Violetta závislá na mobilu. Zdaleka nejen o ní v Operním kukátku
Fidelio v Berlíně
Premiéra Beethovenovy jediné dokončené opery přinesla velký aplaus pěvcům i hudebnímu nastudování generálního hudebního ředitele Daniela Barenboima v Schiller Theater se souborem Staatsoper Berlin. Ten zařadil na úvod předehru Leonoru II. ze znění z roku 1805. Výkladová koncepce klasika operní režie (jež se místy přibližuje oratorní inscenaci) Harryho Kupfera ale již takový ohlas nesklidila. Je to již pátá inscenace Beethovenovy opery jednaosmdesátiletého režiséra. Ten tentokráte využívá princip hry ve hře, kdy zpěváci přicházejí v civilu a začínají zkoušet operní příběh. Postupně dochází k inscenování vlastního operního příběhu, který však režisér zcela zbavil romantizování vězeňského prostředí, jež nahrazuje šedivým stereotypem.
Za bravurní je označován výkon tenoristy Andrease Schagera v roli Florestana a zdatně mu sekunduje Camilla Nylund jako Leonore. I ostatní výkony známých pěveckých osobností (například Falk Struckmann jako Don Pizarro a Matti Salminen jako Rocco) jsou hodnoceny jako vynikající. Produkce byla původně plánována již pro scénu Staatsoper Unter den Linden, ale renovační práce nejsou ještě zdaleka dokončeny a inscenace musela být uvedena v dosavadním přiděleném divadle Schiller Theater. V říjnu následuje ještě dalších šest repríz. Zajímavostí je, že na tomto společném projektu se tito dva velikáni operní scény – Daniel Barenboim a Harry Kupfer – znovu sešli až po více než patnácti letech.
Max Emanuel Cenčić debutoval jako Gluckův Orfeo
Kontratenorista Max Emanuel Cenčić je hlavní hvězdou nové série představení Gluckovy opery Orfeus a Eurydika, kde vystupuje v dlouho očekávaném debutu v hlavní mužské roli v inscenaci berlínské Staatsoper v Schiller Theater.
Za objev je považováno vystoupení Elsy Dreisig v roli jeho manželky Eurydiky. Pěvkyně vytvořila již několik pozoruhodných sopránových kreací v Staatsoper Unter den Linden v Berlíně. V této sezoně zde také bude od příštího měsíce střídat role Paminy a Papageny v nové inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny. Jako Amor vystupuje Narine Yeghiyan. První sérii představení s premiérou v březnu tohoto roku dirigoval Daniel Barenboim a nyní převzal taktovku Alessandro De Marchi. Od 8. října ještě další tři reprízy. Osmdesátiminutové představení takzvané vídeňské verze (s několika škrty a bez přestávky) zaujme i díky zajímavému režijnímu a scénografickému pojetí. Známý režisér Jürgen Flimm a výtvarníci ateliéru Gehry Partners LLP umístili první část opery do krematoria a druhou část do specifické moderní architektury stavby zvané Biomuseum in Panama (dle návrhu architekta Franka Gehryho, také spoluautora Tančícího domu v Praze), kde v inscenaci žije společnost duší v moderním a hédonistickém Elysiu.
Max Emanuel Cenčić tak zařadil ke kontratenorovým partům v operách Georga Friedricha Händela a Antonia Vivaldiho, kterým se převážně věnuje vedle početné koncertní a nahrávací činnosti, také slavný part antického patrona hudby Orfea. Role byla poprvé interpretována při premiéře ve vídeňském Burgtheatru roku 1762 fenomenálním italským kastrátem Gaetanem Guadagnim (1725-1795), který také o tři roky později vystoupil ve světové premiéře Gluckovy opery Telemaco. Umělec byl znám i jako nedostižný představitel, který jevištním vystupováním předstihl svou dobu a sklízel vlny nadšení.
Gianni Versace jako operní hrdina
Prvního dne v měsíci říjnu 2016 měla světovou premiéru operně-taneční kompozice Gianni, která je inspirována tragickým závěrem života předního světového módního tvůrce Gianniho Versaceho, který byl zastřelen v létě 1997 Andrewem Cunananem. Podivné okolnosti smrti, ve které hrály významnou roli i drogy, sexuální motiv, pomsta a odmítnutí, a také skrývání vraha a jeho ženský převlek na útěku, daly prostor k mnoha spekulacím. Bezprostředně po smrti byly napsány knihy, natočen televizní film, ale plánovaný velký hollywoodský film již natočen nebyl. Nyní se k tématům Versaceho tvořivého génia, díky kterému se podařilo vytvořit celé módní impérium, a atraktivního spojení Erota a Thanata, vrací hudební opus inscenovaný v prostoru studiové scény Tischlerei (Truhlárna), kde provádí operní projekty mimo mainstreamové směřování Deutsche Oper Berlin. Uvedený skladatel Brandt Brauer Frick, což je ale pseudonym německého hudebního uskupení (stylu techno, které využívá postupů i moderní klasické i repetitivní hudby), zvolil v podstatě módní polohu multižánrového hudebně-dramatického díla, kdy vedle tanečníků vystupuje britský interpret populární hudby Alexander Geist a dva známí operní interpreti Clairon McFadden (soprán) a Seth Carico (baryton). Významnou roli hraje i skupina voguing tanečníků z Amsterdamu. Libreto Martina Butlera ve dvouhodinovém představení (bez přestávky) spojuje osud návrháře s antickými paralelami, jako je příběh Orfea nebo svědectví varovných Pýthií, stejně jako s osudy moderních literárních i popkulturních ikon. Po premiéře následuje v měsíci říjnu dalších sedm repríz.
