Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (8)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Čelanský také zopakoval myšlenky, které už zveřejnil spolu s libretem ke své Kamille: „K dalšímu vývoji české opery především je třeba, aby naši zpěváci úplně vymanili se ze stylu zpěvu německého. Němci sami na tomto poli dosud hotovi nejsou. Pro Wagnerovy opery nemají dosud dosti vlastních německých pěvců. Ke každému slavnostnímu představení v Bayreuthu nebo v Mnichově přivoláni bývají pěvci jiných národností, jen aby umožněno bylo ideální provedení. […] Až repertoár náš bude pravidlem český a jen výjimečně cizí, aby hrál nejen skladatele nejpřednější, ale i práce slabší, ale české, […] potom budeme míti ‚národní‘ svoji operu v pravém slova smyslu a potom naše opera bude první mezi světovými!“

Snaživé pokusy
V květnu 1900 proběhla tiskem zpráva, že plzeňský skladatel Otakar Bradáč (1874–1924) přehrál Karlu Kovařovicovi z klavírního výtahu „čelná místa své opery Kostnice sedlecká, […] mistr Kovařovic pochválil práci Bradáčovu a doporučí prý ji novému družstvu ku provozování v Národním divadle, v němž již po delší dobu se hraje asi padesát Bradáčových činoherních entraktů, které ve stylu Smetanově komponovány jsou a melodickou svěžestí vynikají“.

Databáze Národního divadla sice žádný Bradáčův podíl neuvádí, ale činoherní hudba nebyla vždy dokonale dokumentována. Jenže i tak se dá říct, že informace přehání. Podle zprávy z dubna 1905 Bradáč Národnímu divadlu v Praze svou hotovou operu Kostnice sedlecká skutečně zaslal. Národní divadlo si údajně operu „rázu romanticko-lyrického“ na libreto Josefa Havlíka (které získalo roku 1898 cenu v soutěži Národního divadla) u skladatele objednalo.

Národní divadlo – dobové vyobrazení (zdroj theatre-architecture.eu)

O Bradáčově kantátě Golgata a předehře k opeře Kostnice sedlecká napsal Kamil Fiala v Moderní revui, že skladby „postrádají jakékoli stopy nadání, ba i rudimentárního vkusu“. Různost měřítek dokumentuje názor skromnějších nároků z Rokycan: „Tiše, bez vší veliké reklamy pracuje mistr Bradáč na poli české hudby. Stačí vám však poslechnouti jen několik taktů jeho hudby a již podmaní si celé srdce vaše. Hudba jeho od srdce jde k srdci.“

Někde mezi oběma krajnostmi se pohybují hodnocení celkového Bradáčova hudebního odkazu. Jeho aktovka Obžínky byla provedena roku 1898 v Roudnici nad Labem a nyní měla přijít opera celovečerní. Kostnice v Sedlci u Kutné Hory je unikát, památka na morové epidemie, spojená s pověstmi, a tamní kostel Všech svatých představuje architektonický skvost. Předlohou Hájkova libreta byla jedna z Historických povídek Františka Adolfa Šuberta, příběh dívky a tří nápadníků s mysteriózním, tajemným pozadím a soudní scénou, která se pro větší dramatičnost odehrává právě v kostnici.

K provedení v pražském Národním divadle ovšem nedošlo, premiéru opery vypravilo 29. října 1905 Národní divadlo Brno. „Působivý obsah děje není upraven nejšťastněji, přece ale podává skladateli hojně příležitosti k rozvinutí nadání ke skladbě dramatické. Bradáčova hudba má velký sklon k lyrice. […] Měkkost její přiléhá k erotickým scénám velmi šťastně, zato však způsobila monotonii v hudbě, již skladatel jen nakrátko přetrhává, když starší milenec za odmítnutou lásku vyhrožuje pomstou, a při mystické závěrečné, na efekt vypočítané scéně.“

Recenzent doporučuje škrty, například písně v národním tónu, „beztoho málo cenné“, a postavy třetího milence. Skladatel píše rád dlouhé sbory, orchestrace užívá efektní, ale opotřebované prostředky, ve scéně soudu, k níž „měl v našich operách mnoho vzorů“, připomíná volbou motivu Psohlavce, „a to úmyslně, poněvadž operu věnoval Kovařovicovi. […] V hudbě nepodává Bradáč nic nového, co však napsal, jest schopno života a vzrůstu.“ (Lidové noviny)

3. prosince 1905 pak měla Kostnice sedlecká premiéru v Plzni a recenzent Plzeňských listů psal: „Partitura má tu dobrou vlastnost, kterou jevily všecky Bradáčovy práce, jež jsme v Plzni slyšeli; je psaná obratně a lehce. Ovšem až příliš lehce. Jakoby autor při vzniku Kostnice zcela mladý ještě měl trochu málo respektu před dramatickou hudební produkcí, jako by podceňoval nejen obtíže její – jež ovšem do značné míry opravdu snadno přemáhá – nýbrž i její uměleckou výši. […] Velikou výhodou p. Bradáčových zpěvních partů je to, že jsou psány vhodně hlasům, že většinou hlas tu dobře zní a všecko dobře ‚udá‘,“ i když hlas „v hlučném orchestru často ‚utopí‘ a tím také znejasní dramatickou situaci“. Skladatel má ale dostatek invence, rutiny a značný talent.

22. října 1905 uvedlo pražské Národní divadlo operu Hjördis Karla Moora, který se nyní obrátil ke skandinávské dramatice, k dílu Henrika Ibsena. Ibsen se v Národním divadle hrál hojně, roku 1885 uvedlo jeho Oernulfovu výpravu a v dalších letech následovaly Nora, Nepřítel lidu, Strašidla, John Gabriel Borkmann, Romersholm, a roku 1905, tedy v roce premiéry Moorovy opery, Paní z námoří. Opera Hjördis na libreto Františka Kohla vznikla před Moorovou aktovkou Vij podle N. V. Gogola, na scénu se ale dostala po ní. Její předlohou byla ona první v Národním divadle uvedená Ibsenova hra Oernulfova výprava (v originále Hærmændene paa Helgeland – Hrdinové z Helgelandu), jejíž premiéra se uskutečnila roku 1858 v Kristianii (Oslu). Hra je zasazena do desátého století, do období christianizace Norska, postava Hjördis se podobá Wagnerově Brünnhildě – sám Ibsen později na souvislosti s nibelungovskou ságou poukázal. Snad i pro tuto „nordickou“ souvislost si Moorovy opery podrobněji povšiml pražský německý tisk (pro list Politik o ní ovšem psal Emanauel Chvála).

Henrik Ibsen (zdroj commons.wikimedia.org)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat