Zatažené drápky aneb Co se do recenzí nevešlo (1): Milí přátelé… Co když divák o dialog nestojí?

  1. 1
  2. 2

On tu byl vždycky, ale dnes je ho víc, mnohem víc. Tenhle divák je náramně náchylný propadnout i nevědomky kýči. Získat si vyčerpaného diváka je a bude daleko větší umění než si získat diváka hladového. Je to divák, kterého spousta lidí a institucí vychovávala, a který toho už má dost a nenechá se. Mnohdy na to také má svůj věk. Také to jednou poznáš… Kýč a mrtvolné divadlo je narkotikum a ty se možná blahosklonně usmíváš, jak je možné, že mu může propadnout. Ale protože vyčerpaný divák, který může být naprosto reálně udolaný starostmi, ztrátami a stresem, nestojí o to, aby se ho dotkl odhalený život, protože by další jeho nebezpečí už uprostřed toho všeho neunesl, protože by ho dotek zahubil, zničil – nebo není jednoduše ochotný to riziko podstoupit, a také trochu nebo hodně zchudl (a ještě zchudne, s tím počítej!) – není možné ho do živého divadla nutit skákat po hlavě. Nestojí třeba o přímý dialog proto, protože už k němu nemá sílu, ale přitom to není divák, který od kolébky chtivě hltá produkty kulturního průmyslu se zjednodušenou motivací „teď mě bavte“ (takovému budeš pravděpodobně lhostejný, protože jsi mu vždy lhostejný byl, existuje hranice, za kterou snaha opravdu smysl nemá). Vyčerpaný divák se ve skutečnosti nevzdává své participace, nevzdává se intelektuálního rozměru a neredukuje své potřeby jen na zapomnění… Nicméně potřebu uklidnění, kompenzace stresu každodenního života jednoduše má a ona nepřestane existovat jen tím, že od něj odvrátíme pohled a budeme ji přehlížet jako nedůležitou, protože se nám nehodí ji vidět, není možno na ni reagovat dost progresivně…

Zlomit nad divákem hůl a nechat ho napospas kýči by nakonec bylo ještě pokrytečtější než mu samotný kýč nabídnout (taková varianta je spíš vztah obchodníka a zákazníka, zábavu lze koupit, je jí věnováno celé průmyslové odvětví). Stejně tak zlomyslné by ovšem bylo snažit se ho převychovávat s přezíravým přesvědčením, že my víme lépe, co potřebuje a jak se má změnit, aby mu to vyhovovalo. I termín jako „vychovávat mladého diváka“ ve mě osobně vzbuzuje jakýsi odpor, protože tím tvůrce dává najevo svou morální a intelektuální převahu – ale kde bere jistotu, že ji opravdu má? Já se mohu maximálně s čistým svědomím snažit předat divákovi/čtenáři to, co považuji za prospěšné a užitečné. Oslovovat „mladé publikum“ je jistě správné kvůli perspektivě budoucnosti (a snadné, co si budeme povídat), leč každý by měl mít na paměti, že mládí je dosti efemérní perioda a že je i tady mezi „námi“ nebezpečné spadnout do pasti toho nechvalně známého kultu mládí, která otevírá své čelisti všude kolem, od módního průmyslu po digitalizaci státní správy. Varuj se myslet si, že je někdo neperspektivní, protože není mlád a tvárný jako plastelína.

Střez se opovrhovat divákem, který ti nerozumí a který se nechce dotýkat ran života, protože nevíš, kdy tebe samého život vyčerpá tak, že budeš jako on. (Aktuální dodatek – reálně to teď hrozí opravdu každému z nás, pandemie byla jen takový seznamovací kurz.) Netvař se, že neexistuje a že nestojí za to jej oslovit! Je to jen obtížnější a vyžaduje to větší dávku empatie, než jen přístup „já si myslím, že toto téma je důležité, takže vás bude zajímat také“, který vyvolává toliko sevření čelistí a útrob. Tady se totiž musí jít z jiné strany, dívat se ne svýma očima, svým soukromým puzením a tužbou, ale jeho pohledem – a klást si otázky: co mu schází, po čem touží, v čem mu můžeš dokonce pomoci? Vytvořit bezpečný prostor, který sice nebude falešně uklidňující ve chvíli, kdy se potápí loď civilizace, bude opravdový a ryzí, ale zase ne a priori nepřátelský a surový. To je umění.

Někdo třeba nebude už nikdy schopen za ten kus bezpečí dohlédnout. Odsoudíš ho za to a odsuneš na druhou kolej, protože je příliš náročné ho pro něj vytvářet? Je to svůdné, ale krátkozraké. Pro vyčerpaného diváka je tu ještě jedno kouzelné slovíčko: nabízet. Ne vyděsit, ne šokovat, ne jít s kanónem na jeho životní postoje a přesvědčení, protože si myslíš, že jsou zastaralé a odsouzené k záhubě. Nabízet svůj pohled, svůj názor, svou cestu umění, ale v rámci bezpečného rámce, který pro něj vytvoříš. Dá to práci, ale přineseš lidem do života mnoho dobra, když se o to pokusíš.

***

Příteli, přátelé, nezapomínejte ani vy nikdy na ta slovíčka: okouzlení, laskavost, úžas, snění…

Milý… tvůrce… potřebuješ si kolem sebe vytvářet „bezpečný prostor“. Tvoř ho i pro svého diváka. Vždycky. Nezapomeň, že i on ho potřebuje – tak jako ty! To ale víš nejlépe sám a já věřím, že nezapomeneš.

***

Všichni a všechno je živoucí škála, zapomeňte na dualitu uměle stvořenou pozitivizmem, aby se nám svět lépe popisoval. Byl to dobrý sluha, ale špatný pán. Od kategorií k pochopení kontinua!

Abychom se trochu posunuli od literatury k praxi, dávám v úvahu několik inscenací, které si každý může zkusit sám a intuitivně roztřídit: na mrtvolně kýčovité, živě otevřené a apriori úzce vymezené (vynechme kategorii „bezradnost aneb úplné odpojení od diváka“ a pozor, ta hranice se opravdu často prolíná, jako vždy když se člověk cosi pokusí kategorizovat). Například:   Srdce.   Witness.   S dovolením!   Robot Radius.   Proměna.   Ostrov!   Spící krasavice.   Amerikánka.   Existuje dojem bytí. … a další, jaké vás napadnou.

* Která z nich nevyžaduje žádné zapojení, protože servíruje obsah a prožitek na zlatém podnose?
* Která je citlivá, posouvá své vlastní prostředky nebo zkoumá nové možnosti, ale nabízí i ztotožnitelné mistrovství nebo estetický požitek, který může sloužit jako záchranná síť vyčerpaného diváka?
* A která je syrovou materií, vyžadující extrémní otevřenost a naprostý risk?

Všimněte si, že jsem neřekla, že je některá z těch variant špatně. Ale dávám k úvaze různé přístupy v uvažování na škále já – divák – já, které mimo jiné také přivedou velmi různorodé výsledky co do počtu obecenstva, což je někdy lhostejné, leč jindy zásadní. Jsme součásti společenství ostatních a jakákoli činnost, i umělecká, nevisí ve vzduchoprázdnu. Občas nechceme dělat kompromisy, jasně. Já také. Uplynulý rok toho živoucím důkazem. Ale je potřeba počítat i s tím, že naše nekompromisní umění nebude občas zajímat vůbec nikoho.

A co teď? možná, že je na čase zeptat se zase na druhé straně. Po čem touží umělec? Co si přeje tanečník? Co schází člověku, který se vydává na scénu a na scéně se vydává ze své energie? Bojí se snad o něco si říct? Co pomůže jemu? Protože nikdo není od toho, aby pouze sloužil – byť těm nejušlechtilejším cílům.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments