Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (5)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Předlohou byla báseň Jaroslava Vrchlického, která současně vyšla jako svazek edice Světová knihovna, opeře to však nijak nepomohlo, skončila se čtvrtou reprízou. Vrchlického báseň „vypravuje štíhlým trochejem španělských romancí, řečí plnou ohně a barvy, s celým vzletem mladistvého tvoření o nešťastné lásce Roderiga a Satanelly. Dějištěm je Rhodos, štít světa křesťanského proti Turkům.“ Dívka Satanella i rytíř Rodrigo jsou utajenými dětmi velmistra řádu johanitů. O svém sourozenectví nevědí a zamilují se do sebe. Satanella je ale obviněna z čarodějnictví a zemře na hranici, velmistr bojuje v myšlenkách se Satanem, který mu předvádí minulost. Rodrigo po Satanellině upálení zešílí, velmistr zemře žalem.

Vrchlického epos už zhudebnil roku 1888 Nikolaus von Reznicek (k opeře se dochoval jen klavírní výtah). Kádnerově libretu přiznala kritika kvality, ač nebylo snadné „různé děje směstnat na jedno místo“, a slušné verše. „Hudba p. Rozkošného má svou známou fyziognomii. Netíhne po novém, spokojuje se s vydobytým,“ projevuje se v ní „hudební praktik, dokonalý znalec operní machy“. Karel Knittl prohlásil, že se Rozkošný v Satanelle ve srovnání s Popelkou „zpronevěřil sám sobě, […] prostota, jednoduchost, průzračnost a jisté dobráctví hudby Rozkošného […] ustoupila suchým frázím neb nabubřelému bombastu.“

Na národní notu
V roce 1899 byla žeň úspěšnější, na Nový rok měla premiéru Foersterova Eva, 23. listopadu Dvořákova komická opera Čert a Káča. Příznačné je, že Zdeněk Nejedlý ve svém shrnutí věnuje sedmnáct samostatných stran a řadu odkazů nejrůznějším dílům, k Dvořákovým operám se (s výjimkou už zmíněného odsouzení Armidy) nevyjadřuje.

Mezi těmito dvěma operami se konala 26. dubna 1899 premiéra Selské bouře Ludvíka Lošťáka. Ve své době úspěšné realistické drama Františka Adolfa Šuberta Jan Výrava (v první inscenaci třicet tři představení a poté inscenováno ještě čtyřikrát, naposledy 1937) měl v úmyslu komponovat, jak uvedeno, už Josef Nešvera. Libreto Lošťákovi upravil Jaroslav Kvapil.

Ludvík Lošťák (zdroj cs.wikipedia.org)

Ludvík Lošťák byl „enfant terrible“ české hudby a také básník, vystupující proti všem a všemu. Roku 1896 založil skupinu Mladá generace skladatelská, s cílem vrátit českou hudbu jejímu čistému lidovému základu. Roku 1898 se ucházel o rakouské státní stipendium, udělované ministerstvem kultu a vyučování, a na podporu své žádosti přiložil svůj cyklus Vzpomínky a vítězství, Píseň vítězná, Sny hrdinné, Duma v přírodě, Boj za ideály a Za rakví svých múz. Ve vlastním nákladem sešitově vydávaném Chromatickém hromobití nešetřil nikoho.

A jiní zase nešetřili jej. „Vlastní prací a vlastním talentem dostal se p. Lošťák na scénu Národního divadla. Veškerá naše kritická klika zřezala ho sice den po premiéře jako kluka, chyceného při trhání zapovězeného ovoce, a s posměchem hroznějším všeho, odbyla toho zbujného organizátora mladého hnutí hudebního u nás. Byla to také opovážlivost, postaviti se proti našim uznaným veličinám, výhradně privilegovaným v oboru hudby, nejíti po obvyklých cestičkách, vědomě a bez dovolení chtít něco jiného, postaviti si nová pravidla a bezohledně je realizovati, domnívati se, že polyfonie není vším, že není třeba na třech čtyřech bezvýznamných motivech stavěti celé dílo, že hudební krása kotví v melodii a že celá práce má býti jasná a průhledná a že tím právě má podmaňovati. […] P. Lošťák má veliký lyrický fond a smysl pro dramatičnost, jeho orchestr zní hladce a delikátně, ilustruje přiléhavě děj na scéně, má své zvláštní osobité zabarvení, svůj charakter – to prozatím nestačí?“ psal Lošťákův obhájce v Moderní revui.

Onen „výprask“, který prý kritika Lošťákovi uštědřila, se nám dnes nijak krutý zdát nebude: „Z práce jeho je patrno, že ona snaha po jednoduchosti, za heslo jeho tvorby prohlašovaná, záleží v tom, že místo užití všech prostředků hudebního výrazu – melodiky, harmoniky, pestrosti rytmické, práce kontrapunktické a tematické, barvitosti orchestrální – omezuje se na některé, jimž dává převládati na úkor ostatních, některé i vylučuje. Chce míti melodii vším, melodii nejprostších forem, nejpravidelnějších formací o sudých počtech korespondujících taktů. […] Jak dojíti větších gradací, tohoto hlavního prostředku v architektuře zejména divadelní hudby? Pouhou, čirou linií melodickou? […] Jeho myšlenky se pohybují mezi Smetanou, národní písní a lepší kapelnickou hudbou,“ soudil Karel Hoffmeister, a obrátil se také do hlediště:

„Naše publikum ovšem zuřivě tleskalo. Ono tleská právě nejen věcem z principu pochybeným, třeba dobře myšleným; ono tleskalo už tuze často věcem dočista špatným. To je konečně věc vkusu. Ale vyvolávání na scénu mělo by již pro jednou ve prospěch autorů přestat. Umělci neměli by tu být pro posměch lidí, většinou nemajících kusu smyslu a citu ani pro dílo, ani pro autora v rozčilení a zmatku na rampě se otáčejícího – ti vyvolávají však nejzuřivěji.“

Národní divadlo (zdroj archiv)

Není úplně pravda, že veškerá kritika Selskou bouři ztrhala. Pozitivní ohlas na Lošťákovu operu vyšel v Plzeňských listech i v Českožidovských listech: „Byli jsme svědky zjevu v hudebním životě vzácného, že totiž obecenstvo přijalo s rozhodnou pochvalou a upřímným potleskem nové dílo operní, které kritika více méně příkře odmítla. […] V očích obecenstva Lošťák první svoji velkou bitvu vyhrál na celé čáře. […] Celá opera vyrůstá organicky ze dvou základních motivů, z dramaticky zabarveného motivu Výravova a lyrického motivu Sylvie. Motivy těmi zároveň je charakterizován celý ráz opery, kde vedle širokých lyrických pasáží převládá mohutný, rychle vpřed postupující spád dramatický. […] V opeře zřejmě vystupuje snaha skladatelova, zvukovou malbou vystihnouti psychologický ráz a vnitřní souvislost scén. Ráz hudby Lošťákovy nesl pečeť ducha národního melodicky i rytmicky.“

I dále charakterizuje autor (značka O-r) pozitivní stránky opery, přičemž vyslovuje obdiv, jak skladatel zvládl „neuvěřitelně naivní libreto“. V něm pravděpodobně tkvěl hlavní problém, Šubertova hra byla sice velmi známá, v libretu z ní však vlastně zůstal pouze milostný konflikt a ústřední postava Jana Výravy byla potlačena.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat