Zpola (?) zapomenuté opery: Karl Goldmark

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Následovala uvedení v Budapešti, Hamburku a roku 1878 (jako třetím divadle mimo Vídeň) v německé opeře v Praze, za skladatelovy přítomnosti. Také zde mělo uvedení Královny ze Sáby zajímavý rámec, v téže sezoně byla provedena Verdiho Aida a Makabejci Antona Rubinsteina. Deník Bohemia uveřejnil před premiérou třístránkové pojednání Franze Ulma, Prager Tagblatt opěvoval nádhernou výpravu, originální tance, „velkolepý efekt vyvolala pouštní bouře v posledním dějství“. Na rozdíl od vídeňských kritik bylo podle pražského recenzenta „Mosenthalovo libreto možno počítat k nejlepším operním textům a můžeme jen litovat, že scéna Assada s královnou v poušti byla vypuštěna, neboť vede k rehabilitaci Assadově, tohoto orientálního Tannhäusera, a jako taková se jeví přímo nutná.“ Autor kritiky také zmiňuje úroveň překladů libret: „Poetický jazyk německého originálu povyšuje text daleko nad texty překládané z francouzštiny nebo italštiny; například německý překlad Aidy je příšerný. […] Zvláštnosti libreta postavily skladatele před velký úkol a Goldmark ho velmi duchaplně, místy geniálně vyřešil.“

2. dubna 1886 měla Královna ze Sáby premiéru v Národním divadle (v překladu Václava Judy Novotného). Na první české scéně se pak dočkala dalších pěti inscenací, z nichž ta první, s dvaadvaceti představeními, byla nejúspěšnější. Vynikajícími představiteli Šalomouna byli Bohumil Benoni a Josef Lev, Assada Antonín Vávra, představitelkami Šulamít Berta Lautererová a Marie Sittová a titulní role Marie Panznerová a Emma Turolla. Také česká kritika psala o trojím směřování v uměleckých oborech, o „přívržencích staré školy, pokrokářích a o nerozhodných, aneb všemu zpola vyhovujících“. Goldmarka však nepřiřadila do středu mezi oba krajní proudy jako vídeňští kritikové, naopak psala: „Lze říci k jeho cti, že náleží ke kastě třetí, ke kastě chromatiků, ‚frygických čapek‘, nadšenců, jimž jde o pokrok v umění, a zároveň patří k těm šťastným, kteří mají dosti talentu a důkladného vzdělání, aby v naznačeném směru mohli zdárně působit.“

Naposledy byla Královna ze Sáby v Národním divadle uvedena v sezoně 1915/1916 (čtyři představení). Nové německé divadlo ji ještě inscenovalo roku 1892, 1910, 1921 a 1933.

Ve Vídni se Královna ze Sáby v první inscenaci dočkala sto dvanácti představení, další se uskutečnila roku 1901 (v nastudování Gustava Mahlera, se sto padesáti devíti představeními) a dosud poslední kupodivu ještě roku 1936, reprízy se ale odehrály pouze tři. V Německu už byl tou dobou Goldmark přiřazen ke „zvrhlým skladatelům“.


Tajemství melodií zrozených z nitra

Karl Goldmark vytvořil ještě pět oper (opera Cizinec zůstala v rukopise a patrně je ztracena). Merlin na námět artušovské legendy na libreto Mahlerova přítele Siegfrieda Lipinera měl premiéru ve vídeňské Dvorní opeře 19. listopadu 1886 a o čtyři roky později našla opera cestu do Národního divadla. Po dalších deseti letech přišel skladatel s operou podle povídky Charlese Dickense The Cricket on the Hearth (v češtině překládána jako Cvrček u krbu). Její libreto pod názvem Das Heimchen am Herd napsal Alfred Maria Willner a v roce vídeňské premiéry 1896 ji uvedlo také Nové německé divadlo a kritiky psaly o „pseudowagnerianismu“ a „prázdných klasech“, zatímco hudební teoretik a skladatel Heinrich Schenker slyšel v opeře dokonce „smetanovské rysy“. A nejen on. V souvislosti s jejím uvedením v našem Národním divadle (pod názvem Domácí cvrček, premiéra 13. března 1897) se konstatovalo, že v dramatickém umění vládne svět pohádky – pohádkové náměty se zpracovávají v dramatu i opeře, což ovšem hrozí vznikem „pluku napodobitelů“, rozmělňováním a ředěním toho, co přinesl první úspěch – je dobré si v této souvislosti uvědomit genialitu Dvořákovy (a Kvapilovy) Rusalky.

Že skladatel rázu Goldmarkova nechal se strhnouti proudem, je divno. Ne snad za příčinou originality jeho talentu. Té neměl nikdy nazbyt. Ale že skladatel tak pompézní, patetický, co možná vysokým koturnům zvyklý, rafinovaný a hledaný obrací se k prostotě, humoru a národním tónům, je úkazem velice zajímavým. Právě ten návrat k naivnosti je to, proč s vyslovením Goldmarkova Domácího cvrčka téměř jedním dechem bude se vždy pronášeti jméno Humperdinckovo. Ale ještě jedno jméno, větší a zářivější, může plným právem s tím dechem splývati, jméno našeho Smetany.

Opera Domácí cvrček se v Národním divadle objevila ještě ve třech inscenacích. V souvislosti s třetí, roku 1907, se psalo, že přestože komično „není Goldmarkovou silnou stránkou“, uměleckou podstatou je „vlastně eklektikem, romantikem novoněmecké školy od vzoru k vzoru těkajícím, ale v milostné lyrice jeho rozvášněné, často ozve se osobitý tón, plamenný akcent“ a od Královny ze Sáby učinil pokrok.

Opery Válečná zajatkyně (1899) a Götz z Berlichingenu podle Goetha (kterou Gustav Mahler odmítl a premiéra se konala v Budapešti roku 1902) víceméně propadly. V poslední Goldmarkově opeře, Zimní pohádka podle Shakespeara (premiéra 2. ledna 1908 ve Vídni) zpívaly tehdejší hvězdy Dvorní opery – Leo Slezak, Anna Bahr-Mildenburg, Selma Kurz, Fritz Schrödter a další, ale opera se dočkala pouhých třinácti představení. Jeden kritik libretu vytkl krácení Shakespearovy předlohy na úkor srozumitelnosti obsahu, které naštěstí dokázal skladatel většinou překonat, zcela však zklamal v dramatické složce a jeho hudba je „hudbou rozumu a výpočtů“. Jiný však obdivoval Goldmarkovu tvůrčí sílu v tak vysokém věku a prorokoval, že se opera „jistě stane obohacením operního repertoáru“. Jediné, co by bylo možno vůči hudbě namítat, je stylová nejednotnost „tam, kde by mělo být jednotně promyšlené vážné drama. Avšak u pohádkové opery se to nebere tak vážně“.

Karl Goldmark před rokem 1915 (zdroj commons.wikimedia.org / foto József Kossak)

Karl Goldmark zemřel 2. ledna 1915 ve Vídni. Následujícího dne vyšel v deníku Die Zeit nekrolog z pera Josefa Bohuslava Foerstera, který tehdy do listu přispíval jako hudební referent. Ve svých vzpomínkách, vydaných o téměř čtvrtstoletí později, Foerster píše, že – jak bylo a je zvykem u významných osob vysokého věku – měl nekrolog dlouho připravený, ale skladateli osud přál a nekrolog vyšel teprve poté, co se Foerster po dlouhých létech mimo Čechy vrátil domů. Vzpomínky, jak známo, matou a časové vrstvy se v nich překrývají; Foerster se mýlí, do Čech se vrátil roku 1919.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat