Z Charkova mezi elitu brněnské opery: Leonid Pribytkov

  1. 1
  2. 2

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

K výraznému profilu brněnské opery v době takzvané První republiky přispěla nemalou měrou řada výborných sólistů ruského (respektive ukrajinského) a jihoslovanského původu. U Jihoslovanů to bylo přirozené navázání na tradice z dob habsburské monarchie a svou roli zde sehrálo nepochybně i blízké spojenectví dvou nově vzniklých států – Československa a Jugoslávie. U Rusů či Ukrajinců (přiznejme si, že v minulosti jsme je příliš nerozlišovali) to byl důsledek občanské války v Rusku.A tak se stalo, že v brněnském divadle zakotvil i rodák z ukrajinského Charkova Leonid Pribytkov. V druhém nejvýznamnějším (a jednu dobu dokonce hlavním) městě Ukrajiny se narodil 1. dubna 1895. Chtěl být zvěrolékařem, ale vedle tohoto oboru studoval rovněž na konzervatoři ve svém rodném městě zpěv. V době hrůz, které přinesla revoluce a občanská válka v Rusku, emigrovala rodina Pribytkovových do Československa a usadila se v Ostravě. Zde se Leonid Pribytkov stal 1922 členem operního souboru nově vzniklého divadla, kam jej angažovali ředitel Václav Jiřikovský a šéf opery Emanuel Bastl. V Ostravě vytvořil řadu významných basových rolí jako například Vodníka ve Dvořákově Rusalce, knížete Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi a kardinála Brogniho v Halévyho Židovce. Ostravské divadlo se dostalo v první polovině dvacátých let do vážných ekonomických potíží, došlo k výměně ředitele, a tak se Leonid Pribytkov rozhodl Ostravu opustit a hledat své štěstí a hlavně uplatnění jinde. Zvolil Brno a jak se ukázalo, byla to dobrá volba.

Když se nyní stále znovu vracím k historii brněnského divadla, zejména jeho operního a baletního souboru, vždy si znovu uvědomuji, jak výborným krokem ředitele Štecha bylo v oce 1919 angažování hanáckého rodáka, léta působícího v německých divadlech, Františka Neumanna do čela brněnské opery. A stejně tak obdivuji odvahu, elán a energii dirigenta důvěrně obeznámeného s tehdejším evropským operním děním, pustit se do nesnadného díla vybudovat ve městě, které bylo vždy známé svou určitou míru konzervatismu. Moderní divadlo, schopné vstoupit do evropské konkurence. Bohužel, neblahé tradice nešťastné brněnské směsice pocitu povýšenosti s pocitem ublíženosti a zamindrákovanosti se projevují dodnes. Občas se o tom přesvědčujeme i na stránkách Opery Plus. Nemůžeme se potom divit, že ve městě pyšnícím se jménem Leoše Janáčka, je nepřekonatelným operním idolem určité části diváků tradicionalistické pojetí Nabucca. A jak se ukazuje, bude s tím mít problémy i současné, chutí a elánem pokračovat v těch nejlepších tradicích brněnské opery a baletu, nabité vedení těchto souborů a divadla.

František Neumann sice poskytl mladému, mimořádným hlasovým fondem obdařenému zpěvákovi příležitost, ale trval na tom, že musí dokončit svá studia na konzervatoři. Pribytkov ho uposlechl, studoval zpěv u Theodora Žaluda a Marie Fleischerové. Zemský výbor v Brně poskytl Pribytkovovi stipendium, aby mu studium umožnil. V roce 1925 pak byl Leonid angažován do svazku Národního divadla v Brně, kde setrval až do svého odchodu na odpočinek v roce 1952.

Velmi rychle po svém angažmá zaujal Leonid Pribytkov čelné místo v operním souboru. Je zcela logické, že záhy vynikl v stěžejních basových rolích ruských oper, které v té době byly hojně na repertoáru brněnského divadla zastoupeny. Do jejich interpretace vložil jak svůj vynikající hlasový fond dokonale souznějící s požadavky ruských autorů, tak hluboké vcítění se do postavy a schopnost vyjádřit v jejím hereckém ztvárnění složitou podstatu ruské národní povahy.

Po léta vzpomínali pamětníci na jeho skvělé kreace v těchto rolích, ať to byl již zmíněný kníže Gremin či mnohé další postavy. Připomeňme některé – Končak v Borodinově Knížeti Igorovi,  Dosifej v Musorgského Chovanštině, Sobakin v Carské nevěstě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Z postav v operách tohoto dnes bohužel u nás nehraného vynikajícího operního autora se zmiňme ještě o knížeti Afanisiji Vjazemském v Pskoviťance (tehdy uváděné pod titulem Car Ivan Hrozný), knížete Jurije Vsevolodoviče v nádherné, leč nesmírně obtížné opeře Pověst o neviditelném městě Kitěži, Mráz ve Sněguročce. Zvláštní zmínku si zaslouží jeho ztvárnění postavy mnicha Pimena v Musorgského Borisi Godunovovi, za nějž se mu dostalo podle dobových svědectví mimořádně pochvalného ocenění z úst Fjodora Šaljapina, který na jaře 1932 hostoval v titulní roli této opery. Výborně ztvárnil i malou, leč velmi důležitou postavu Starého trestance v Šostakovičově Kateřině Ismajlové.

Velmi blízká byla Pribytkovovi i německá operní tvorba. Skvěle se vypořádal s několika wagnerovskými postavami, především s jednou z nejnáročnějších, s Gurnemanzem, kterého ztvárnil v roce 1931 v Sachsově a Gavellově inscenaci Parsifala, dále pak s rolí Fafnera ve Zlatě Rýna, Hermanna v Tannhäuserovi a Jindřicha Ptáčníka v Lohengrinovi. Ve Weberově Čarostřelci byl výborným Poustevníkem. Své komediální schopnosti osvědčil v roli Falstaffa v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, stejně jako v postavě Canciana v opeře německo-italského skladatele Eramanna Wolfa-Ferrariho Hrubiáni na goldoniovský námět.

V italských operách se nejvýrazněji prosadil v rolích Monterona a Sparafucila ve Verdiho Rigolettovi, v Převorovi v Síle osudu a v Ramfisovi v Aidě.V Purcciniho Bohémě ztvárnil roli Collina, své charakterizační schopnosti výrazně uplatnil v postavě strýčka Bonze v Pucciniho Madame Butterfly. Ve slavném Kubelkově a Wasserbauerově prvním českém uvedení Berliozových Trojanů vytvořil roli Panthea. Jeho pěveckému i hereckému typu dokonale odpovídala role Komtura v Mozartově Donu Giovannim. Je s podivem, že ho minula postava Sarastra v Kouzelné flétně, pro niž měl dle mého názoru ideální předpoklady.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na