Výborně, Figaro!

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Občas se stává, že při vyslovení jména výborného herce, zpěváka či tanečníka, který během svého uměleckého života vytvořil desítky znamenitých rolí, vám automaticky naskočí jedna, v níž jste si ho zapamatovali nejvíce. Pro mne osobně to platí stoprocentně v případě Eduarda Hrubeše. Tento výtečný barytonista, který svůj nevšední pěvecký, ale také herecký talent věnoval brněnskému divadlu, by se 1. června dožil stovky let. Okamžitě se mi vybaví v paměti známá Rossiniho melodie a na jeviště vběhne Eduard Hrubeš v kostýmu sevillského lazebníka v ruce s kytarou (na kterou mimochodem výtečně hrál) a s neuvěřitelnou rozkoší začne zpívat o tom, že: „…já duší celého města jsem já, jen já“.Díky neúnavné péči výborné a nesmírně pilné archivářky brněnského „Národního“ Jitky Novákové si můžeme na webových stránkách tohoto divadla zjistit, že Eduard Hrubeš vystoupil v třiasedmdesáti rolích nejrůznějšího typu a charakteru, v celkem třiadevadesáti inscenacích. Vždy patřil ke špičkám inscenace, ale jeho Figaro byl prostě jedinečný a téměř dvě desítky let v této roli na brněnské scéně dominoval.

Narodil se na Moravském Slovácku, v Oldřichovicích u Napajedel, v rodině venkovského kantora. Venkovští učitelé tehdy ještě pilně muzicírovali a k lásce k hudbě a divadlu vedli i své potomky. Nejinak tomu bylo i u Hrubešů, kde fungovalo domácí kvarteto, (otec, dvě dcery a mladý Eduard, který hrál na violoncello). Svou zálibu v hudbě si uchoval v plné míře i při studiu na kroměřížském gymnáziu. Hrál ve studentském kvartetu, zpíval ve sboru Moravan. Už tehdy se projevil ve spojení s talentem muzikálním jeho talent herecký, když při nejrůznějších příležitostech zpíval písně a kuplety a doprovázel se při nich na kytaru.

Po maturitě v roce 1932 odešel studovat na Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Jeho zájem o zpěv nabyl vážnější podoby a začal se jeho studiu souběžně věnovat. Své vysokoškolské vzdělání ukončil inženýrským diplomem v roce 1936. Pokračoval ve svém pěveckém školení pod vedením známého pedagoga profesora Bohumila Soběského, nejprve jako jeho soukromý žák, posléze jako externí posluchač konzervatoře, kterou v roce 1942 absolvoval. V roce 1941 pověsil svou inženýrskou profesi na hřebík. V Praze privátně předzpíval Václavu Talichovi slavnou Rigolettovu árii  Cortigiani a na Talichovo doporučení jej Jaroslav Vogel angažoval v roce 1941 do ostravské opery. Zde okamžitě vstoupil do inscenací, jež byly na repertoáru. Poprvé to bylo v roli Adolfa v Dvořákově Jakobínu, následoval Morales v Carmen a hned poté jedna z hlavních rolí Verdiho Maškarního plesu – Renato.

Tři ostravské sezony pod vedením vynikajícího a po všech stránkách koncepčního operního šéfa Jaroslava Vogla daly Eduardu Hrubešovi tu nejlepší školu. Zazpíval si zde ve více než dvou desítkách operních inscenací, vytvořil si základní repertoár, ve kterém byly na jedné straně smetanovské partie (Tomeš v Hubičce, Kalina v Tajemství), na druhé straně třeba Scarpia v Tosce. V tehdy dosti slavné Jílkově a Paloušově ostravské inscenaci opery Rudolfa Karla Smrt kmotřička vytvořil roli Hradního pána. A poprvé zde také slavil úspěch jako Figaro. Ve svém pěveckém školení pokračoval u známého ostravského pedagoga Rudolfa Vaška. O tom bylo známo, že rád „přeškoluje“ zpěváky na tenorový obor. Když zjistil rozsah Hrubešova hlasu, zkusil to i u něj. Eduard Hrubeš nastudoval dokonce roli Prince v Rusalce, kterou si zazpíval po boku Štěpánky Jelínkové při odpoledním představení 27. února 1944 i v pražském Národním divadle, ale vrátil se ke svému vlastnímu barytonovému oboru, v němž mohl naplno uplatit všechny valéry svého hlasu.Počátkem roku  1944 přešel Jaroslav Vogel z Ostravy do Brna a nabídl Eduardu Hrubešovi smlouvu, kterou zpěvák v srpnu podepsal. 1. září 1944 byla ale činnost Českého lidového divadla v Brně (jak se tehdy oficiálně brněnské divadlo nazývalo) zastavena a jeho členové byli nasazeni na nucené práce do Zbrojovky, a tak se stal Eduard Hrubeš členem brněnského divadla až v roce 1945. Současně dostal nabídku na angažmá v tehdy vznikající Velké opeře 5. května v Praze, kterou ale odmítl a Brnu zůstal věrný natrvalo.

