Zapomenuté knižní poklady. Jan Vaněček: Můj život s operou. Inge Švandová vzpomíná
Knihu Můj život s operou (Inge Švandová vzpomíná) vydal v roce 2012 v Českém Krumlově vlastním nákladem její autor (respektive spoluautor) Jan Vaněček. Tento českokrumlovský spisovatel (narozen 1946) je autorem mnoha povídek a fejetonů, přispívá do dvouměsíčníku pro kulturu a dialog Listy a publikuje v regionálním tisku. Z jeho dosud vydaných knih jmenujme například Povídky z krumlovského Česka, Vejrovské zkazky či Našich dvacet let.
Publikace Můj život s operou velmi čtivým způsobem zachycuje vzpomínky, postřehy a zamyšlení operní režisérky a kostýmní výtvarnice Inge Švandové Koutecké (narozena roku 1936), která má na svém režisérském kontě přes 185 operních, operetních i muzikálových inscenací na domácích i zahraničních scénách, k nimž si často navrhovala také kostýmy. Byla poslední absolventkou oboru operní režie u legendárního Ferdinanda Pujmana, poté působila v Jihočeském divadle, v opeře v Plzni, hostovala v pražském Národním divadle, ale také v cizině (Německo, SSSR). Kromě toho šéfovala opeře v Opavě a věnovala se také pedagogické činnosti – na konzervatoři v Českých Budějovicích (sólový zpěv, operní herectví) a na Uměleckoprůmyslové škole v Českém Krumlově (jevištní kostýmy a dějiny odívání). Získala titul zasloužilá umělkyně a cenu Jihočeská Thálie za celoživotní dílo (2004).
Kromě vzpomínek Inge Švandové na dětství, mládí, studia, na místa, kde umělecky působila, i na inscenace, jež vytvořila, na umělce, s nimiž se při tom setkávala (včetně manžela, scénografa Vlastimila Kouteckého, s nímž často spolupracovala), a na další „dobré duše“, které ji provázely na její životní dráze, najdeme v knížce mnoho fotografií a také úryvky z recenzí.
Pojďme si teď přečíst alespoň několik ukázek z Mého života s operou, v nichž Inge Švandová vypráví o tom, jak se od dětství utvářel její vztah k umění a jaké byly její divadelní začátky…
O baletu a prvních zkušenostech s divadlem…
„Budu raději vyprávět něco jiného. Chodily jsme jako holky s Helenou [později provdanou Růžičkovou] na Žižkov do baletní školy Jelisabety Nikolské, která byla primabalerínou v Národním divadle. Brzy se však začala Helena učit tanci jinde. Já zůstala.
Měla jsem štěstí, že jsem obstála ve výběru talentů a vystoupila v Národním divadle ve dvou baletních inscenacích. První se jmenovala Pudřenka. Byla jsem schována v jakoby velké pudřence, kterou přinesli na jeviště na konci obrazu, vyběhla jsem z ní, uklonila se, sólově zatančila a vrátila se nazpět. V té pudřenkové bedně mne pak odnesli. Druhou inscenací byl balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. Tančilo nás šest dětí, hrály jsme si v parku a babička nám vyprávěla pohádky, které se současně baletně předváděly. Přičichla jsem tenkrát prvně k divadlu, poznala jeho prostředí.“
Výuka zpěvu
„Láska ke zpěvu a hudbě byla v naší rodině součástí života. Maminka hrála na klavír a v mládí se učila zpěvu v Ostravě u profesora Františka Hradila. Díky jemu zpívala, samozřejmě jako host, v ostravském divadle Lidunku v opeře V studni od Viléma Blodka. Už od mala mne vedla ke zpěvu a vybírala vhodný repertoár. Nepředpokládalo se však, že se zpěvem budu někdy živit. Když mi bylo asi čtrnáct let, otec řekl: ‚Chceš-li cokoliv v životě dělat, tak to dělej pořádně a poučeně.‘
Začal mi hledat učitele zpěvu. V Praze v té době vystupoval zajímavý tenor Carlo Verosta, napůl Ital, napůl Jugoslávec. Pojednou se tento pěvec objevil u nás doma. Mluvil lámanou češtinou. Velice brzy jsem však pochopila, že ho více zajímá moje půvabná maminka než mé zpívání. Vrhal na ni žhavé pohledy a nebylo dne, aby jí netelefonoval. Maminka z toho byla nervózní, rozhodně ji to netěšilo. Chodil mne učit jednou týdně v době, kdy otec nebyl doma. Asi po pěti vyučovacích hodinách přišel ale naposledy. Maminka ho toho dne vyprovázela z bytu, loučila se s ním, zatímco já si uklízela noty. Náhle jsem uslyšela maminčin výkřik, mlasknutí pohlavku a vzápětí silné bouchnutí dveří. Co se v předsíni událo, se mohu pouze domýšlet. Zřejmě si pan Carlo dovolil víc, než bylo slušné. Večer maminka všechno řekla otci, hovořili spolu tiše, ale vzrušeně. Tím působení tohoto pána u nás skončilo.“
Tajné plány
„Blížila se maturita – musela jsem se rozhodnout, co dál. Rodiče chtěli ze mne mít doktorku (matka) nebo architektku (otec), ale nezavrhovali, abych zpívala, ne se tím však živila. Zkrátka měli na mysli, abych si hudbou a zpěvem působila v životě radost. Proto mne taky nechali hudebně vzdělávat.
