Zpola (?) zapomenuté opery: Max von Schillings

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
„Paříž, 23. srpna. V úterý ráno přijel jsem z jihu na Quai d'Orsay. A přecházeje v poledne přes Pont du Carrousel denní cestou do Rue de Richelieu, prošel jsem Louvrem. Mona Lisa nebyla na svém místě vedle Velázquezovy Infantky ve velkém saloně, ale nikoho to nepřekvapovalo, strážci se bavili jako obyčejně ve dveřích k dlouhé galerii a muzeem procházeli jen cizinci. Po čtvrté hodině před Café de la Régence počali defilovat poklusem ochraptělí kameloti s náručemi čerstvě potištěného papíru, vykřikujíce obvyklé ‚la preeeeese‘ a ‚parissspoór‘ – ale dodávali jako první novinku ‚le vol de la Ioconde‘. Ale nikdo tomu nevěřil. Odpolední tisk má tak často schválně senzační zprávy, že si málokdo se zájmem povšiml tlustých nadpisů na první stránce.“
Karikatura po loupeži obrazu Mony Lisy roku 1911: „Velké pověsí – malé nechají běžet.“ (zdroj archiv autorky / Kikeriki 10. 9. 1911)

Zpráva otištěná v pražských novinách byla pravdivá, i když – jak její autor píše – jí nikdo zpočátku nevěřil. Slavný obraz Leonarda da Vinciho Mona Lisa alias La Gioconda z Louvru zmizel. Vzápětí se vyrojily senzační detaily, jakýsi antikvář tvrdil, že mu „člověk as 40letý s plavými vlasy a nepořádnými vousy, mluvící špatnou franštinou, nabízel v deskách vložený obraz, říkaje, že je to ‚velmi starý‘ portrét ženy“, kdosi viděl dva muže, jak „balí obraz“, rozkřiklo se, že „stopa vede do Belgie“, prý k nějakému německému studentovi a tak dále. Podezření padlo na základě udání člověka, který se možná jen chtěl dostat do novin, dokonce na Guillauma Apollinaira a Pabla Picassa. Ředitel Louvru Théophile Homolle byl poslán do penze, na své si přišli satirici. Mona Lisa byla tehdy „obchodní značka“, ale v souvislosti s krádeží, k níž došlo 21. srpna 1911, působí nabídky „módní látky Mona Lisa“ nebo „zkrášlovacího krému Mona Lisa“ na inzertních stranách novin, které o loupeži psaly, vskutku kuriózně.

Inzerát na „zkrášlovací prostředek“ Mona Lisa (zdroj archiv autorky / NL 5. 11. 1911)

Trvalo dva roky, než se ho zloděj – natěrač Vincenzo Perugia, jemuž se podařilo obraz propašovat do Itálie – odhodlal nabídnout florentskému antikváři. Ten byl naštěstí poctivý a informoval policii. Mona Lisa se vrátila na své místo, Perugia si směšně nízký sedmiměsíční trest odseděl už ve vyšetřovací vazbě. (Pachatel krádeže z roku 2003, který z vídeňského Kunsthistorického muzea odcizil Salieru Benvenuta Celliniho, dopadl hůř – dostal pět let, odseděl polovinu. Ředitel muzea Wilfried Seipel naopak dopadl lépe než Homolle. Ministryni kultury nabídl demisi, zůstal však ve funkci do roku 2008; to už byla Saliera dva roky opět v muzeu.)

Příběh ukradeného obrazu z Louvru inspiroval spisovatelku a básnířku Beatrici Dovsky (1866–1923) k vytvoření operního libreta. Německý skladatel Max Schillings (1868–1933) sice tvrdil, že souvislost mezi ukradeným obrazem a vznikem opery neexistuje, rozhodně však krádeží probuzený zájem o Leonarda da Vinciho pomohl – alespoň na chvíli – i zájmu o jeho operní novinku.

