Zapomenuté knižní poklady. Eva Vítová: Petr Eben

  1. 1
  2. 2
K našemu dnešnímu knižnímu pokladu se charakteristika „zapomenutý“ vlastně ani moc nehodí. Jak by také mohla – vždyť kniha Evy Vítové Petr Eben: Sedm zamyšlení nad životem a dílem vyšla sotva před 13 lety. Přesto si zaslouží připomenutí: regály knihkupectví i knihoven zavalují každý týden další a další novinky, které postupně nevybíravě odsouvají své starší papírové kolegy do zadních polic a nakonec do skladů a depozitářů, kde po nich bude cíleně pátrat možná už jen nemnoho čtenářů… Navíc si v tomto měsíci budeme připomínat deset let od skladatelova úmrtí (narozen 22. ledna 1929, zemřel 24. října 2007).
Petr Eben (foto Smetanova Litomyšl)

Autorkou monograficky pojaté knihy Petr Eben: Sedm zamyšlení nad životem a dílem (Baronet, Praha, 2004) je muzikoložka a teatroložka Eva Vítová (narozena 1947). Muzikologii a teatrologii vystudovala na filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. K jejím pedagogům při studiu hudby patřili například Jan Racek, Bohumír Štědroň či Zdeněk Blažek. Souběžně se na brněnské konzervatoři věnovala zpěvu pod vedením Běly Sykové. Po dokončení studia na vysoké škole působila jako vyučující teoretických předmětů na brněnské konzervatoři. A po odchodu do Prahy nastoupila jako odborná pracovnice ve scénografickém oddělení Divadelního ústavu. Od devadesátých let je takzvaně „na volné noze“, k tomu v letech 1997/1998 působila jako dramaturg Opery Národního divadla. Věnuje se hudební kritice (publikovala například v Hudebních rozhledech či v Harmonii), je specialistkou na operu, pěveckou interpretaci a komorní hudbu. Napsala knihu o Otakaru Hostinském, významné uměnovědné osobnosti devatenáctého století (Z hudebních bojů let sedmdesátých a osmdesátých – Editio Supraphon, Praha, 1986), vydala také publikaci 50 slavných oper (Albatros, Praha, 2005).

Celoživotní zájem Evy Vítové o tvorbu Petra Ebena, provázený po pětadvacet let řadou článků, vyústil v monografickou knihu, při jejímž psaní mohla autorka vycházet také z mnoha rozhovorů, které se skladatelem vedla (s Petrem Ebenem a jeho ženou Šárkou ji totiž pojilo dlouholeté přátelství). Kromě sedmi v názvu zmíněných zamyšlení nad životem a dílem (Život jako sonátová forma, Inspirace skladatelovy tvorby, Vokální tvorba, Varhanní hudba, Komorní tvorba, Orchestrální díla a Tvůrčí etapa po roce 1989), završených resumé v anglickém jazyce, obsahuje kniha seznam Ebenových děl, soupis díla po žánrech a také skladatelovy texty (například o gregoriánském chorálu, hudební kritice, klasické písni, dětské tvorbě…) a výroční dopisy z let 1978-1999 (tedy listy, které psal Petr Eben v němčině svým zahraničním přátelům vždy k novému roku a v nichž shrnoval, co se za celý rok událo). Součástí knihy je také obrazová příloha.

Petr Eben s manželkou Šárkou a syny – 1970 (repro z knihy Evy Vítové)

Monografická publikace Petr Eben má přes čtyři sta padesát stran, následující ukázky z ní budou tedy jen skutečně krátkou ochutnávkou – jako bychom pootevřeným oknem na chvilku nahlédli do skladatelova života a nitra. Kdo se chce dívat déle a vidět víc, tomu nezbyde, než si knihu vypůjčit v knihovně (což vřele doporučuji).

 

První hudební zážitky:

„Když se tak vracím po stopách vzpomínek a ohmatávám si krajinu dětství, abych vypátral z těch mlhavých vzpomínek tu první, tak ke svému údivu objevuji, že právě ona je hudební. A už tehdy toto setkání s hudbou bylo zvláštní směsí pocitů slastných i trýznivých. Vzpomínám si, že mi otec večer u postýlky zpíval jednu ukolébavku; držel mě při tom za ruku, kterou jsem prostrčil sítí kolem postele. A ještě dodnes vím, jak se mi provázky sítě při tom bolestně zařezávaly do zápěstí, a já to vydržel, protože se mi ta melodie hrozně líbila. A až za mnoho let jsem v té melodii poznal jímavou Brahmsovu ukolébavku Dobrou noc, sladce spi.

A pak už se vlastně o setkání s hudbou začalo mluvit, protože mě stále obklopovala. Otec hrál trochu na housle, maminka ráda zpívala a hrála si k tomu na kytaru, bratr se učil na klavír. Proto jsem se i já začal učit na klavír se stejnou samozřejmostí, jako jsem se začal učit číst a psát, a vůbec jsem si nedovedl představit, že by to mohlo být jinak. A se stejnou samozřejmostí jsem začal i trochu skládat. Napřed jsem si poznamenal jenom melodii a vím, jak mě nadchlo, když mi ji ředitel hudební školy zahrál s doprovodem, v plných akordech. A pak jsem začal k tomu psát i ty doprovody, ale nic zvláštního jsem v tom neviděl. Nejspíš jsem si myslel, že to tak dělají všichni, a moji rodiče si to snad mysleli také. A to bylo velké štěstí. Dodnes si nedovedu představit, že bych byl na tuto činnost nějak pyšný. Připadá mi to tak směšné, jako by se ryba chlubila, že plave! Bodejť by neplavala, když se vylíhla ve vodě a měla ploutve!

 

Všechno zlé je k něčemu dobré…

„Zpětný pohled na mládí mně ukazuje ještě jednu zkušenost: že jsem mnoho získal nejen tím, čím mě mládí obohatilo, ale kupodivu i tím, oč mě oloupilo. Když nám za války Němci zabavili rádio, musel jsem všechnu hudbu, kterou jsem chtěl slyšet, zahrát buď sám nebo s bratrem na čtyři ruce, či v rodinném triu s otcem u houslí a bratrem u violoncella. Tím jsem se naučil hrát z listu a poznal podrobně spoustu literatury. Když mě Němci vyloučili ze školy, ztratil jsem sice kontakt se spolužáky, ale o to intenzivněji jsem prožíval rodinný život, ony hřejivé chvilky harmonické pospolitosti.

Podle tohoto modelu jsem později mohl realizovat svou představu vlastní rodiny. Když mi bylo zabráněno učit se, uvedlo mě to do zcela atypické situace, kterou dítě jinak nemůže okusit: učil jsem se ne proto, že bych měl uloženou látku, ale z vlastního popudu, přímo z potřeby jakéhosi růstu. Když jsem musel oželet dětské a klukovské hry, protože jsem osm hodin denně pracoval, královsky mi to vynahradily pozdní večery, kdy jsem tehdy jako jediný krumlovský varhaník mohl dlouhé hodiny improvizovat na velkých třímanuálových varhanách a opájet se jejich barevným zvukem. Konečně mládí mi přineslo i těžkou manuální práci v lomu, až jsem se někdy díval na své ruce s otázkou, zda vůbec kdy ještě budou hrát, přineslo mi to zkušenost opravdového hladu a konfrontaci se smrtí. Sice bych to nepřál svým ani jiným dětem, ale poznamenalo mě to a otevřelo vnímání věcí, ke kterým bych neměl přístup.“

Petr Eben (foto archiv)

Z vánočního dopisu z roku 1990:

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář