Velký český houslista a skladatel Jan Kubelík (7)

Jan Kubelík – poslední desetiletí slavného umělce

V prosinci končí rok, ve kterém si připomínáme půlkulatá výročí Jana Kubelíka, stopětatřicet let od narození a pětasedmdesát let od jeho úmrtí. Na prosinec také připadá den, kdy se slavný umělec s pozemským životem rozloučil (5. prosince 1940). V předcházejícím díle seriálu o Janu Kubelíkovi jsme však umělce opustili uprostřed bohaté umělecké činnosti, na prahu třicátých let dvacátého století, kdy Kubelíkovi zbývalo ještě deset let intenzivně prožitého času.

Padesátiletý Jan Kubelík oslavil svoje výročí v roce 1930 při plné síle, zdraví a umělecké energii. Koncertní vytížení v tomto roce bylo ohromné a vrcholilo několikaměsíčním zájezdem do Austrálie; při zpáteční cestě lodí přes Colombo na Ceylonu zkomponoval Kubelík celou řadu drobnějších houslových skladeb. Tento rok však bohužel znamenal také zásadní obrat v Kubelíkově osobním životě. Štěstí, které provázelo mladého umělce, se začalo od zralého muže odvracet a osud začal Kubelíkovi ukazovat i chmurnější tóny.

Vše začalo v konci roku 1930 nerozumnou koupí zámku Rotenturm (v Burgenlandu) s přilehlým obrovským panstvím. Jan Kubelík se tomuto rozhodnutí bránil a svůj podpis na smlouvě dlouho odkládal. Během australského turné byl však vytrvale bombardován výzvami ke koupi, takže naléhání své ženy nakonec ustoupil. Majetek vedle novogotického luxusního zámku zahrnoval i žulové lomy, od nichž si právě Kubelíkova choť Marianna slibovala velký finanční užitek. Kubelík kupní smlouvu sice podepsal („právě jsem si podepsal ortel smrti“), tušil však, že výnos z lomů zklame a investice do zámku pohltí jeho honoráře za dlouhou dobu. Navíc byly od původního majitele, hraběte Szechenyiho, převedeny na nového majitele i dluhy předchozího vlastníka, spojené s provozem panství. Jan Kubelík dluh do sjednaného termínu nezaplatil, vznikl dlouhý a nákladný soudní proces. Věřitelé zabavili vnitřní zařízení zámku, Kubelík soudní spor nakonec prohrál. O zámek po dvou letech, kdy ho vlastnil pouze formálně, definitivně přišel, pochopitelně s velkou ztrátou finančních prostředků. Současně se musel z finančních důvodů vzdát i svého oblíbeného sídla v Abbazii, a tak blahobyt, který pro svoji početnou rodinu celý život budoval, se rázem zhroutil.

Tvrdý osud připravil v jubilejním padesátém roce Kubelíkovi i další rány. Po mnoha chybných investicích, které v tomto směru důvěřivý umělec svému okolí povolil, přišel další majetkový otřes. Kubelíkovi, vzdálenému v Austrálii, totiž správce jeho financí neodprodal včas americké a srbské cenné papíry, jejichž cena v důsledku krize na burze katastrofálně poklesla. Z Kubelíka, který hvězdnými honoráři za celý svůj dosavadní život vydělal obrovské bohatství, se rázem stal člověk s prázdnýma rukama, umělec, který musí všechno budovat znovu od počátku.

Bylo jasné, že už nikdy nebude Kubelík tím zářivým světovým meteorem jako ve svém mládí, kdy jeho všestranně šťastný osud magicky přitahoval nejen koncertní veřejnost. V podstatně skromnějších osobních podmínkách, v rodinné nepohodě, která předchozími zásahy vzrůstala, a také při konkurenci nové houslistické generace, která se agresivně drala kupředu, se přesto Kubelík vrhá se svými houslemi znovu do boje.

