Zdenka Ziková – pohnutý osud velké české pěvkyně

Osobnosti české opery 

Životní a umělecký příběh sopranistky Zdenky Zikové, který se uzavřel před dvaceti lety, 4. června 1995, vypovídá mnoho o době, v níž žila i tvořila a má řadu společných jmenovatelů s osudy mnoha dalších umělkyň a umělců, kteří se často ve své rodné zemi nesetkávali s přílišným pochopením.

Zdenka Ziková (v matrice byla zapsána jako Zíková) se narodila v Praze, 6. února 1902. Zpívat se naučila u profesorky Bohumily Rosenkrancové, u níž se školila řada dalších významných pěvců několika generací. Později studovala rovněž ve Vídni a v Itálii. V osmnácti letech účinkovala ve vinohradské zpěvohře. Z rodného města se rozjela, jak to tenkrát bylo ještě dosti obvyklé, na jih, do tehdy spřátelené nově vzniklé Jugoslávie. Tam se po vzniku slovanského státu měly čile k světu divadelní soubory, kterými prošla celá řada českých herců a zpěváků. V letech 1922-1925 působila ve slovinské metropoli Lublani, již posléze vyměnila za chorvatské hlavní město Záhřeb. Mezitím ale začala být zvaná k hostování v Opeře Národního divadla. Poprvé se tak, tuším, stalo v titulní ženské roli Markétky v Gounodově operním zpracování faustovského tématu.Brzy bylo jasné, že v Zikové roste výrazná osobnost operního jeviště. Vládla širokým hlasovým rozpětím, její dramatický soprán nepostrádal ovšem silné lyrické akcenty a schopnost velmi citlivé interpretace nejjemnějších výrazových nuancí jednotlivých partií. Brilantně ovládala techniku svého pěveckého projevu, pamětníci jednoznačně oceňovali i její mimořádný herecký a představitelský talent a skvělou výslovnost v několika jazycích, kterými perfektně vládla…

V roce 1928 jí nabídl šéf Opery Národního divadla Otakar Ostrčil angažmá. Rázem se stala jednou z protagonistek jeho pečlivě a cílevědomě budovaného sólového souboru. Předposlední den roku 1928 se představila velmi úspěšně v premiéře nového nastudování Dvořákova posledního jevištního díla, v titulní roli opery Armida.

Ve svazku s Operou Národního divadla působila čtyři sezony. Za tu dobu ztvárnila řadu významných sopránových rolí v širokém žánrovém i stylovém rozpětí. Její doménou byly především čelné verdiovské partie: Aida, královna Alžběta v Donu Carlosovi anebo Amélie v Maškarním plese, ale stejně skvěle se dokázala vypořádat s obtížnými nároky mozartovských rolí, v nichž dosahovala jedinečné brilantnosti a souznění s požadavky partitury. Byla skvělou Hraběnkou ve Figarově svatbě, doňou Annou v Donu Giovannim anebo Elektrou v IdomeneoviBlýskla se ovšem i ve veristických operách (titulní role Pucciniho Toscy a Turandot a Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalírovi a v postavách wagnerovských jako byly Brünnhilda v Ostrčilově a Pujmanově inscenaci Siegfrieda anebo Elza v Lohengrinovi. Z jejích postav ve francouzském operním repertoáru připomeňme alespoň titulní roli v Charpentierově Louise a Giuliettu v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Z jejích rolí v ruských operách připomeňme Taťánu v Evženu Oněginovi a Lízu v Pikové dámě Čajkovského. Zdenka Ziková, která byla po všech stránkách mimořádně disponovaná pro interpretaci velkých rolí romantického světového operního repertoáru, se ale na naší první operní scéně setkala i s hrdinkami mnoha českých oper.

Především vstoupila do povědomí divácké a posluchačské obce jako výborná představitelka Milady v Daliboru, titulní hrdinky ve Fibichově Šárce, Mariny Mniškové ve Dvořákově Dimitriji a titulní roli v Rusalce. Ztvárnila i roli Mařenky v Prodané nevěstě, vytvořila titulní roli ve Foersterově Deboře. V představeních oper Vítězslava Nováka, které uváděl Otakar Ostrčil v cyklu děl tohoto autora v roce 1930, hrála a zpívala císařovnu Alžbětu v opeře Karlštejn a Mladou kněžnu v Lucerně, v Ostrčilových Kunálových očích hlavní ženskou roli Ryšji Rakšity a v opeře Rudolfa Zamrzly Jidáš Iškariotský postavu Magdaleny. Ze zahraničních novinek účinkovala v titulní roli opery nizozemského skladatele Igzaze Lliena Beatrys na motivy středověké holandské mariánské legendy.S dalšími českými operními hrdinkami se, jako například s Kostelničkou v Její pastorkyni, setkala při svých četných pohostinských vystoupeních. Zpívala dokonce Libuši při slavnostním představení, které se konalo 18. listopadu 1936 v již dosti vypjaté politické situaci u příležitosti třiapadesátého výročí otevření Národního divadla a Miladu v Daliboru dne 16. května 1938. V době přímého ohrožení republiky v rámci festivalu Květnové dny 1868-1918-1938, pořádaného Národní radou československou pod záštitou prezidenta republiky, doktora Edvarda Beneše. Akce byla pořádaná u příležitosti sedmdesátého výročí položení základního kamene Národního divadla a dvacátého výročí Divadelních slavností, které se proměnily v manifestaci snah po národním sebeurčení.

