Zapomenuté knižní poklady. Josef Muzika: Houslistův svět

  1. 1
  2. 2
Před týdnem jsme v seriálu o zapomenutých knižních pokladech mohli číst vyprávění světově proslulého operního režiséra, dirigenta a skladatele Václava Kašlíka o jeho životě a díle, jak je zapsal na stránky své čtivé vzpomínkové knihy Jak jsem dělal operu. V dnešním pokračování našeho seriálu bude mít slovo hudebník s příznačným jménem Muzika, který nám představí Houslistův svět.
Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Rozsahem nevelkou knížku Houslistův svět z pera Josefa Muziky vydalo v roce 1980 nakladatelství Kruh v Hradci Králové. Jako vždy si nejprve krátce představíme autora. Josef Muzika byl houslový virtuóz a pedagog. Narodil se v roce 1894 v Plavech, zemřel roku 1982 v Nové Pace (mimochodem právě tam se každoročně pořádá Mezinárodní houslová soutěž Mistra Josefa Muziky pro děti a mládež, jejíž jedenadvacátý ročník proběhl před týdnem).

Byl synem venkovského muzikanta, hře na housle se učil v Brně (1906-1908), na mistrovské škole Otakara Ševčíka v Písku a ve Vídni (1908-1913). V Moskvě byl houslistou Svobodného divadla (1913-1914) a pak Ziminovy opery (1914-1915). Působil jako pedagog na konzervatoři v Samaře. Pořádal mnoho samostatných koncertů v Rusku, na Sibiři i v Americe. V ruské Samaře se v roce 1918 přihlásil do československých legií. Po návratu do vlasti v roce 1920 vyučoval Muzika soukromě hudbu a pořádal koncerty.

Při pětasedmdesátém a osmdesátém výročí svých narozenin jej Otakar Ševčík zvolil za jediného českého zástupce své školy při oslavných koncertech v Praze. Od roku 1930 se Josef Muzika věnoval hlavně pedagogice. Byl profesorem v Krakově, Katovicích a Brně. Vychoval řadu našich předních houslistů (například Václava Dobiáše, pozdějšího významného hudebního skladatele a pedagoga, nebo houslistu, pedagoga a skladatele Antonína Moravce). V roce 1941 se přestěhoval do Nové Paky, kde byl 24. května 1974 jmenován čestným občanem města. V roce 1971 odehrál svůj desetitisící a zároveň poslední koncert. A o několik let později, v pětaosmdesáti, se pustil do sepisování svých vzpomínek, které se před námi právě otevírají…

 

První seznámení s hudbou:

„Jsou hudebníci, kteří se poprvé seznámili s hudbou za nějakých zvláštních okolností. To o sobě říci nemůžu. Hudba kolem mne zněla pořád, vnímal jsem ji tak brzy jako slova, jako lidskou řeč. Tatínek byl muzikant, dědeček byl muzikant, a soudě podle našeho příjmení se musela hudba do naší rodiny přinatrefit pěkně dávno. Od dětství jsem měl také příležitost chápat, že má-li hudba k něčemu vypadat, dá hodně práce.

Často k nám chodili tatínkovi přátelé – vzpomínám například na violistu pana Kochánka – a muzicírovali. Každému chvíli trvalo, než se trošku rozehrál, pak chvíli trvalo, než se prokousali notami, pak se chvilku dohadovali, ale nakonec – zazněla hudba. Dnešní dítě by ten proces nepostřehlo. Je zvyklé slyšet hotovou, profesionálně interpretovanou hudbu naráz, po pouhém stlačení nebo otočení knoflíku. Nad neumělým muzicírováním svého tatínka se klouček snad i pohrdavě ušklíbne, protože v rádiu nebo v televizi hrají líp.

Tenkrát kousek secvičené hudby byl zázrak. Pamatuji se, jak jsem si v hlavě dával dohromady ten nevysvětlitelný úkaz – táta, pak ten hubený, zarostlý strejc a támhleten bručoun a ten legrační děda se najednou ztratí jakoby v mlze a místo nich tu světnicí zazní hudba…“

 

Jak probíhalo v oněch časech vyučování u světoznámého profesora Otakara Ševčíka:

„Péče, jakou mi profesor Ševčík věnoval, nemá obdoby. Viděl, že je neúnosné, abych dojížděl na hodiny z Plavů, a poradil tatínkovi, aby mi našel byt v Praze, že budu mít do Písku blíž. Hodiny mi dával bezplatně. A nejen to, dokonce mi i platil cestu z Prahy do Písku a zpátky.

Začal pro mne nový život. Náhle jsem v sobě pocítil velikou proměnu. I poslední zbytky nechuti, liknavosti, pohodlnosti a netrpělivosti vymizely. Housle se staly něčím, za co bych dal život. Chvíle, kdy jsem nehrál, byly prázdné. Nic mě nevábilo víc než housle.“

 

A ještě jedna vzpomínka z pozdějších let Mistra Ševčíka, který měl podle Josefa Muziky na žáky „nepopsatelný vliv“ a mohl se směle chlubit „nikdo z mých žáků necvičí méně než osm hodin denně“:

„Když mu bylo osmdesát let, přijel na můj koncert do Jičína.

‚Všechno by to jakž takž ušlo,‘ povídal mi, ‚ale dělá mi potíže cvičení.  Nechtějí se mi hýbat prsty v kloubech.‘

Co byste na taková slova řekli?

‚Však už jste se toho, pane profesore, v životě nahrál dost,‘ konejšil jsem ho. ‚Snad máte nárok na to, abyste si trochu odpočinul.‘

Ale to jsem tomu dal!

‚Vy byste mohl přestat hrát na housle?‘ otočil se ke mně skoro nevraživě. A tak jsem svá slova musel všelijak otáčet a vysvětlovat, abych mu dal odpověď, jakou chtěl slyšet: totiž že se ty klouby zase spraví a že bude cvičit jako předtím.“

 

Jak houslista také může přijít ke svému nástroji:

„Je to krásné, mít staré italské housle, jak my říkáme – ‚taliány‘. Ale ne každý si je může dopřát. A jsou i houslisté, kteří by na ně měli, ale nástroj není k dostání. Já osobně jsem se na dobré housle zmohl teprve tehdy, když jsem začal učit v Samaře. Šel jsem tam do kina (jako u nás, i v Rusku se tehdy při němých filmech vzadu za plátnem hrávalo), ale z filmu jsem moc neměl, protože jsem celou dobu nastavoval uši a poslouchal báječný zvuk houslí. Nemohl jsem dočkat konce, běžel jsem za hudebníkem, a měl jsem štěstí. Houslista – byl to Polák, pan Bednarczyk – byl právě ve finanční tísni, a tak souhlasil s prodejem. Dal jsem za housle 200 rublů. Houslaři mi potvrdili, že jde o práci italského mistra; housle sice uvnitř neměly žádnou nálepku, ale to spíš svědčilo o jejich původu než štítek se jménem slavného houslaře (dříve některé tiskárny nabízely houslařům celé kolekce nálepek se jmény slavných italských mistrů, právě tak jako viněty na vína a likéry obchodníkům a lahůdkářům). Zněly vyrovnaně, měly ušlechtilý tón ve výškách i v hloubkách, zkrátka bylo to něco, po čem jsem léta toužil…“

 

O pomíjivém umění hudební interpretace:

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na