Z Ruska přes Bratislavu do Prahy. Před 35 lety zemřel tenorista Bronislav Chorovič

Po první světové válce jsme se poměrně často mohli v hudebních souborech našich divadel setkávat s ruskými a jihoslovanskými jmény. Bylo to celkem logické. Spolupráce mezi našimi a jihoslovanskými divadly existovala už v době, kdy se naše národy v rámci podunajské monarchie snažily o vlastní jazykovou a kulturní emancipaci. Vznik samostatných států, Československa a Jugoslávie, jež navíc byly propojeny spojeneckou smlouvou, takzvanou Malou dohodou, umožnil pokračování těchto kontaktů na nové bázi. Vlna emigrace, která postihla Rusko po roce 1917, přivedla mimo jiné do střední Evropy i řadu uměleckých osobností. Patřil mezi ně nesporně i tenorista Bronislav Chorovič, po několik let jeden z profilových zpěváků zakladatelské generace Opery Slovenského národního divadla v Bratislavě a poté dlouholetý velmi platný sólista Opery Národního divadla.

Bronislav Chorovič se narodil 27. listopadu 1888 v tehdejším povolžském provinčním centru Caricyn, který později vstoupil do historie jako Stalingrad a od šedesátých let minulého století se jmenuje Volgograd.Zpěv studoval na hudební akademii v dalším povolžském významném regionálním středisku, Saratově a u tehdejšího významného ruského pěveckého pedagoga profesora Medvěděva. Své první angažmá získal v operním souboru v krymském Simferopolu jako člen sboru, ale brzy prokázal své schopnosti a představil se jako úspěšný sólista v roli, která později patřila k jeho klíčovým, ve Faustovi v opeře Charlese Gounoda. Před zpěvákem se rýsovala skvělá budoucnost, plány ale překazilo vypuknutí války. Válečné události přivedly Bronislava Choroviče do střední Evropy, do tehdejších Uher a později tedy na Slovensko.

Tady jej šéf nově vzniklého a rychle se v mezích daných možností rozvíjejícího bratislavského operního souboru, dirigent Milan Zuna, angažoval do operního sboru. Opakovala se situace z Krymu. Zkušený operní praktik Zuna dobře poznal, co tkví v mladém ruském tenoristovi, svěřil mu roli Beppa v Leoncavallových Komediantech a poté Alfreda ve Verdiho Traviatě. Následovala sólistická smlouva.

Zuna ve svém souboru, který se snažil ve velmi obtížných podmínkách někdejšího provinčního Prešpurka (použijeme-li maďarského názvu města, pak Pozsonyie), jež se jen velmi zvolna měnilo na československou Bratislavu, vytvořit kvalitní soběstačný operní soubor potřebující přesně typ, který Bronislav Chorovič představoval. Měkký, lahodně znějící, technicky dobře vybavený tenor schopný přesvědčivého dramatického výrazu, přímo ideální představitel verdiovských postav schopný se ale prosadit v rolích v širším záběru, tak jak jej přinášela běžná, dnes už více méně mizející praxe repertoárových divadel. A navíc se jednalo o zpěváka dobře fyzicky vybaveného a jevištně přitažlivého.

Není tedy divu, že šel z role do role a úspěchy se začaly množit. Jmenujme jenom namátkou z verdiovských postav Vévodu v Rigolettovi, Richarda v Maškarním plese, Cassia v Otellovi, Alonsa v Síle osudu. Ve svých úspěších pokračoval v neztenčené míře i po roce 1923, kdy Milana Zunu vystřídal na místě šéfa v Bratislavě Oskar Nedbal. V roce 1924 strhl publikum svým bravurním přednesem Manricovy stretty v Trubadúru k manifestačnímu potlesku. Z jeho dalších rolí jmenujme především  znovu Fausta, v němž potvrdil svůj úspěch ze Simferopolu, Rudolfa v Pucciniho Bohémě, hraběte Almavivu v Rossiniho Lazebníku sevillském, Leopolda v Haléyho Židovce, des Grieuxe v Massenetově Manon, Viléma Meistera v Thomasově Mignon a především dvě role, na něž se v Bratislavě dlouho vzpomínalo. Byly jimi Lenskij v Oněginovi, jemuž propůjčil veškeré nuance hlasového i jevištního projevu, jichž byl v této roli jako rodilý Rus schopen, a pak titulní roli v Adamově Postilionu z Lonjumeau, jehož slavná árie patří po všechny časy k interpretačním perlám repertoáru špičkových tenoristů.