Není to však jen snaha o zabezpečení rodiny, je to především fanatická věrnost hudbě a láska k ní, což vyjadřují i jeho tehdejší – pro média sympaticky nadnesená – slova: „Nyní chci ještě 15 let koncertovat, asi 25 let komponovat a pak ještě 10 let poslouchat jen a jen hudbu Mozartovu. To mi bude 100 let a pak už budu moci zavřít oči navždy.“ Známé je i jeho další vyjádření: „Na celém světě je jen jedna věc, která mne zajímá, a to jsou moje housle. Peníze pro mne nemají cenu. A nemohou mi způsobit ani radost, ani žal. Když bych se staral o hmotné věci, nemohl bych žíti svému umění. Mně způsobuje radost umění, mým věřitelům zase peníze, máme tedy každý svoje.“

Kubelíkovi opravdu zbývá jen to jediné, plně se opět koncentrovat na pokračování své umělecké dráhy. Snaží se ze svých předchozích kontaktů zachránit, co se dá, svými koncerty v českých městech si pojišťuje pevnou situaci na domácí koncertní scéně, udržuje si však pozici i v Evropě koncerty v Anglii a Francii, kde byl vždy s velkými poctami přijímán.

Rozjíždí se také znovu do světa. Jeho deváté americké turné, které tentokrát zahrnuje pouze Jižní Ameriku, i když s mnoha koncerty v předních centrech, například v Buenos Aires, Sao Paulu či Montevideu, trvá od června do září roku 1931. Během zpáteční cesty čile komponuje, mimo jiné svoje Symfonické variace, na lodi vzniklo i několik drobnějších houslových skladeb, z nichž Canzonetta a Tarantella dosud čekají na vydání tiskem. V říjnu tohoto roku začíná Kubelíkova spolupráce s mladým, tehdy čtyřiadvacetiletým klavíristou Alfrédem Holečkem, který mu věrně sloužil po celý zbytek kariéry, vyjma posledního amerického turné.

Kubelík v první polovině třicátých let navštěvuje znovu i Egypt, hraje v Palestině, Jugoslávii, Maďarsku, Rakousku, Polsku, Německu. Česká akademie věd oceňuje Kubelíkovy zásluhy jmenováním řádným členem. Domovem je Kubelíkovi rodná Praha, kde umělec přebývá v bytech postupně na Smíchově, v Bubenči i v dalších městských částech, ke konci svého života pak na Vinohradech.

Z hlediska osobní finanční situace byl pro Kubelíka snad nejtíživějším rok 1933, kdy na něho dolehl důsledek ztráty Rotenturmu a prohraného soudního sporu o zaplacení dluhů předchozího vlastníka. Tento rok byl pro Kubelíka také nejchudším z hlediska koncertní aktivity, Kubelík hraje pouze v českých a slovenských městech. Až koncem roku 1933 opět nabírá dech a vydává se na další anglické turné, které však již podruhé za sebou vynechává Londýn. Následně po Anglii navštěvuje Kubelík Tunis, hraje v Alžíru i Maroku, přes Gibraltar se vrací do Evropy, koncertuje v Portugalsku, Španělsku a naposledy ve svém životě v Paříži.

V lednu roku 1934 se Kubelík v písecké nemocnici naposledy setkal s nemocným Otakarem Ševčíkem, těsně před jeho úmrtím. V Praze pak hraje Fantazii pro housle a orchestr, absolventské dílo syna Rafaela, který svého otce také poprvé diriguje. Následuje další pražský koncert, na kterém Kubelík hraje svoje dílo – pátý houslový koncert. S Kubelíkovým uměním se opět seznamují česká a slovenská města, umělec však zajíždí i na francouzskou Riviéru, absolvuje svoje poslední anglické turné, v konci roku zavítá naposledy do Itálie, kde ho opět diriguje Rafael Kubelík, mimo jiné v neapolském divadle San Carlo.

Finanční tíseň se však Kubelíkovi přesto nedaří odvrátit, vážně přemýšlí i o prodeji svých stradivárek Emperor, nejdražší věci (a to nejen účetně), která mu z pohádkového bohatství zbývala. K tomuto kroku však naštěstí nedošlo a Kubelík, zchudlý houslista s nástrojem nedozírné ceny v rukou, mohl dále šířit jejich stříbřitý zvuk na mnoha koncertech v celém světě.

O Vánocích přijal Jan Kubelík, u nás stále oslavovaný a uznávaný umělec, pozvání Jana a Alice Masarykových k prezidentu Tomáši Garrigue Masarykovi ke společné večeři v Lánech.

Přichází rok 1935, kdy Jan Kubelík vkládal velké naděje do dalšího, v pořadí desátého amerického turné. Kubelík odcestoval v lednu tohoto roku, absolvoval řadu koncertů, brzy však poznal, že celý projekt byl ze strany manažerů velmi špatně připraven a zorganizován. 31. března hraje opět v Carnegie Hall v New Yorku. Slavná koncertní síň, kde Kubelík mnohokrát triumfoval, je po letech znovu svědkem jeho skvělé hry. Večer, při kterém houslista provedl Saint-Saënsův koncert h moll za doprovodu orchestru a řadu dalších skladeb za klavírního doprovodu syna Rafaela, byl rozhlasem zaznamenán.

V současné době máme bohužel k dispozici jen jediný snímek, jedná se o Paganiniho Campanellu s Rafaelem Kubelíkem u klavíru. Tento záznam je naprosto ojedinělým dokladem Kubelíkova velkého houslového umění, vydala ho před několika lety na svém CD Společnost Jana Kubelíka. V souvislosti se zmíněným koncertem v Carnegie Hall však v poznámkách Kubelíkova životopisce čteme: „Kubelíkův velký úspěch umělecký i morální, koncert však finančně ztrátový…“

Kubelík se však nevzdává, v koncertech pokračuje. Absolvuje jich stále velmi mnoho, většinou v menších centrech, vystupuje však i v San Francisku, Chicagu a Los Angeles právě tak jako v kanadském Vancouveru, Montrealu a dalších velkoměstech. Plný, tedy i výrazný hmotný úspěch Kubelíkova posledního amerického turné bohužel brzdí neschopnost koncertních pořadatelských agentur, které jeho koncerty zajišťují. Kubelíkův pobyt v Americe pokračoval, koncertních příležitostí však bylo stále méně. O to více se Kubelík věnoval komponování. Menšímu houslistově zatížení paradoxně zase vděčíme za vznik jeho Symfonie a moll, která byla později v Praze při jubilejních koncertech provedena a byla by jistě i dnes vítaným oživením českého symfonického repertoáru.

Jan Kubelík, zklamán výtěžkem z amerického turné, přesto však stále naplněn uměleckou energií, se rozhodl k návratu do vlasti, kde se schyluje k těžkým dobám. 5. října roku 1938 abdikuje prezident Edvard Beneš a odlétá do Anglie, několik dnů předtím do Prahy přijíždí Jan Kubelík. Je velmi vstřícně přijat naší uměleckou i širokou společenskou veřejností. Ještě do konce roku stihne Kubelík několikrát zahrát v Praze, s Českou filharmonií například Mozartův Koncert A dur, Mendelssohnův koncert, v listopadu také Dvořákův, to vše za dirigování Rafaela Kubelíka a ve Smetanově síni Obecního domu. České publikum na slavného umělce nezapomnělo a žádá si jej, nejen v Praze. V následujících měsících Kubelík koncertuje v Brně, Plzni a mnoha dalších důležitých městech.

Jan Kubelík podniká ovšem i něco, co se absolutně vymyká schopnostem běžných instrumentalistů po tolika letech náročné koncertní činnosti. Jan Kubelík totiž ke svým šedesátinám v roce 1940 uspořádal cyklus 10 jubilejních koncertů, na nichž za doprovodu České filharmonie i klavíristy Alfréda Holečka provedl základní díla svého repertoáru. Byl to počin, který se stal uměleckou korunou celoživotní kariéry a který zůstane navždy zapsán v dějinách houslového umění.

Pohled do programu jednotlivých koncertů, s umělecky i technicky nejnáročnějšími skladbami, nás naplňuje obrovským obdivem. Je věčná škoda, že tyto koncerty, které proběhly v sezoně 1939–1940, nebyly zaznamenány a zůstaly pouze ve vzpomínkách pamětníků, kterých je dnes mezi námi již bohužel poskrovnu.

Velké dílo bylo dokončeno. Poslední jubilejní koncert se konal 7. března 1940, následovalo ještě několik recitálů v českých městech a 8. května hrál Jan Kubelík ve Smetanově síni, mimo jiné svůj Houslový koncert B dur, na večeru věnovaném studentstvu. Kubelík byl velmi unaven, necítil se zdráv a o přestávce uvažoval o ukončení koncertu. Přesto sebral sílu, nechtěl mladé posluchače zklamat, a s velkým úspěchem dohrál.

Epilogem koncertní dráhy, čítající mnoho tisíc koncertů, se pak stal opravdu poslední veřejný Kubelíkův koncert, a to v Neveklově, odkud Kubelíkova rodina pocházela. Kruh se definitivně uzavřel.

Janu Kubelíkovi byla záhy identifikována zhoubná nemoc. Také nyní se Jan Kubelík projeví jako velký bojovník a podstoupí ihned náročnou léčbu, včetně operace. V sanatoriu ve Vráži u Písku oslaví 5. července svoje šedesátiny, které si určitě představoval jinak. Jeho stav se na nějakou dobu zlepšil, Kubelík se vrací do pražského bytu na Vinohradech a plánuje další činnost, údajně dalších pět jubilejních koncertů. Nevěří, že jeho stav je nevyléčitelný, a když se dozví o úmrtí někdejšího svého impresária Svojsíka, jeho výrok „To už mi Svojsík jede tam nahoru vyjednávat koncerty“ je ukázkou Kubelíkova pověstného suchého humoru, nikoliv bezbranného odevzdání. Spolu s tehdejším všeobecným celospolečenským oceněním přiznal tehdejší ministr kultury Janu Kubelíkovi velmi důstojnou čestnou penzi, Kubelík jí využil bohužel jen za říjen a listopad.

Do 5. prosince, kdy zemřel, však Kubelík prožil ještě řadu pěkných dnů. Tak například při návštěvě Brna 6. října byl posluchačem koncertu, kdy v zemském divadle dirigoval syn Rafael Berliozovo dílo Trojané v Kartágu; následně – podle záznamů životopisce Čeledy – byl ve společnosti vzhůru do pozdních nočních hodin a popíjel víno ve výborné náladě.

Listopad však znamená nové zhoršení stavu, Kubelík je opět hospitalizován ve vinohradské nemocnici a po dlouhém boji se zákeřnou nemocí, ve svých šedesáti letech, umírá. 10. prosince byl s velkými poctami pohřben na Vyšehradském Slavíně, na kůru vyšehradského chrámu zahrála Česká filharmonie. 26. ledna roku 1941 byla uspořádána tryzna, kde zaznělo i Andante z jeho Symfonie a moll.

Ze vzpomínek paní Richterové, bytné v posledních měsících Kubelíkova života, čteme dojímavé: „Jak já k tomu přijdu, když bych chtěl pracovat – a nemohu. Tak rád bych zase pracoval!“ nebo další vyznání: „Je to hrozné, když pomyslím, že by mělo být všemu konec. Mám toho ještě tolik, co bych chtěl udělat.“

Nekončeme ale náš seriál o Janu Kubelíkovi pochmurně. Smrt je neodvratným koncem všech lidí, neuniknou jí ani geniální skladatelé či instrumentalisté. Jan Kubelík se zapsal do hudební historie jako jedna z jejích nejvýraznějších postav. Světově proslulý houslista okouzlil posluchače doslova celé zeměkoule a jeho jméno přežilo časový úsek, který neúprosný osud vyměřil jeho nositeli. Také rozvětvená rodina byla zárukou pokračování kubelíkovské tradice. S dcerou Anitou, která byla výbornou houslistkou a v repertoáru měla i otcův Houslový koncert C dur č. 1, vystupoval Jan Kubelík často společně v Bachově dvojkoncertu, například při posledním turné po USA.