Na mobilu závislá Violetta
Nová inscenace upravené a modernizované verze Verdiho opery La traviata zazněla jako první premiéra Kammeroper Wien (v koprodukci s Operafront Amsterdam), která spadá do působnosti Theater an der Wien a která poskytuje možnosti mladým tvůrcům a zejména mladým zpěvákům. Skladatel Moritz Eggert (narozen 1965) a Jacopo Salvatori zmixovali Verdiho hudbu na devadesátiminutové představení bez přestávky.
Z pařížské kurtizány se stala současná mladá dívka, typická partygirl, zcela závislá na svém mobilu a na flirtování. A právě zprostředkovaná technická komunikace se vlastně stává hlavním tématem představení. Otec Giorgio Germont se změnil v Alfredova bratra a v modernizovaném příběhu hrají důležitou roli nejen věčné večírky, ale také drogy. Při premiéře sklidila velký úspěch Frederikke Kampmann jako hlavní hrdinka a Matteo Loi jako Giorgio. V inovativní režii Lotte de Beer (která v Theater an der Wien úspěšně satiricky inscenovala Bizetovy Lovce perel jako výsměch moderní televizi) a s dirigentem Kallem Kuusavou následuje po premiéře 27. září 2016 ještě osm repríz a také edukativní program pro školy.
Novinky z českých operních souborů
Plzeň – Vrcholí přípravy a zkoušky na premiéru Čajkovského opery Evžen Oněgin v plzeňském divadle na scéně Velkého divadla, zkoušky probíhají v češtině i angličtině. Titulní postavu alternují hned tři mladí barytonisté. Domácí zpěvák Jiří Rajniš přebírá štafetu po svém otci (Jiří Rajniš starší byl totiž posledním Oněginem na plzeňské operní scéně v inscenaci z roku 2002).
Oněgina dále zpívá sólista Národního divadla v Praze Jiří Brückler a hostující Kanaďan Sheldon Baxter. Ke třem cynikům jsou k dispozici tři milující Taťány: Ivana Veberová, Eliška Gattringerová a Katrin Targo z Estonska.
Brněnské Národní divadlo při příležitosti premiéry Janáčkovy Káti Kabanové (z jejíž premiéry najdete recenzi zde), která se odehrává na vodní ploše, a tudíž je inscenace nesmírně technicky náročná, nechalo 8. října v 17 hodin zájemce nahlédnout do technologie této inscenace v zákulisí.
Brno v rámci janáčkovského festivalu již tuto sobotu 15. října 2016 čeká další ostře sledovaná premiéra – večer dvou kratších oper, Bartókova Hradu knížete Modrovouse a Schönbergova dramatu Očekávání v režii Davida Radoka.
Olomouc – 7. října 2016 byla vernisáží v kavárně Divadelního klubu zahájena výstava věnovaná významné osobnosti českého divadla, opernímu basistovi Eduardu Hakenovi. V olomouckém divadle působil Eduard Haken v letech 1938-1941. Zde nastudoval také svoje slavné první role (též i Kecala z Prodané nevěsty). Ve vzpomínkách vždy oceňoval vynikající olomoucké kolegy i velmi vstřícné a nadšené místní publikum. Od roku 1941 získal Haken angažmá v Národním divadle v Praze, kde působil až do roku 1990. Výstava obsahuje soubor fotografií, portrétů zpěváka v rolích i z inscenací, a také dokumenty z divadelního archivu. Umělec zemřel 12. ledna 1996 a brzy poté mu byla in memoriam udělena Cena Thálie za celoživotní dílo. Výstava potrvá do 2. listopadu.
Kdo na místo nemocného Jonase Kaufmanna
Ramón Vargas nahradí Jonase Kaufmanna v pařížské inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek (o Kaufmannově dlouhodobé indispozici psali zde). Nová inscenace v Opéra National de Paris tak vznikne v uvedeném termínu, ale s jiným představitelem titulní role.
Režisérem inscenace je Robert Carsen, který před několika dny oslnil české publikum režijním výkladem Janáčkovy Káti Kabanové. Prvotřídní produkci bude řídit skvělý dirigent Philippe Jordan a inscenace vzniká v koprodukci s Metropolitní operou v New Yorku.
