Zapomenuté knižní poklady. Ladislav Šíp: Gustav Mahler

  1. 1
  2. 2
Neuvěřitelně talentovaný a vzdělaný, citlivý a rozporuplný „básník klavíru“ Fryderyk Chopin byl předmětem našeho zájmu v minulém dílu Zapomenutých knižních pokladů – četli jsme si o něm v knížce Jiřího Válka. Dnes nás čeká další „skladatelská“ monografie: Gustav Mahler perem Ladislava Šípa.
Gustav Mahler (zdroj commons.wikimedia.org/Moriz Nähr)

Gustav Mahler (1860-1911), rodák z česko-moravského pomezí, který putoval s hudbou po celém světě, ale nikde si nepřipadal jako doma („Cítím se jako trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako Žid na celém světě. Všude vetřelec, nikde vítán.“). Hudbou obklopený a hudbou posedlý už od raného dětství, autor devíti dokončených a jedné nedokončené symfonie a mnoha písní, skladatel už od čtyř let, jehož První symfonii zhodnotili kritici po premiéře jako „chorobný kravál“ a „výplod nebezpečného kriminálníka“, on však pevně věřil, že jeho čas teprve přijde (a měl plnou pravdu). Geniální a nekompromisní operní dirigent, šéf ve Vídeňské dvorní opeře a Metropolitní opeře v New Yorku. Vegetarián, nadšený turista a plavec. Pacient Sigmunda Freuda a manžel femme fatale vídeňských umělců Almy, rozené Schindler (což spolu souviselo). Tento hudební velikán s českými kořeny se stal ústřední postavou knihy Ladislava Šípa Gustav Mahler (vydal Supraphon v Praze roku 1973 v edici Hudební profily).

V přibližně dvousetstránkové publikaci najdeme nejprve poutavé vylíčení Mahlerova domova, dětství a dospívání. Následuje část nazvaná Dvanáct zastavení a dílo, v níž můžeme Gustava Mahlera sledovat na jeho hudebních „štacích“ (Vídeň, Hall, Lublaň, Olomouc, Kassel, Praha, Lipsko, Budapešť, Hamburk, Vídeň, New York, Grinzing) a seznámit se s jeho hudební tvorbou. V dalších kapitolách se dozvíme, jaký byl Mahler jako člověk, dirigent a skladatel. Následuje seznam dokončených skladeb Gustava Mahlera, soupisy literatury a nahrávek ze skladatelova díla na deskách Supraphonu. Nechybí jmenný rejstřík.

Ladislav Šíp (zdroj archiv ND)

Několik slov o autorovi: Ladislav Šíp (1922-1993) byl muzikolog, publicista, editor, dramaturg, hudební režisér a dirigent. Učil se soukromě hrát na varhany a na pražské konzervatoři studoval dirigování. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se věnoval hudební vědě. Byl uměleckým vedoucím a dirigentem souboru Collegium musicum. Poté působil jako redaktor a hudební režisér v Gramofonových závodech v Praze (později Státní hudební vydavatelství, Supraphon).

Podílel se (společně s Jaroslavem Šedou) na budování takzvaného „zlatého fondu“ Supraphonu (tedy nahrávek stěžejních děl hudební literatury v podání předních hudebních těles). Později se Šíp stal šéfem opery Národního divadla v Praze a ředitelem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Věnoval se také pedagogické činnosti na pražské HAMU a po odchodu do důchodu byl dramaturgem hudebního festivalu v Trutnově. Významná byla i jeho činnost literární: psal výkladové texty k programům koncertů, četné pořady pro pražské Divadlo hudby a v neposlední řadě byl autorem několika knih (Pěvci před mikrofonem, Nahrávání a reprodukovaná hudba, Česká opera a její tvůrci, Řeč tónů, Wagnerova cesta do Prahy a další).

 

A teď už se pojďme začíst do stránek čtivé Šípovy knížky o „temném prorokovi“ Gustavu Mahlerovi (jak jej označil jeho obdivovatel Leonard Bernstein), jehož stosedmapadesáté výročí narození jsme si minulý měsíc připomněli.

„Jaký tedy vlastně byl Gustav Mahler? Jako dítě byl plachý, zamlklý, až se toho jeho rodiče báli. Jeho velké, černé oči viděly svět v temných barvách.  Ano, chodil čistě a pěkně oblečený, jako většina jihlavské honorace – kolem něho však bylo tolik dětí otrhaných a špinavých! Většina z nich mluvila česky; jak těžko bylo překročit tu jazykovou bariéru! Často viděl zoufale plakat svou milovanou maminku, když vynášeli z domu mrtvého bratříčka, tak často ji viděl plakat a trnul hrůzou, když otec divoce bouřil. Odtud pramenila nesmělost a přecitlivělost dítěte, hrozící vyústit v neurózu. Proto také se chlapec Mahler nijak výjimečně neuplatnil ve škole. Měl zábrany, pocity stísněnosti, trému. Právě v létech, v nichž se rozhodovalo o jeho dalším vývoji a kdy jeho psychický stav mohl dospět krizového bodu, objevil svět hudby. V něm byl sám, zde jej nerušilo okolí, zde na něho neútočil rmut světa, závist, posměch. Zde, v říši tónů, mohl být králem, zde nalézal i tajemný zdroj útěchy, povznesení…“

 

Mahlerovi – skladateli se pokaždé nedostalo vřelého přijetí…

„Hrál jsem. Napadlo mi podívat se na Bülowa [pozn.: Hans Guido von Bülow, německý dirigent, klavírista a hudební skladatel] a vidím, že si ucpává oběma rukama uši. Ustanu ve hře. Bülow, stojící u okna, to ihned pozoruje, vyzývá mne, abych pokračoval. Hraji. Po nějaké době se ohlédnu znovu. Bülow sedí u stolu, uši ucpány a scéna se opakuje: přestávám hráti, nová výzva. Pokračuji a hlavou mi jdou nejrůznější nápady. Usuzuji, že se snad Bülowovi, klavírnímu virtuosu, nelíbí způsob mé hry, můj úhoz, snad je mu mé forte příliš vášnivé a hrubé; připomínám si také, že je Bülow velmi nervózní a stěžuje si často na bolesti hlavy. Ale hraji dále bez přerušení, neodvraceje pozornost v jiný směr a snad i zapomenuv, že je Bülow přítomen. Když jsem skončil, vyčkal jsem mlčky úsudek. Ale můj jediný posluchač vytrvával u svého stolu dlouho tichý a bez pohybu. Pojednou naznačil energický zápor a poznamenal: ‚Je-li to ještě hudba, nerozumím již vůbec hudbě.‘“

 

Mladý Mahler usiluje o angažmá v Praze a hodnotí své dirigentské umění:

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář