Zemřela jedna z velkých sopranistek Národního divadla Eva Děpoltová

Slunečná neděle 16. července nás hluboce zarmoutila smutnou zprávou. Po těžké nemoci zemřela špičková sopranistka, dlouholetá významná členka Opery Národního divadla, paní Eva Děpoltová, v mnoha směrech mimořádná osobnost naší operní a koncertní scény. V srpnu by oslavila dvaasedmdesát let.

Už její vstup na operní jeviště byl svým způsobem netypický. Ještě jako posluchačku Hudební fakulty Akademie múzických umění ji pozval na záskok do Ústí nad Labem šéf opery František Vajnar. A nebylo to v ledajaké roli. Jednalo se o jednu z nejzávažnějších postav českého operního repertoáru, o Miladu ve Smetanově Daliborovi. Eva Děpoltová přišla, zazpívala a zvítězila. Sama později v jednom rozhovoru řekla: „Byla to ode mne drzost.“ Za zpěvaččiným odvážným rozhodnutím stála vedle velkého talentu především léta dřiny, jak to sama v roce 2009 přesně charakterizovala v rozhovoru pro Operu Plus (rozhovor najdete zde), když řekla: „Všichni říkají, že mám skvělou techniku. Pravda je, že jsem měla především vrozené dispozice, ale bez dobrého vedení a nikdy nekončící práce to opravdu nejde.“

Evě Děpoltové se v hojné míře dostalo obojího. Dobré vedení a její vytrvalost, houževnatost a cílevědomost ji přivedly k vrcholům.

Bratislavská rodačka Eva Děpoltová se narodila 5. srpna 1945 a muzicírovala od dětství. Sama o tom jednou prohlásila: „Doma jsme muzicírovali vlastně od malička. Maminka hrála na klavír a zpívali jsme všichni. A později, přes písničky, které jsem zpívala s bratrem, jsem se dostala k lehké múze a pak na Akademii múzických umění.“

Tam byla posluchačkou profesorů Marie Budíkové a Zdeňka Otavy a později si své školení prohloubila studiem u Jeleny Obrazcovové. Největší vliv na ni ale měly návštěvy soukromých pěveckých hodin u Zdenky Zikové, emeritní primadony vídeňské Státní opery, se kterou ji pojilo dlouholeté velmi upřímné přátelství a která se stala pro Evu Děpoltovou v mnohém životním vzorem.

Nedlouho po ústecké premiéře Dalibora poprvé vystoupila 10. února 1974 v Národním divadle v roli Mařenky ve svém absolventském představení. Jeho dirigentem byl muž, jehož normalizační režim chtěl odsoudit k zapomnění, ale našli se lidé, kteří mu pomohli restartovat kariéru, jež později vedla k mimořádným úspěchům, Jiří Kout. Eva Děpoltová se s ním později sešla při hostování v Düsseldorfu, když už byl slavným a uznávaným Maestrem. Partnerem zpěvačky v roli Jeníka byla další z tehdejších mladých velkých nadějí české opery, pěvec, s nímž se později častokrát na jevišti setkávala, Leo Marian Vodička.

Následovalo angažmá v Ostravě. Vzpomínám dodnes na její impozantní vstup v roli Milady. Byla to jiná Milada, než na jakou jsme byli častokráte zvyklí. V žádném případě nešlo o patetickou heroinu. Na scénu vešla mladá půvabná žena, která prožívala na jevišti hluboký citový přerod, jenž byl vyjádřen jak dokonalým pěveckým propracováním partie, tak přirozeným hereckým projevem.

Veškerých nuancí svého pěveckého i hereckého projevu dokázala maximálně využít i v postavě Aidy, které propůjčila něhu i vášeň. Stejně tomu bylo i v dalších rolích, které v Ostravě ztvárnila.

V Praze v té době – v prosinci 1974 a poté v dubnu následujícího roku – ztvárnila ve dvou představeních další ze svých pozdějších špičkových rolí, titulní hrdinku Pucciniho Turandot.

Následovalo angažmá v Bratislavě. První rolí, kterou ve svém rodném městě ztvárnila v premiéře inscenace, byla titulní hrdinka Janáčkovy Káti Kabanové. Kritik časopisu Opus musicum zhodnotil její výkon následovně: „Představila se jako sopranistka s jasným a průrazným témbrem, bezpečnými výškami a vůbec technicky dobře vybavená, působící i jevištím zjevem a pohybovou kulturou. V roli Káti prokázala nejen své už hotové kvality umělecké, ale naznačila, že je zřejmě perspektivním typem s možností dalšího všestranného vývoje.“

Uvedené předpoklady naplnila Eva Děpoltová znamenitě. V Bratislavě si vybudovala především základní repertoár v italských operách. Vedle Turandot to byla například Tosca, Abigail v Nabuccu nebo Verdiho Lady Macbeth, kterou si zazpívala a zahrála už v době svého ostravského angažmá při hostování v Opavě.