Trochu o vídeňském operním plakátu
Theater an der Wien změnilo dosavadní podobu divadelních plakátů. Ty byly alespoň pro letošní sezonu svěřeny mladé německé výtvarnici Maře Burmester (narozená 1988 v Hannoveru), která vystudovala obor komunikačního designu v Berlíně. Jako ilustrátorka vytvořila například dvě ilustrační řady knih pro malé čtenáře (především pro nakladatelství Friedrich Oetinger). Její nová podoba plakátů vychází z nastolené koncepce, kdy námět použité kresby (v minulosti to byly manipulované fotomontáže) nevychází přímo z děje opery, ale je jen pouhou výtvarnou variací na dané téma, často zcela nedešifrovatelnou pro běžného diváka v souvislosti s námětem daného díla.
Umělkyně je fascinována deformací tváře i koloristickými možnostmi, vytváří tak fantaskní kompozice, ne vzdálené stylu vídeňského fantazijního realismu, byť vynikají volnější kompoziční skladbou (a také pracují s aktivní prázdnou plochou na plakátu). Najdeme zde i surrealistické inspirace. Jak se osvědčí na vídeňských plakátovacích plochách, ukáže teprve čas. Největší vídeňská operní scéna Wiener Staatsoper používá zejména velkoformátové plakáty s tradičním typografickým řešením s přehledem inscenací v měsíci. Snobštější Volksoper zpravidla v plakátové podobě sází na konvenční spojení fotografie interpretů z inscenace se spodní barevnou plochou s vloženým textem.
Rozhovor týdne
Výběr z rozhovoru a článek rekapitulující skvělou kariéru americké sopranistky Jessye Norman (narozená 1945) nabídlo australské periodikum Limelight. Australia’s Music and Arts Magazine.
Slavná diva se velmi otevřeně a spontánně vyjadřuje k mnoha aspektům uměleckého života a závěr rozhovoru je věnován jejím vyjádřením k současné předvolební situaci v USA a upřímnému údivu nad kandidaturou, projevem a názory Donalda Trumpa a operní diva též vyjadřuje podporu Hillary Clinton. Celý článek najdete zde .
Nahrávka týdne
Braunfels, Walter – Orchestral Songs. Volume 2. Konzerthausorchestr Berlin, dirigent Hansjörg Albrecht. OEHM Classics 2016. (1 CD) Druhý díl edice orchestrálních písní německého skladatele Waltera Braunfelse (1882-1954) soustředil tři skvělé interpretky současného operního a koncertního pódia. Braunfelsova operní, orchestrální i písňová tvorba se pomalu začíná dostávat do širšího povědomí veřejnosti. Nová nahrávka po úspěchu prvého disku (se stejným dirigentem, ale se Staatskapelle Weimar) obsahuje různorodé písňové cykly. Sopranistka z Finska (ale s těžištěm operní kariéry na německých jevištích) Camilla Nyllund interpretuje Drei chinesischen Gesänge (Tři čínské zpěvy) a Gesänge für Sopran und Orchester (Písně pro soprán a orchestr). První z nich představuje jeden z hudebních cyklů meziválečného období, kdy byli skladatelé fascinováni staročínskou poezií. Autorem přebásnění je Hans Bethge, který je také autorem textové předlohy k Mahlerově Písni o zemi.
Druhý cyklus se nese v duchu novoromantismu na texty německých romantiků Brentana a Eichendorffa. Lyrická sopranistka Genia Kühmeier z Rakouska zpívá cyklus Die Gott minnende Seele (Bohamilující duše) na mystické texty německé středověké básnířky Mechthild von Magdeburg. A v poslední části německá dramatická sopranistka Ricarda Merbeth, která upřednostňuje straussovský a wagnerovský repertoár (jíž ovšem někteří recenzenti nahrávky vyčítají snad příliš znatelné vibrato), strhne skladbou Der Tod der Kleopatra (Kleopatřina smrt) na Shakespearův text a v dalším písňovém cyklu Vier Japanische Gesänge (Čtyři japonské písně), tentokráte jako důkazu fascinace jiným exotickým regionem a jeho poezií. Braunfelsova zhudebnění mají lyrický, někdy až melancholický pocitový základ, který dodává písním zvláštní kouzlo. Zvuková podoba se v některých místech blíží písním Richarda Strausse nebo Ericha Wolfganga Korngolda. Velmi zajímavá nahrávka pro milovníky písní autorů dvacátého století. Výběr je zajímavý i zastoupením vynikajících textových předloh, které jsou skvělými pěvkyněmi interpretovány velmi pečlivě a s vysokým porozuměním.
Opera v televizi
Offenbachovu mistrovskou operetu (která je ve skutečnosti skvostnou komickou satirickou operou) Krásná Helena zařazuje program ČT art na čtvrtek 13. října 2016 (20.20) v záznamu z představení z pařížského divadla Théâtre du Châtelet v zábavné režii Pierricka Sorina a Giorgia Barberia s mnoha tanečními čísly a v oslňující scénografii, hýřící barvami. Režie televizního záznamu Philippe Beziat. Záznam získal Zvláštní ocenění na dvaapadesátém Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha.
Operní úsměv
Italský barytonista Arturo Romboli zpíval jednou ve velmi slabé produkci Gounodova Fausta. Když byl Valentin ve čtvrtém dějství opery probodnut, jakýsi nespokojený divák zvolal z galerie: „Vy zbabělci, zabili jste jediného dobrého zpěváka dnes večer!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
