Životní jubileum dlouholeté hvězdy brněnské opery: Natalia Romanová slaví sedmdesátiny

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Ve dnech, kdy si připomínáme stotřicáté výročí existence českého Národního divadla v Brně, slaví své kulaté narozeniny také dlouholetá sólistka Janáčkovy opery Natalia Romanová. Toto propojení je v něčem přímo symbolické. Ačkoli Natalia Romanová přišla do Brna až po dvou „tovaryšských“ letech v Ústí nad Labem, v Brně zakotvila natrvalo. A nejen to, lze říci, že za tři desítky let působení v Janáčkově opeře zaujala významné postavení v historii tohoto souboru. Je jednou z posledních českých zpěvaček, které dokonale zvládaly úskalí repertoárového provozu operních souborů tak, jak byl u nás po desítky let praktikován. Rovněž jednou z posledních, která se soustavně a programově věnovala českému opernímu repertoáru a na vysoké interpretační úrovni zvládla náročné sopránové partie ve všech Smetanových operách a ve stěžejních dílech Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka.Narodila se 7. prosince 1944 v Černovicích. Dnes jsou Černovice oblastním centrem na západní Ukrajině, ale v dávných dobách habsburské monarchie byly rychle rostoucím centrem provincie Bukovina, o jehož rozkvět se výrazně zasloužil významný český architekt a mecenáš mnoha umělců Josef Hlávka. V roce 1944 ovšem v této oblasti zuřila válka a rodiče malé Natálky sloužili v armádním sboru Ludvíka Svobody. Její otec byl velitelem tanku, maminka byla ošetřovatelka. Jak otec, tak matka měli hudební nadání, tatínek byl jedním ze zakládajících členů vojenského hudebního souboru Víta Nejedlého a maminka velmi dobrou klavíristkou.

Po válce se rodina Romanových usadila v Bohosudově u Teplic. Malou Natálku přitahovala hudba už od raného dětství. Učila se hrát na klavír a ve školním orchestru dokonce hrála na trubku. Na teplickém gymnáziu, kde studovala, objevil její pěvecký talent profesor Slavík a doporučil jí studium na konzervatoři. Uposlechla jej a na Pražské konzervatoři se stala posluchačkou profesora Konstantina Karenina. Vedle toho navštěvovala také lekce hry na varhany. Svá pěvecká studia si poté prohloubila u profesorky Růženy Židové a později u profesora Václava Achaladze, který se stal jejím manželem.

Se skupinou posluchačů konzervatoře absolvovala třítýdenní studijní pobyt v Miláně, kde účinkovali v představení Mozartovy opery La clemenza di Tito. Opera se hrála na malé scéně milánské La Scaly (La Piccola Scala). Představení dirigoval Nino Sanzogno a v sólových rolích účinkovali přední italští sólisté.

Po absolutoriu v roce 1967 se stala členkou sboru opery Smetanova divadla (nyní Státní opera), jako jeho členka vystoupila v řadě představení Wagnerova Lohengrina v roli jednoho z pážat. Na jaře 1975 ji obsadili dirigent František Vajnar a hostující režisér, jedna z největších osobností tehdejší ruské operní scény, Boris Alexandrovič Pokrovskij do role Jolkinové v opeře Kirilla Molčanova A jitra jsou zde tichá.V ústecké opeře tehdy nastoupil do šéfovské funkce mladý ambiciózní dirigent Petr Vronský, který doplňoval soubor o mladé perspektivní sólisty. Natalie Romanová vykonala konkurz následovně: naučila se kompletně roli Mařenky a při hostování ústecké opery v Teplicích v této roli vystoupila. Okamžitě byla angažována a Mařenka se od té doby stala jednou z jejích nejmilejších a také nejlepších rolí.

Za dva roky svého ústeckého působení na sebe upozornila v řadě rolí různého typu, v nichž prokázala svou vrozenou hudebnost, vynikající pěveckou techniku, ale také hlubokou citovost projevu a bezprostřední jevištní přirozenost. Byly to například paní Fordová v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, Liu v Pucciiho Turandot, Žofie ve Straussově Růžovém kavalíru, Hanička v Lucerně Vítězslava Nováka, titulní role v Dvořákově Rusalce, Krasava ve Smetanově Libuši a především role královny Alžběty v Donizettihio opeře Roberto Devereux, která se v Ústí hrála pod názvem Královnin prsten. Inscenaci této opery režíroval hostující Václav Věžník, který na mladou sopranistku upozornil vedení Janáčkovy opery. Po dvou hostováních v roli Mařenky a Violetty ve Verdiho Traviatě se Natalia Romanová stala v roce 1977 členkou Janáčkovy opery.