V této roli také zazářila na jevišti Národního divadla už jako jeho členka. A následovaly další ceněné premiéry – titulní role v Pucciniho Manon Lescaut, Anežka ve Dvou vdovách, Tosca a další.

Přicházela četná pozvání ze zahraničí a v nich jednoznačné úspěchy. Po představení Prodané nevěsty ve Frankfurtu nad Mohanem napsal kritik vysoce prestižního Frankfurter Allgemeine: „Eva Děpoltová spolu s Petrem Dvorským představovali tak krásný pár, že je lze prohlásit bez váhání za konečně nalezený ideál.“

Na řadě zahraničních scén včetně tureckého Istanbulu sklízela vavříny její Turandot. Po představení v Hannoveru napsaly o jejím výkonu německé listy: „Zazpívala velkolepou Turandot, soprán, ve kterém se nad pomyšlení spojuje mladost a zralost a jenž je v rozumné dispozici veden až k velkolepému závěru… Disponuje silným a brilantním hlasem, který musí jednoznačně každého okouzlit.“ V roli Turandot byla pozvána k audici do milánské La Scaly, velké ovace sklízela její Desdemona na Tchaj-wanu.

Eva Děpoltová nebyla nikdy zpěvačkou, kterou by bylo možno zaškatulkovat do jednoho oboru. Vynikala stejně tak v českých operách, jako v dílech Mozartových a vypjatých dramatických partiích italského repertoáru. Konstantou v její pěvecké kariéře byla role Milady, o níž recenzent napsal, že „zpěvaččin hlas neztrácí ani při dramatickém fortissimu lehkost a krásu, ani ve vypjatých polohách zpěvnost a barvu.“ Miladu zpívala i v inscenaci Dalibora, kterou v italském Cagliari nastudoval režisér Jiří Menzel. Ve slavnostním představení Libuše k výročí otevření Národního divadla 18. listopadu 1983 ztvárnila roli Krasavy, v květnu následujícího roku ji začala střídat s titulní úlohou. Velkým dnem v kariéře Evy Děpoltové byl 1. leden roku 2000, když s několikaletým odstupem od svého posledního představení v roli Libuše ji brilantně na rychlý záskok zvládla v představení uváděném na zahájení programu Praha, Hlavní evropské město kultury 2000.

Připomeňme také její velké role dvořákovské. Titulní hrdinku i Cizí kněžnu v Rusalce, Armidu, Julii v Jakobínovi stejně jako Kněžnu v opeře Čert a Káča. A samozřejmě také Janáčkovu Jenůfu. Byla rozkošná jako Fiordiligi v Mozartových Così fan tutte, stejně jako Hraběnka ve Figarově svatbě. A především byla skvělá Dona Anna, kterou ztvárnila při slavnostním přestavení Dona Giovanniho 22. dubna 1984, jež se konalo u příležitosti dvoustého výročí budovy Stavovského divadla. Mezi její velké úspěchy patřila i Leonora v Beethovenově Fideliovi. Z jejích rolí v italském repertoáru připomeňme ještě alespoň Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi, Leonoru v Trubadúru i v Síle osudu či Pucciniho Madame Butterfly nebo Sestru Angeliku.

Velké úspěchy slavila Eva Děpoltová i na koncertech, a to jak v domácím prostředí, tak v zahraničí. Velmi vřelý vztah měla k hudbě Antonína Dvořáka, což prokázala jako sólistka v jeho Rekviem a Stabat mater. Z dalších se zmiňme alespoň o Brittenově Válečném rekviem a Honeggerově Judith.

Hlas Evy Děpoltové je zaznamenán na četných nahrávkách. Především bych rád připomenul její Šárku ve Fibichově opeře a Miladu v Daliborovi, kde je jejím partnerem Vilém Přibyl. Vedle Přibylova Manolia nazpívala také roli Kateřiny v historické nahrávce Řeckých pašijí, kterou pořídil dirigent Libor Pešek s Českou filharmonií. Z dalších nahrávek bych rád připomněl hlavní ženské role ve Foersterově Evě, Novákově Lucerně a Dvořákově opeře Šelma sedlák, které nazpívala pod taktovkou dirigenta, jenž jí jako první přivedl na operní scénu, Františka Vajnara.

Dejme ještě jednou slovo pěvkyni, z jejíhož umění se milovníci opery a vážné hudby nejen v Česku mohli těšit po více jak tři desítky let. “Pro mne je největší odměna, když lidi dojmu, když je rozpláču, rozveselím, když mají sluníčko v duši a nejen cestou z divadla domů. Když v nich něco zanechám.”

Myslím si, že se to Evě Děpoltové podařilo.