Úspěšně se vyrovnal i s řadou českých tenorových postav. Ve Smetanových operách se představil v roli Vítka v Daliborovi, Lukáše v Hubičce a Ladislava Podhájského ve Dvou vdovách, ve Dvořákově Rusalce byl Princem a v Čertovi a Káče ovčákem Jirkou. V roli Števy z Její pastorkyně se setkal i s operní tvorbou Leoše Janáčka.Je třeba se zmínit i o participaci Bronislava Choroviče na inscenacích, které tím či oním způsobem zasáhly do vývoje slovenské opery. V opeře Julese Massenetta Kejklíř u matky boží na téma středověkého miráklu vytvořil titulní mužskou roli. Toto dílo bylo pod názvem Kaukliar u matky božej v roce 1923 první a na dlouhou dobu poslední operou, jež byla v Bratislavě uvedena ve slovenštině. (Zajímavé je, že námět této kdysi populární, dnes zapomenuté Massenetovy opery z roku 1902 zaujal o šedesát let později českého skladatele Ilju Hurníka. Na jeho podkladě Hurník napsal prostřední část svého operního triptychu Mudrci a bloudi. Koncem šedesátých let se plánovalo uvedení opery, ale politická situace po normalizaci tomu zabránila. Skladateli se nepodařilo prosadit její uvedení ani po roce 1990. Současná situace v českém operním divadle není uvádění novinek, bohužel, příliš příznivě nakloněná.)

Bronislav Chorovič také zpíval tenorovou roli maršála Grama v premiéře opery Jána Levoslava Belly Kováč Wieland. Skladatel Bella napsal tuto operu v osmdesátých letech devatenáctého století na předlohu Richarda Wagnera, kterou pod názvem Wieland, der Schmied na námět starogermánské legendy do podoby operního libreta upravil Oscar Schlemm. Premiéra tohoto díla se pod taktovkou Oskara Nedbala za účasti třiaosmdesátiletého skladatele konala 28. dubna 1926. Někteří považovali toto dílo za první slovenskou operu, i když na ní slovenského není nic kromě národnosti a upřímného vlasteneckého přesvědčení skladatele.

Za skutečnou národní operu nelze považovat ani Detvana Viliama Figuša-Bystrého na námět populární Sládkovičovy poémy, v němž Chorovič vytvořil ústřední tenorovou roli Ďura. Dnes se celkem jednoznačně považuje za skutečně první slovenskou národní operu Suchoňova Krútňava, jejíž premiéra byla ale až po Chorovičově odchodu do Prahy.

Není divu, že tenorista Chorovičových kvalit vzbudil pozornost Otakara Ostrčila. Šéf Opery Národního divadla byl znám svou důsledností a koncepčností s níž doplňoval postupně sólistický soubor. Byl rovněž znám svou citlivostí k možnostem zpěvákových možností a jejich co nejoptimálnějšímu využití.

V letech 1926–1930 přivedl na naši první operní scénu tři pěvce, kteří brzy zaujali špičkové pozice v lyrickém oboru. V roce 1926 angažoval vystudovaného magistra farmacie a v té době ještě posluchače Konzervatoře Jaroslava Gleicha, o dva roky později přivedl z Bratislavy již zkušeného a úspěchy ověnčeného Bronislava Choroviče a v roce 1930 přišel do Prahy po ročním působení u Jaroslava Vogla v Ostravě Vladimír Tomš, který podobně jako Gleich přišel z „občanského“ povolání. Ostrčil, jak už bylo řečeno výše, měl skvělý mysl a cit pro co nejdokonalejší uplatnění sólistů. I když, jak tehdy bylo v repertoárových souborech zcela běžné, všichni se museli svým způsobem vyrovnat s nejrůznějšími úkoly, Vladimír Tomš byl predestinován především pro český repertoár, Jaroslav Gleich postupoval pomaleji přes menší úkoly a rule buffo typu, rutinovaný čtyřicátník Chorovič byl od počátku pověřován nejnáročnějšími úkoly světového repertoáru.