Nakonec došlo k tomu, že jsem za zády rodičů podala přihlášku na konzervatoř. Vymyslel to právě profesor Uřídil. Měl tajný plán, abych studovala operní režii na AMU, ale nic mi neřekl. V té době jsem moc toužila být zpěvačkou. On však věděl, že operní režie se dá se zpěvem dobře spojit. Nebyla bych první ani poslední, kdo tak učinil. I moje malování se mu jevilo jako přednost.“
Operní studio
„Inscenovala jsem posléze tři opery a provedla jejich rozbor v rámci své diplomové práce. První byla v roce 1958 jednoaktová opera Bohuslava Martinů Veselohra na mostě. […] Inscenace byla zdařilá – a vybrána byla téhož roku na Pražské jaro. V květnu přijela do Prahy Charlotte Martinů, manželka skladatele. Žili ve Švýcarsku. Doprovázel ji světoznámý dirigent Roberto Benzi, který se už coby dítě proslavil ve filmu Předehra ke slávě. Jako host dirigoval v Národním divadle Carmen. Oba byli s naším představením spokojeni. Paní Charlotte mi předala od Bohuslava Martinů dopis, v němž děkoval, že operu uvádíme, protože do té doby byla vysílána jen jako rozhlasová. Potěšilo mne, že se v dopise zmínil o mé režii.“
Začátky v Jihočeském divadle
„Na úvodní setkání s operním souborem Jihočeského divadla mám vcelku příjemné vzpomínky. Byla jsem režisérský kandrdas, který se měl prvně postavit před profesionály. Napadaly mne myšlenky o jámě lvové. Lhala bych, že jsem neměla trému. Nicméně řekla jsem si, že nesmí být na mně znát. Setkání se uskutečnilo v malé zkušebně. Dostavily se všechny pěvecké i další potřebné pracovní síly […] Popravdě řečeno v té době byla ženská jako režisérka kuriozitou. Což o to, ale navíc jsem malé postavy a tenkrát i dost štíhlá, takové skoro nic, zkrátka osůbka k přehlédnutí. Sotva jsem se představila a chystala se vyložit svůj inscenační záměr, stalo se něco nečekaného. Jeden z členů souboru, jmenoval se René Pour, takový velký pořízek, na mne chvíli tak divně shora koukal. Byl možná o půl metru vyšší než já. Pak mne znenadání popadl v pase, zvedl do výšky a posadil na své rameno. Udělal to tak rychle, že jsem neměla čas ani protestovat, nebo se mu vysmeknout. Nezpanikařila jsem, avšak jediné, na co jsem se v tom fofru zmohla, bylo zvolání: ‚Co to se mnou, prosím, děláte?‘ Pousmál se a odpověděl něco v tom smyslu, že to udělal kvůli tomu, aby na mne bylo vůbec vidět. Rozhlédla jsem se vůkol, opřela se rukou panu Pourovi o hlavu, nadechla se a pravila klidným hlasem: ‚Vážený pane! Pamatujte si, že i ta nejmenší ženská přeroste i tomu největšímu mužskýmu přes hlavu. Tak pozor!“
Vzpomínky Inge Švandové navazují v knížce jedna na druhou jako pestrobarevné korálky krásného náhrdelníku… a takový šperk můžeme nejlépe ocenit, když jej vezmeme do rukou a prohlédneme si jej pěkně celý najednou (tedy přečteme si vyprávění od začátku do konce). Přesto si na závěr z tohoto náhrdelníku vytáhneme alespoň ještě jednu perličku – Vyznání, báseň, kterou Inge Švandová Koutecká napsala na závěr knihy.
A tak končí vzpomínání
na minulé časy,
člověk při tom uvažuje,
kolik ještě asi?
Dokud na světě je láska,
hudba, slunce, smích,
každodenní drobné věci,
radujme se z nich.
Ať si bylo, jak si bylo,
mně se chce žít dál.
I když někdy slza skápla,
život za to stál.
Těším se za týden na shledanou…
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