Přesto jí byl, zejména po odchodu z Národního divadla do Vídně v roce 1932 a nikoli nevýznamnou částí tehdejší české kritiky, vytýkán nedostatečný vztah k domácí operní tvorbě. Nebyla sama, kdo si musel podobné výtky na svou adresu, leckdy dosti nepřátelské a zákeřné, o sobě vyslechnout a přečíst. Ve vídeňské Státní opeře tehdy působily spolu s ní dvě další výborné české sopranistky –  k hvězdným výšinám již jednoznačně směřující Jarmila Novotná a ostravská rodačka Eva Hadrabová. I ony dvě si tímto martyriem musely projít. Stačí si připomenout, jaké výtky padaly tehdy na adresu Jarmily Novotné za to, že přijala roli Mařenky v mnichovském filmovém zpracování Prodané nevěsty. Smutné na tom všem bylo, že tento druh kritiky nebyl omezen jen na určitou část politického spektra, ale tyto názory zastávali i někteří jinak moderně zaměření teoretici a kritici. Dnes je samozřejmě jiná doba a česká operní tvorba si zaslouží veškerou pozornost a podporu, ale neškodí si připomenout, že jakýkoli přehnaný akcent na naši domácí výlučnost, byť zaštítěný sebelepšími úmysly, může být cestou do pekel.

Dovolím si na tomto místě ocitovat úryvek ze závěrečné části seriálu V hudbě život Čechů, kterou v roce 2005 publikovala v časopisu Harmonie Vlasta Reittererová: „Paní Ziková nás opět reprezentuje Mařenkou, tentokráte v New Yorku za státní peníze. Je známo, že paní Ziková o český repertoár tuze nestojí neboť ani nechtěla studovat Krasavu ani nechtěla k pohostinským hrám vybrat si méně populární, ale vynikající českou partii. Ale když z toho kouká zisk, tak je i Mařenka pro Zikovou dobrá. Pro zisk a slávu všechno, inu UMĚLKYNĚ.“

V letech 1932-1937 působila Zdenka Ziková ve Vídni, ale vystupovala pravidelně na českých i zahraničních operních scénách včetně Národního divadla. Z řady jejich veleúspěšných vídeňských operních heroin jmenujme alespoň Aidu, Amélii v Maškarním plese, Taťánu v Evženu Oněginovi, Elsu v Lohengrinovi, titulní roli v Halévyho Židovce a Madeleine v opeře Umberta Giordana André Chéniér. V této postavě se s vídeňským publikem rozloučila v představení dne 6. dubna 1937. V době, kdy vzhledem k politické situaci pro ni začalo angažmá v hlavním městě Rakouska být neúnosné. Zpívala opět v Praze a na dalších evropských jevištích. Protože díky svému manželovi (chorvatskému dirigentovi Friederiku Rukavinovi, absolventu pražské Konzervatoře, jenž ve třicátých letech působil v Praze) získala jugoslávské občanství a přesídlila  do Bělehradu, kde se stala sólistkou tamějšího Národního divadla.  V Jugoslávii zůstala i po smrti svého manžela v roce 1940. V prvních letech okupace ještě několikrát hostovala v Praze.Po roce 1945 se zdálo, že své angažmá v Bělehradě a četná pohostinská vystoupení v Itálii, Švýcarsku, Německu, Polsku, Bulharsku i dalších zemích bude moci skloubit i s hostováním v Praze. Několikrát v Národním divadle účinkovala. Musíme jmenovat především její Rusalku, v níž vystoupila při slavnostním představení pořádaném Svazem přátel Titovy Jugoslávie v předvečer jugoslávského státního svátku 28. listopadu 1946. Jenomže se změnou politické orientace se drahý soudruh Tito rázem proměnil v krvavého psa. Zdenka Ziková ještě několikrát na přelomu let 1948 a 1949 vystoupila v Praze v roli Aidy a Lízy v Pikové dámě a dále už její účinkování bylo nemyslitelné.

Na pražské jeviště se mohla vrátit až po normalizaci našich styků s Jugoslávií v letech 1956 a 1957. Tehdy se s ní čeští operní fanoušci setkali v roli Jaroslavny v Borodinově Knížeti Igorovi, Venuše v Tannhäuserovi a Milady v Daliborovi. V této soli vystoupila v Národním divadle naposledy 3. ledna 1957.

Na závěr života se vrátila do Prahy a věnovala se soukromé výuce zpěvu. Mezi její žákyně patřila především významná česká sopranistka, letošní jubilantka Eva Děpoltová, která s vděčností a láskou na svou paní profesorku vzpomíná.

Významná česká a evropská operní sólistka Zdenka Ziková zemřela dne 4. června 1995 v Praze.

Foto Balzar/archiv ND Praha, archiv ND Praha, antikvariat-vintrlik.cz, osobnosti-kultury.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat