Velký český houslista a skladatel Jan Kubelík (7)

Janu Kubelíkovi byla záhy identifikována zhoubná nemoc. Také nyní se Jan Kubelík projeví jako velký bojovník a podstoupí ihned náročnou léčbu, včetně operace. V sanatoriu ve Vráži u Písku oslaví 5. července svoje šedesátiny, které si určitě představoval jinak. Jeho stav se na nějakou dobu zlepšil, Kubelík se vrací do pražského bytu na Vinohradech a plánuje další činnost, údajně dalších pět jubilejních koncertů. Nevěří, že jeho stav je nevyléčitelný, a když se dozví o úmrtí někdejšího svého impresária Svojsíka, jeho výrok „To už mi Svojsík jede tam nahoru vyjednávat koncerty“ je ukázkou Kubelíkova pověstného suchého humoru, nikoliv bezbranného odevzdání. Spolu s tehdejším všeobecným celospolečenským oceněním přiznal tehdejší ministr kultury Janu Kubelíkovi velmi důstojnou čestnou penzi, Kubelík jí využil bohužel jen za říjen a listopad.

Do 5. prosince, kdy zemřel, však Kubelík prožil ještě řadu pěkných dnů. Tak například při návštěvě Brna 6. října byl posluchačem koncertu, kdy v zemském divadle dirigoval syn Rafael Berliozovo dílo Trojané v Kartágu; následně – podle záznamů životopisce Čeledy – byl ve společnosti vzhůru do pozdních nočních hodin a popíjel víno ve výborné náladě.

Listopad však znamená nové zhoršení stavu, Kubelík je opět hospitalizován ve vinohradské nemocnici a po dlouhém boji se zákeřnou nemocí, ve svých šedesáti letech, umírá. 10. prosince byl s velkými poctami pohřben na Vyšehradském Slavíně, na kůru vyšehradského chrámu zahrála Česká filharmonie. 26. ledna roku 1941 byla uspořádána tryzna, kde zaznělo i Andante z jeho Symfonie a moll.

Ze vzpomínek paní Richterové, bytné v posledních měsících Kubelíkova života, čteme dojímavé: „Jak já k tomu přijdu, když bych chtěl pracovat – a nemohu. Tak rád bych zase pracoval!“ nebo další vyznání: „Je to hrozné, když pomyslím, že by mělo být všemu konec. Mám toho ještě tolik, co bych chtěl udělat.“

Nekončeme ale náš seriál o Janu Kubelíkovi pochmurně. Smrt je neodvratným koncem všech lidí, neuniknou jí ani geniální skladatelé či instrumentalisté. Jan Kubelík se zapsal do hudební historie jako jedna z jejích nejvýraznějších postav. Světově proslulý houslista okouzlil posluchače doslova celé zeměkoule a jeho jméno přežilo časový úsek, který neúprosný osud vyměřil jeho nositeli. Také rozvětvená rodina byla zárukou pokračování kubelíkovské tradice. S dcerou Anitou, která byla výbornou houslistkou a v repertoáru měla i otcův Houslový koncert C dur č. 1, vystupoval Jan Kubelík často společně v Bachově dvojkoncertu, například při posledním turné po USA.

Zdatnou houslistkou byla také druhá z Kubelíkových dvojčat, Marie, která působila v orchestru v Teplicích. Umělecky nadané byly i Klára, Johana a Tatiana, které měly též výrazné výtvarné sklony.

Mimochodem, Jan Kubelík byl velkým obdivovatelem a znalcem výtvarného umění, během svých cest navštěvoval světové galerie a o jeho vlastním nadání může svědčit i malá portrétová skica skladatele Franze Drdly, jehož skladby, například Serenádu či Souvenir, Kubelík světově proslavil.

Nehynoucí slávu jména Kubelík do budoucna přenesl syn Rafael Kubelík, který jako dirigent stanul v čele České filharmonie a později, po svém odchodu z komunistického Československa, získal světové renomé jako uznávaný dirigent. Stal se šéfdirigentem řady významných orchestrů a ke svému otci se vždy nadšeně hlásil. Tak například u svého orchestru v Mnichově inicioval provedení čtvrtého i šestého koncertu Jana Kubelíka, o kvalitě kompozic svého otce se vyjadřoval s velkým uznáním.

Mezi českou hudební veřejností je již bohužel málo pamětníků triumfů houslisty Jana Kubelíka. V živé paměti je však návrat jeho syna Rafaela do milované vlasti těsně po takzvané sametové revoluci. S Českou filharmonií ve Smetanově síni Obecního domu provedl na Pražském jaru 1990, v nadšené atmosféře doby, Smetanovu Mou Vlast, tu pak zopakoval se členy spojených československých orchestrů v památném open-air koncertu na Staroměstském náměstí.

V této době však natočil do České televize také vzpomínkový pořad o svém otci. Pořad se točil na zámku Býchory, kde Jan Kubelík s rodinou přebýval a kde bylo Rafaelovo rodiště, zahrál zde jako klavírista několik otcových skladeb společně s autorem tohoto článku. S ním také v této době založil a podpořil Společnost Jana Kubelíka, která se aktivně stará o odkaz slavného houslisty nejen zpřístupňováním jeho historických nahrávek na CD nosičích, ale i šířením jeho skladeb. Ty dosvědčují obrovský umělecký záběr Jana Kubelíka. Vzhledem k malé dostupnosti notového materiálu a relativní obtížnosti některých z nich jsou většinou téměř neznámé, měly by však být přesto znovu uváděné. Jejich životnost dokládá např. nedávné provedení Kubelíkova Houslového koncertu č. 4 B dur s Plzeňskou filharmonií, které zaznělo na jejím abonentním večeru i při dalších příležitostech, včetně pražského provedení.

Autor článku měl velkou čest poznat celou zmiňovanou Kubelíkovu rodinu, v poslední době často vystupuje i s houslistou Reném, který též nese Kubelíkovo jméno. René Kubelík, dlouholetý koncertní mistr Jihoněmecké filharmonie v Konstanzi, je pravnukem svého slavného předka a nadšeně pečuje o jeho odkaz.

Obdivuhodnou aktivitou, kterou pro záchranu Kubelíkových památek vyvíjí, byl také náročný odkup pradědečkova rodného domu v Michli. Zde přišel na svět – jejž v dalších letech celý ohromil – Jan Kubelík. Přejme si, aby toto památné místo, toho času ruina, s přispěním Reného, všech obdivovatelů Kubelíkova umění a snad i podporou širší veřejnosti znovu reprezentovalo neuvěřitelný příběh umělce, který ze skromných poměrů vyrostl v uměleckého titána. Na Jana Kubelíka, jeho umění a slávu, dnes již legendární, nesmíme zapomenout.

Foto – archiv autora, Vladislava Vilímce, Moniky Teichmannové a Společnosti Jana Kubelíka