Zdatnou houslistkou byla také druhá z Kubelíkových dvojčat, Marie, která působila v orchestru v Teplicích. Umělecky nadané byly i Klára, Johana a Tatiana, které měly též výrazné výtvarné sklony.

Mimochodem, Jan Kubelík byl velkým obdivovatelem a znalcem výtvarného umění, během svých cest navštěvoval světové galerie a o jeho vlastním nadání může svědčit i malá portrétová skica skladatele Franze Drdly, jehož skladby, například Serenádu či Souvenir, Kubelík světově proslavil.

Nehynoucí slávu jména Kubelík do budoucna přenesl syn Rafael Kubelík, který jako dirigent stanul v čele České filharmonie a později, po svém odchodu z komunistického Československa, získal světové renomé jako uznávaný dirigent. Stal se šéfdirigentem řady významných orchestrů a ke svému otci se vždy nadšeně hlásil. Tak například u svého orchestru v Mnichově inicioval provedení čtvrtého i šestého koncertu Jana Kubelíka, o kvalitě kompozic svého otce se vyjadřoval s velkým uznáním.

Mezi českou hudební veřejností je již bohužel málo pamětníků triumfů houslisty Jana Kubelíka. V živé paměti je však návrat jeho syna Rafaela do milované vlasti těsně po takzvané sametové revoluci. S Českou filharmonií ve Smetanově síni Obecního domu provedl na Pražském jaru 1990, v nadšené atmosféře doby, Smetanovu Mou Vlast, tu pak zopakoval se členy spojených československých orchestrů v památném open-air koncertu na Staroměstském náměstí.

V této době však natočil do České televize také vzpomínkový pořad o svém otci. Pořad se točil na zámku Býchory, kde Jan Kubelík s rodinou přebýval a kde bylo Rafaelovo rodiště, zahrál zde jako klavírista několik otcových skladeb společně s autorem tohoto článku. S ním také v této době založil a podpořil Společnost Jana Kubelíka, která se aktivně stará o odkaz slavného houslisty nejen zpřístupňováním jeho historických nahrávek na CD nosičích, ale i šířením jeho skladeb. Ty dosvědčují obrovský umělecký záběr Jana Kubelíka. Vzhledem k malé dostupnosti notového materiálu a relativní obtížnosti některých z nich jsou většinou téměř neznámé, měly by však být přesto znovu uváděné. Jejich životnost dokládá např. nedávné provedení Kubelíkova Houslového koncertu č. 4 B dur s Plzeňskou filharmonií, které zaznělo na jejím abonentním večeru i při dalších příležitostech, včetně pražského provedení.

Autor článku měl velkou čest poznat celou zmiňovanou Kubelíkovu rodinu, v poslední době často vystupuje i s houslistou Reném, který též nese Kubelíkovo jméno. René Kubelík, dlouholetý koncertní mistr Jihoněmecké filharmonie v Konstanzi, je pravnukem svého slavného předka a nadšeně pečuje o jeho odkaz.

Obdivuhodnou aktivitou, kterou pro záchranu Kubelíkových památek vyvíjí, byl také náročný odkup pradědečkova rodného domu v Michli. Zde přišel na svět – jejž v dalších letech celý ohromil – Jan Kubelík. Přejme si, aby toto památné místo, toho času ruina, s přispěním Reného, všech obdivovatelů Kubelíkova umění a snad i podporou širší veřejnosti znovu reprezentovalo neuvěřitelný příběh umělce, který ze skromných poměrů vyrostl v uměleckého titána. Na Jana Kubelíka, jeho umění a slávu, dnes již legendární, nesmíme zapomenout.

Foto – archiv autora, Vladislava Vilímce, Moniky Teichmannové a Společnosti Jana Kubelíka