Její první brněnskou studovanou rolí byla Soňa v Prokofjevově opeře Semjon Kotko, poté následoval záskok v malé roli Chocholky v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky a Varvara v Káti Kabanové. Po čase se setkala s Karolkou v Její pastorkyni a po několika letech následovaly její vrcholné janáčkovské kreace, v nichž prokázala své plné souznění se skladatelovými náročnými požadavky na zpěváky a jejich pěveckou a hereckou svrchovanost. Dne 21. ledna 1984 ztvárnila titulní roli v Její pastorkyni při slavnostní premiéře nastudované dirigentem Františkem Jílkem a režisérem Václavem Věžníkem u příležitosti osmdesátého výročí prvního uvedení této opery.Jejím partnerem v roli Lacy byl Vilém Přibyl a spolu účinkovali i při prosincovém představení, jež bylo uvedeno ke stému výročí zahájení činnosti Národního divadla v Brně. Dvakrát byla v této inscenaci její partnerkou v roli Kostelničky Leonie Rysanek. Jednou to bylo v Brně, podruhé při hostování brněnské opery v Madridu.V říjnu 1986 se poprvé setkala s titulní rolí v Káti Kabanové a od první chvíle si ji zamilovala. Jak řekla v rozhovoru, o nějž ji požádala v rámci své bakalářské práce v roce 2006 tehdejší studentka pedagogické fakulty Jitka Klečanská, cítila mezi sebou a osobou Káti určitou vnitřní spřízněnost. Premiéra Káti, kterou dirigoval Gennadij Rožděstvenskij, se stala mimořádnou událostí. Eva Herrmannová takto v Tvorbě ohodnotila výkon představitelky titulní role Natalie Romanové: „… je citově bohatá s velkou hudební inteligencí, křehká a něžná.“

Ve výše zmíněném rozhovoru charakterizuje Natalia Romanová problémy, před kterými stojí interpreti tohoto díla: „Drama, které se před divákem odehrává, není tak zjevné. Odehrává se především v postavách samých a navenek vystupuje v náznacích jejich jednání.“S postavou Káti se setkala ještě v sérii koncertních provedení opery, se kterou absolvovala se souborem zahraničních sólistů zájezd po Holandsku. Toto provedení vzbudilo mimořádný ohlas a organizátoři posléze litovali, že nepřistoupili k jevištní realizaci díla. V Holandsku rovněž při koncertním provedení zpívala Lišáka Zlatohřbítka v Příhodách lišky Bystroušky.

Na brněnském jevišti si na podzim 1987 zahrála a zazpívala ještě hlavní ženskou rolí Míly v Janáčkově Osudu. Za tuto roli obdržela Cenu Českého literárního fondu a inscenaci natočila a vysílala v roce 1987 Česká televize.

Dalším oblíbeným zpěvaččiným autorem byl Bedřich Smetana. Mařenku, kterou vytvořila v Brně v pěti inscenacích, mnozí odborníci považovali a dodnes považují za ideální ztvárnění této role. S mimořádným diváckým a kritickým ohlasem se setkala při četných zahraničních zájezdech Janáčkovy opery. Zazpívala si ji i ve slavném Teatro Reggio v italském Turíně. V Braniborech úspěšně ztvárnila roli Ludiše, v Daliborovi Jitku, v Libuši Krasavu, ve Dvou vdovách Anežku, v Hubičce Vendulku, v Tajemství Blaženku, v Čertově stěně Katušku.V současné moderně koncipované, ale ze Smetanovy partitury důsledně vycházející inscenaci Prodané nevěsty, jejímž autorem je režisér Ondřej Havelka, je představitelkou Ludmily.Mimořádně blízký vztah má Natalia Romanová k tvorbě Antonína Dvořáka. Obdobně jako v případě Mařenky lze i její Rusalku považovat za vzorovou interpretaci této postavy.Z dalších jejích dvořákovských postav jmenujme Julii v Jakobínu, Kněžnu v Čertu a Káči a titulní roli v Armidě, kterou zpívala při koncertním provedení této opery v roce 1994 pod taktovkou velmi talentovaného, žel předčasně zesnulého dirigenta Tibora Vargy. Výtečná byla její interpretace sopránového sóla ve Dvořákově Requiem. V operách Bohuslava Martinů se představila jako Popelka ve Veselohře na mostě a v roli Lenio v Řeckých pašijích, s níž také několikrát hostovala v pražském Národním divadle.