Max von Schillings (zdroj de.wikipedia.org / foto Nicola Perscheid)


Ve Wagnerových stopách

Na začátku Schillingsovy kompoziční dráhy stál rozhodující impuls; roku 1892, ve svých čtyřiadvaceti letech, se stal asistentem v Bayreuthu. Wagnerovský vzor nikdy nesetřásl, a ani o to neusiloval. Byl řazen k takzvané „mnichovské škole“ kolem Maxe Regera, k níž patřili také například Richard Strauss a Ludwig Thuille. „Schillings byl epigon. A to z přesvědčení, protože nechtěl opustit svět, vyměřený Wagnerem. Také z neschopnosti, neboť neměl umělecky na to, aby si vystačil bez vzorů. Mezi představiteli mnichovské školy však vynikal nezaměnitelným hudebním jazykem; jeho hudba je výrazově silná, líbivá melodickou vynalézavostí a zvukovou barevností, neustálými sudými rytmy a nadužíváním sekvencí ve struktuře formy však akademicky suchá.“ Tolik slovníková formulace, v níž se dále praví, že „centrálním tématem Schillingsových děl je zneuznaný umělec, odsouzený ke ztroskotání, Schillingsova sebestylizace, jíž stvrzoval (podle Wagnerova vzoru) klišé německého hudebníka, který žije jen pro umění.“ Determinovalo to i Schillingsovu roli jako německého šovinisty, antisemity a později nacionálního socialisty.

Jako operní intendant ve Stuttgartu (1910–1918) a v Berlíně (1919–1925) se v celkovém shrnutí zasloužil o úspěchy obou scén. I na to se ale názory různí. Tak například Richard Strauss (rovněž z „mnichovské školy“ a podobně sebestředný jako Schillings) 30. června 1919 psal Hugovi von Hofmannsthalovi, že Schillingsovou volbou do čela berlínské opery „může být umělecká republika rad dovedena definitivně ad absurdum. Schillings nemá charakter, píli, ani schopnosti pro takovou funkci. Vůči mně a mým dílům se sice choval slušně, jak jen se to dá u neúspěšného konkurenta očekávat, […] ale moje bližší vztahy s berlínskou operou zřejmě dospěly ke konci.“

Roku 1924 otevřel Schillings Wagnerovými Mistry pěvci Krollovu operu, druhou scénu Státní opery Pod lipami. Přinesla mu ale problémy, když navíc rozmnožil své působení ještě o funkci generálního hudebního ředitele v Rize a vedení Lesního operního festivalu v Sopotech. Jeho berlínská intendantura skončila roku 1925 skandálem, nový ministr kultury, orientalista Carl Heinrich Becker ho odvolal. Zdůvodnění znělo, že Schillings „ekonomicky ani umělecky nárokům na vedení Státní opery nedostačuje“. K tíži se mu přičítalo otevření druhé scény, která vyčerpává personální i finanční síly divadla, také však to, že uvádí „příliš novinek extrémního směru a mění tak Státní operu v experimentální scénu“. K tomuto obvinění stačilo, že Státní opera uvedla předchozího roku Janáčkovu Její pastorkyni, světovou premiéru Křenkovy opery Die Zwingburg (Tvrz) a právě se chystala světová premiéra Bergova Wozzecka.

Schillingsovi obránci přenesli odpovědnost za uvedené výtky na šéfa opery Ericha Kleibera a šéfa činohry Leopolda Jessnera. Některé listy za případem viděly prestižní střet, neboť jak Kleiber, tak Jessner si údajně dělali zálusk na ředitelskou funkci, přičemž „z jistých rasově-politických důvodů, které se v Prusku uplatňují při každém rozhodnutí (i v uměleckých záležitostech) je zřejmě Schillings nepostradatelný.“ Ministr Becker však neustoupil. Schillingsovým nástupcem ve funkci se stal Heinz Tietjen, který operu vedl až do konce druhé světové války.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Související články


Napsat komentář