koncertní veřejnost. V podstatně skromnějších osobních podmínkách, v rodinné nepohodě, která předchozími zásahy vzrůstala, a také při konkurenci nové houslistické generace, která se agresivně drala kupředu, se přesto Kubelík vrhá se svými houslemi znovu do boje.

Není to však jen snaha o zabezpečení rodiny, je to především fanatická věrnost hudbě a láska k ní, což vyjadřují i jeho tehdejší – pro média sympaticky nadnesená – slova: „Nyní chci ještě 15 let koncertovat, asi 25 let komponovat a pak ještě 10 let poslouchat jen a jen hudbu Mozartovu. To mi bude 100 let a pak už budu moci zavřít oči navždy.“ Známé je i jeho další vyjádření: „Na celém světě je jen jedna věc, která mne zajímá, a to jsou moje housle. Peníze pro mne nemají cenu. A nemohou mi způsobit ani radost, ani žal. Když bych se staral o hmotné věci, nemohl bych žíti svému umění. Mně způsobuje radost umění, mým věřitelům zase peníze, máme tedy každý svoje.“

Kubelíkovi opravdu zbývá jen to jediné, plně se opět koncentrovat na pokračování své umělecké dráhy. Snaží se ze svých předchozích kontaktů zachránit, co se dá, svými koncerty v českých městech si pojišťuje pevnou situaci na domácí koncertní scéně, udržuje si však pozici i v Evropě koncerty v Anglii a Francii, kde byl vždy s velkými poctami přijímán.

Rozjíždí se také znovu do světa. Jeho deváté americké turné, které tentokrát zahrnuje pouze Jižní Ameriku, i když s mnoha koncerty v předních centrech, například v Buenos Aires, Sao Paulu či Montevideu, trvá od června do září roku 1931. Během zpáteční cesty čile komponuje, mimo jiné svoje Symfonické variace, na lodi vzniklo i několik drobnějších houslových skladeb, z nichž Canzonetta a Tarantella dosud čekají na vydání tiskem. V říjnu tohoto roku začíná Kubelíkova spolupráce s mladým, tehdy čtyřiadvacetiletým klavíristou Alfrédem Holečkem, který mu věrně sloužil po celý zbytek kariéry, vyjma posledního amerického turné.

Kubelík v první polovině třicátých let navštěvuje znovu i Egypt, hraje v Palestině, Jugoslávii, Maďarsku, Rakousku, Polsku, Německu. Česká akademie věd oceňuje Kubelíkovy zásluhy jmenováním řádným členem. Domovem je Kubelíkovi rodná Praha, kde umělec přebývá v bytech postupně na Smíchově, v Bubenči i v dalších městských částech, ke konci svého života pak na Vinohradech.