Mimořádně silnou stránkou pěveckého projevu Natalie Romanové vždy byla hluboce procítěná lyričnost. Dokonale jí využila v excelentních výkonech v roli Taťány v Evženu Oněginovi (po odchodu do důchodu jsme se s ní mohli setkat v roli Lariny), Lízy v Pikové dámě, s níž se představila i divákům ve slavném barcelonském Teatro Liceu. Aksiňji v Šostakovičově Kateřině Izmajlové či kněžny Olgy ve Pskoviťance Nikolaje Rimského-Korsakova.Natalia Romanová byla také Emmy v Musorgského Chovanštině, svoji všestrannost potvrdila i jako Anna Grigorjevna ve Ščedrinově operním zpracování Gogolových Mrtvých duší.Jednou z nejúspěšnějších rolí Natalie Romanové, v níž mohla naplno projevit nejjemnější nuance svého pěveckého i hereckého projevu, byla Mimi v Pucciniho Bohémě, kterou ztvárnila ve dvou inscenacích. Po premiéře první z nich v roce 1981 napsal tehdejší kritik brněnské Rovnosti, pozdější ředitel Státního divadla Jiří Majer: „Romanová vtiskla své postavě graciézní dívčí půvab a psychologicky přesvědčivě ztvárnila její charakter. I pěvecky byla plně na výši.“Výborné byly i její další pucciniovské kreace (titulní role v Madame Butterfly, Liu v Turandot a Lauretta v opeře Gianni Schicchi). Z jejích verdiovských postav připomeňme kromě již zmíněné titulní role v Traviatě, Gildu v Rigolettu a především Amélii v Simonu Boccanegrovi a sugestivní Desdemonu v Pinkasově a Věžníkově výborné inscenací Otella. Z rolí italské provenience připomeňme ještě  Lisettu v Cimarosově Tajném manželství, Neddu v Leoncavallových Komediantech a Maddaleny v Giordanově Andrea Chénierovi.Skvěle se vypořádala s nároky, které na zpěváky klade ve svých dílech Richard Wagner, v postavách Evy v Mistrech pěvcích norimberských a Alžběty v Tannhäuserovi. Z postav ve francouzských operách připomeňme dvě bizetovské role, Micaelu v Carmen, Leilu v Lovcích perel a Markétku v Gounodově Faustovi. Výtečného hodnocení se dočkala její Antonie v Offenbachových Hoffmannových povídkách.V Mozartově Donu Govannim ztvárnila roli Donny Anny, v Kouzelné flétně nejprve postavu Paminy, později První dámy. V této roli vystoupila v sérii představení v Japonsku v roce 2001.

Šíři svých interpretačních možností, včetně schopnosti komediální zkratky v moderní opeře, dokonale prokázala v opeře amerického skladatele českého původu Roberta Kurky Dobrý voják Švejk v rolích paní Müllerové a Katy Wendlerové.

Velmi bohatá byla zpěvaččina domácí i zahraniční koncertní činnost. V roce 1979 zpívala s Českou filharmonií pod taktovkou Františka Jílka sopránové sólo v Beethovenově Deváté symfonii na závěrečném koncertu Pražského jara. Sopránové sólo rovněž zpívala s brněnskou Filharmonií v Mahlerově Symfonii Es dur, proslulé Sinfonia der Tausend. Z dalších děl jmenujme Janáčkovu Glagolskou mši, Brahmsovo Německé requiem anebo kantátu-oratorium Gustava Křivinky Motýli tady nežijí. Natalia Romanová se podílela také na nahrávce opery Josefa Richarda Rozkošného Svatojanské proudy, kterou pořídil v osmdesátých letech Plzeňský rozhlasový orchestr s dirigentem Vítem Mickou.

Natalia Romanová vyučuje na katedře zpěvu Janáčkovy akademie. Z jejích úspěšných žáků jmenujme například Richarda Samka a Zdeňka Plecha.

Foto Jaromír Svoboda, Rafael Sedláček, Tomáš Galle, Jana Hallová, Vladislav Vaňák