Zemřela Věra Ždichyncová, nepřehlédnutelná osobnost českého baletu

Pražské Národní divadlo oznámilo, že v pondělí 18. září 2017 zemřela ve věku pětadevadesáti let významná umělkyně, tanečnice, pedagožka, baletní mistryně a sólistka Baletu Národního divadla, paní Věra Ždichyncová.
Věra Ždichyncová (zdroj archiv ND Praha)

Věra Ždichyncová (17. února 1922 – 18. září 2017) svůj profesní život započala v baletní škole Heleny Štěpánkové, sólistky Národního divadla, a poté pokračovala ve studiích na pražské Taneční konzervatoři v rámci seminářů u Olgy Alexandrovny Iljiny a také na Taneční katedře Divadelní fakulty Akademie múzických umění (obor taneční pedagogika). Profesionální taneční kariéru zahájila na ostravském jevišti, kde působila v letech 1939–1942 a kam se také znovu vrátila v letech 1946–1948 jako sólistka. Další angažmá pak následovala v ruském Královci (1942–1944) nebo v Divadle 5. května Praha (1945–1946).

Od 1. srpna 1948 se stala členkou Baletu Národního divadla v Praze za uměleckého vedení choreografa Saši Machova a později pod vedením Vlastimila Jílka nebo Antonína Landy. Ztvárnila řadu sólových rolí: například Mášenku v Louskáčkovi, Zlatovlásku v baletu Z pohádky do pohádky nebo Svanildu v Coppélii. Vynikala však především jako představitelka charakterních a výrazových rolí. Za všechny jmenujme například Macechu v Popelce, Vosu v Šípkové Růžence / Spící krasavici, Chůvu v Romeovi a Julii nebo Kněžnu v Labutím jezeře.

Aktivní taneční dráhu ukončila v roce 1959 a poté působila jako pedagožka, baletní mistryně i asistentka choreografie v Národním divadle. V letech 1958–1987 vyučovala na Taneční katedře Hudební fakulty Akademie múzických umění. Sama taneční pedagogiku vystudovala a absolvovala v roce 1956 a jako pedagožka metodiky klasického tance a docentka Akademie múzických umění v dalších letech sama vychovala řadu budoucích pedagogů, kteří působili či působí na konzervatořích i v divadlech.

Patřila též v roce 1953 spolu s Naďou Sobotkovou a Olgou Páskovou k zakládajícím pedagožkám Baletní přípravky Národního divadla, kde působila do roku 1963. Byla spoluautorkou (s Olgou Páskovou) skript Základy klasického tance (Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1973) a učebnice Základy klasického tance (Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1978), dodnes využívané studenty i amatéry pro její systematické detailní popisy jednotlivých prvků a doporučených cvičení. V roce 2010 získala Věra Ždichyncová Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství.

Věra Ždichyncová (zdroj archiv ND Praha)

Paní Ždichyncová byla vždy osobností, která profesionálně zvládala činnost repetitora a pedagoga. Přitom byla ke všem účinkujícím milá, s charakteristickým upřímným úsměvem. O tom, že významně pomáhala ve výrazové konstrukci obsahových rolí, svědčí dokonale zvládnuté role jejího syna Pavla Ždichynce. Osobně mi dosvědčil, že ve své tvorbě vycházel z principů interpretace rolí své maminky,“ vzpomíná na velkou osobnost českého baletu tanečník a choreograf Daniel Wiesner, který se s ní jako s pedagožkou setkal v době svého působení v Národním divadle.

Na Věru Ždichyncovou jako pedagožku AMU vzpomíná také profesorka Helena Kazárová: „Věra Ždichyncová zůstane v mé paměti elegantní dámou, která mi vyváženou dávkou přísnosti a laskavosti umožnila vstup do profesionálního tanečního umění. V hodinách klasického tance na AMU mě na počátku osmdesátých let dvacátého století učila nejen jednotlivé prvky, kombinace a klasické variace, ale i analytický přístup k nim. Vybavuji si ji, jak vstupuje do sálu s obligátní skleničkou vody v ruce a s odhodlaným výrazem. Byla výbornou metodičkou, byť stále ve stínu docentky Olgy Páskové. Nikdy neprosazovala své ego, vždy jsem z ní měla pocit, že slouží svému umění… Byla pro mne přirozenou autoritou a po odchodu ze školy jsem cítila, že mi předala skutečné ‚métier‘, na kterém mohu stavět… Měla jsem ji ráda.

Související články


Napsat komentář