Hned jeho první sezona mu přinesla řadu velkých úkolů především v českých operách: Kalinu v Tajemství, Mlynáře v Lucerně Vítězslava Nováka, Tomše v Hubičce, Lomikara v Psohlavcích a Adolfa v Jakobínu vyměnil za Bohuše. Ale přišly také velké úkoly světového repertoáru: titulní role v Pucciniho komické opeře Gianni Schicchi a v opeře Rigoletto. A v poslední premiéře sezony, která se konala 29. června 1946, se poprvé v inscenaci Antonína Balatky pod taktovkou Roberta Brocka setkal v Brně s Figarem.Figara potom zpíval ve dvou dalších inscenacích. V roce 1950, kdy si režisér Balatka stoupl i za dirigentský pult, a poté v inscenaci z roku 1957, kterou nastudoval režisér Václav Věžník a při premiéře dirigoval Jiří Pinkas. Eduard Hrubeš hrál a zpíval Figara více než dvacet let, jeho poslední brněnské vystoupení v této roli bylo 7. prosince 1966 a v roce 1957 si jej zahostoval i na scéně tehdejšího Smetanova divadla. Hrubešův Figaro byl mistrovskou ukázkou pěvecké i herecké suverenity. Při naprosté úctě k požadavkům Rossiniho partitury si doslova pohrával se všemi jemnými nuancemi, které mu dovolovaly, a v hereckém projevu se jeho poměrně robustní postava jako by chvílemi proměnila ve rtuťovitého šibala, který zcela ovládl jevištní dění a tím ošálil své protivníky a okouzlil diváky. A jako vždy i ve staccatových pasážích vynikal precizní výslovností, což v dobách, kdy jediným jevištním jazykem v opeře byla čeština, bylo ještě mnohem důležitější než dnes.

Nedá mi to, abych se u této inscenace na chvíli nezastavil, myslím si, že si to zaslouží.  Kolem Hrubeše se časem vytvořil znamenitý kvartet dalších sólistů. Především to byl skvělý zpěvák a komediálně-charakterní herec Vlastimil Šíma v roli Bartola, brilantní Rosiny (jak bylo tehdy zvykem, zpívané koloraturními sopranistkami) Míly Ledererové a posléze Cecilie Strádalové, které doplňovali Basilio Václava Halíře a Almaviva Borise Čechovského. Zejména v inscenaci Václava Věžníka, který velmi dobře rozuměl požadavkům, které klade na interprety komická opera, což mnohokráte ve své bohaté umělecké kariéře prokázal, jeviště přímo hýřilo humorem a vtipnosti situací. Pravda, někdy to interpreti trochu přehnali, ale minimálně pro jednu generaci mladých byl tehdejší brněnský Lazebník operou, která výrazně ovlivnila jejich pozitivní vztah k tomuto žánru.

A ještě chvíli si dovolím u Lazebníka zůstat. Padesátá léta byla doba, kdy se opera těšila velké popularitě. A s upraveným představením tehdy kočovali brněnští operní umělci po českých a moravských městech. A nebyla to rozhodně žádná šmíra. Za klavírem seděl mimořádně pečlivý a citlivý korepetitor Janáčkovy opery Pavel Kuchař. Tento muž, který později, když už to bylo alespoň trochu možné, několik let působil v hamburské opeře, kde pracoval s vynikajícími světovými sólisty a úzce spolupracoval se Sirem Charlesem Mackerrasem a dalšími významnými dirigenty, by nedopustil, aby se Rossinimu děla jakákoli újma. Bohužel, korepetitoři a asistenti dirigentů, kteří mají mnohdy mimořádný podíl na úspěchu inscenace, bývají uváděni v programech (pokud vůbec) často pouze petitem, a proto tedy toto skromné poděkování.Vraťme se k Eduardu Hrubešovi. Nebyl v žádném případě „pěvcem jedné role“. Vždyť nastoupil na místo uvolněné Václavem Bednářem, který se za deset let svého brněnského působení vypracoval ve smetanovského pěvce par excellence a poprávu byl angažován na naši první operní scénu, kde své postavení suverénně potvrdil. A Eduard Hrubeš obstál se ctí, což v době, kdy Smetanovy a vůbec české opery tvořily páteř repertoáru, nebylo vůbec jednoduché. Bedřich Smetana, který měl ve svém souboru vynikajícího barytonistu Josefa Lva, pro něhož napsal nádherné, ale obtížné árie, to barytonistům neulehčil. Eduard Hrubeš se postupně představil ve všech závažných smetanovských barytonových rolích, v některých i ve více inscenacích. V Prodance vystřídal Jeníkova otce za otce Mařenčina. V Libuši na sklonku kariéry přesedlal z Přemysla na Radovana. Právě v roli Přemysla a krále Vladislava v Daliboru si počínal díky ušlechtilosti a preciznosti svého pěveckého i hereckého projevu výtečně.Štastná byla i jeho setkání s Janáčkem. V Lišce Bystroušce ztělesnil ve dvou inscenacích Revírníka, ve Věci Makropulos střídal Jaroslava Pruse s doktorem Kolenatým. Na slavném janáčkovském festivalu v roce 1958 se představil v trojroli Sakristan – Lunobor – Domšík od Zvonu ve Výletech páně Broučkových, v roli Gorjančikova v opeře Z mrtvého domu, jež patřila k jeho parádním a ve které také několikrát hostoval na scéně Národního divadla. A především byl prvním představitelem doktora Sudy při světové premiéře opery Osud, která se konala v rámci festivalu dne 25. října 1958.Z jeho dvořákovských rolí jmenujme Šujského v opeře Dimitrij a Maršálka v Čertu a Káče. Mnohokráte s hlubokým smyslem pro autorovu zadumanou lyričnost přednesl zpěv Lovce za scénou v Rusalce. Početně bylo rolí, které vytvořil v premiérách inscenací soudobých autorů, jejichž tvorbě se rovněž velmi pilně a koncepčně věnoval jako koncertní pěvec. Za všechny jmenujme alespoň dvojroli (Pan řídící, Pilát) ve Veronice Rafaela Kubelíka, kterou v roce 1947 zpíval pod taktovkou autora, Davida Wolframa v opeře Janáčkova žáka Osvalda Chlubny Freje pána z Heslova, při premiéře Jana Husa Karla Horkého v roce 1950 vytvořil titulní roli, při jejím pozdějším novém uvedení postavu Krále Václava IV., v opeře Jed z Elsinoru téhož autora roli Lékárníka. V opeře Jiřího Berkovce na čapkovský motiv Krakatit vytvořil postavu Rossa, v Bergově Evropské turistice roli Učitele a na samém sklonku své divadelní kariéry roli Soudce – nosatého brouka v dětské opeře Evžena Zámečníka Ferda Mravenec.

Všestrannou noblesu svého projevu výtečně uplatnil v i Evženu Oněginovi a v roli Tomského v Pikové dámě, ve svých rolích verdiovských (Amonasro v Aidě, Jiří Germont v Traviatě, hrabě Luna v Trubadúru) či v Marcelovi v Bohémě. Na opačné straně byly výbušně dramatické postavy jako Escamillo v Carmen, Scarpia v Tosce, Pizarro ve Fideliu, bojar Grjaznoj v Carské nevěstě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a zejména jeho bohatýrský Kníže Igor v Borodinově opeře. Se zdarem se vypořádal se zcela odlišnými nároky, které klade tvorba Mozartova, s rolí Dona Giovanniho či v postavě hraběte Almavivy ve Figarově svatbě.Své bezprostřední komediálnosti dal maximální průchod ve výtečné Věžníkově inscenaci Prokofjevových Zásnub v klášteře, v československé premiéře jeho Ohnivého anděla ztělesnil postavu Lékaře. Svůj přirozený herecký projev a schopnost precizní charakteristiky role projevil v inscenacích Brittenových oper Peter Grimes (role Balstrada) a Albert Herring (Mr. Gedge), v průkopnické inscenaci Šostakovičova Nosu byl holičem Ivanem Jakovlevičem.

Eduard Hrubeš byl rovněž aktivní jako pedagog na konzervatoři, JAMU či na Pedagogické a Filozofické fakultě brněnské univerzity.

Výborný umělec a člověk, divadelník tělem a duší, propagátor moderní hudby Eduard Hrubeš zůstal brněnskému divadlu a kulturnímu životu věrný až do chvíle, kdy nenadálá těžká nemoc ukončila jeho život. Zemřel v Brně 20. února 1979.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv, archiv ND Brno