Ještě před nástupem do Prahy hostoval Chorovič v řadě rolí. Nejdříve to bylo v roce 1924 v postavě Vévody v Rigolettovi, později následoval Faust, hrabě d‘ Almaviva v Lazebníku sevillském a Manrico v Trubadúru.První rolí, kterou zpíval už jako člen Opery Národního divadla, byl rytíř des Grieux v Massenetově Manon v představení dne 24. srpna 1928. Prvními postavami, které nastudoval v novém angažmá, byli Kalganov v původní premiéře opery Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše, Roger v Dvořákově Armidě a především ústřední tenorová role Jontka v polské národní opeře Stanislava Monuiszka Halka.

V Praze si zopakoval mnohé ze svých slavných bratislavských rolí a přidal k nim další. Připomeňme alespoň některé jako titulní roli v Donu Carlosovi, Pinkertona v Madame Butterfly, Pollia v Belliniho Normě, Lindora v Rossiniho Italce v Alžíru, dona Ramira v Popelce téhož autora či Fausta v Boitově Mefistotelovi. Velmi blízká mu byla opera francouzská. Prokázal to vedle již zmíněných rolí v Géraldovi v Délibesově Lakmé, v Rodriguezovi v Donu Quijotovi anebo v titulní roli Auberova Fra Diavola. V opeře Patra Corneliuse Lazebník bagdádský zpíval roli Nurredina.S řadou postav se setkal v tehdy populárním ruském operním repertoáru. Za všechny jmenujme Andreje v Čajkovského Mazeppovi, kněžice Vsevoloda Jurjeviče v Rimského Pověsti o neviditelném městě Kitěži a Stařečka v Pohádce o caru Saltanovi téhož autora anebo Ovlura v Borodinově Knížeti Igorovi. Ve Voglově a Mandausově nastudování Musorgského Borise Godunova mu roku 1945 dokonce byla svěřena role Lžidimitrije. Z jeho rolí z české operní tvorby se zmiňme ještě alespoň o Vítovi ze Smetanova Tajemství, donu Cézarovi z Fibichovy Nevěsty messinské anebo postavách v operách Josefa Bohuslava Foerstra (Lorenzo v Jessice, Ivan v Srdci a Velvarský v Nepřemožených).

I když jednoznačnou doménou Bronislava Choroviče byla klasika, participoval i na řadě v té době často uváděných novinek české i cizí provenience. V několika inscenacích Ostrčilova Honzova království byl představitelem Ivana, v Jánošíkovi Karla Háby zpíval a hrál Studenta, v Křičkově Hyppolitě Stazia a ve Vomáčkově Vodníkovi Jendu. Účinkoval také v operách Rudolfa Zamrzly Jidáš Iškairotský a Smrt kmotřička od Rudolfa Karla.

Ze zahraniční titulů jmenujme jeho Bakcha ve Straussově Ariadně, Pěvce v Růžovém kavalírovi anebo Starce v Peer Gyntovi Wernera Egka. Jeho poslední studovanou rolí na Národním divadle byl Uhlíř v premiéře opery Rudolfa Karla Tři zlaté vlasy děda Vševěda.Do důchodu odešel Bronislav Chorovič v roce 1956, když ještě nějakou dobu poté působil jako hlasový poradce v Národním divadle i v mimopražských divadlech. Zemřel 17. června 1980 v Praze a je pohřben na hřbitově u svatého Matěje v Dejvicích.

Foto archiv ND Praha /Josef Heinrich, archiv, Divadlo.cz / Karel Drbohlav