Láska dá někdy pořádně zabrat. Ale 420PEOPLE o ní tančí s lehkostí

Živá hudba na scéně je téměř vždy zárukou kvalitativního posunu, ale tomuto projektu pomohlo také tvůrčí zapojení samotných performerů. Šťastná konstelace zapálených interpretů s imaginací a schopností utvořit soudržnou skupinu, ačkoli je inscenace spíš kaleidoskopem výjevů, než aby sledovala pevnou dramaturgickou linku. Návštěvníci jsou v prostoru NoD tanečníkům doopravdy na dosah ruky, což napomáhá tomu, že se divadelní událost mění i v něco hlubšího, diváci i interpreti sdílejí společný čas a prostor, všichni jako účastníci jednoho rituálu.

Inspiraci pro Královnu víl čerpal choreograf Václav Kuneš ze své vlastní zkušenosti – z komunikace se svou devítiletou dcerou, která žije v Japonsku, a vyjma návštěv, kvůli kterým je potřeba obletět půl zeměkoule, udržují svůj vztah prostřednictvím nových technologií – život po smskách a po skypu se někdy zdá neskutečně reálný. Je, nebo není? Vztahy jsou ale reálné vždy. Tak jako energie tance. Inscenace vychází stejnou měrou také z pocitů samotných tanečníků, ať už jsou rodiči nebo dětmi. V tomto případě se velmi osvědčil přístup, který bývá někdy sázkou do loterie – tanečníci přinášejí do choreografie vlastní materiál, stávají se jejími spolutvůrci. Václav Kuneš drží pevně otěže jako hlavní choreograf i režisér a dokáže každého inspirovat k tomu, aby ve svém projevu našel co nejvíce upřímnosti. Nevidíme žádný okamžik, kdy by si tanečníci nevěděli rady s hudbou či vůbec s prostorem, který je jim dán.

Všichni jsme napojeni vlákny vztahů na své okolí tak, jak to v úvodním obraze symbolizuje postava dívky zahalená do obleku, z něhož se rozbíhají do všech stran červené nitky. Tak proudí informační kanály, někdy fungující, jindy plné šumů. Inscenace pak jako by rozplétala jeden po druhém – vztahy ve dvojici, ve skupině, mezi muži i ženami. Ačkoli jsou prvotním materiálem slova – ať už nahrávky, nebo dopisy a texty, kterými se sami tanečníci na začátku tvorby měli na téma naladit – nejde o divadlo dokumentu a s texty je nakládáno velmi volně. Promluvy, jež zaznívají jako součást zvukové krajiny, ze záznamu nebo živě (a v drtivé většině v anglickém jazyce), jsou katalyzátorem atmosféry. Choreografie s nimi koresponduje, ale v žádném případě je neilustruje, ani nepopisuje. Daleko víc je vždy navázána na hudbu, kterou pro inscenaci autorsky vytvořili Jan Šikl a Roman Zabelov.

Snažit se udržet v mysli základní koncept a v každém výjevu hledat odkazy k onomu původnímu základu, vztahu dítě – rodič, je čím dál obtížnější. Rozvíjí se mnohotvárnost vztahů na všech úrovních, divák postupně zapomíná sledovat vztahy mezi lidmi a z inscenace se jako ta zásadní složka vyloupne vztah mezi tanečníky a hudbou. Ano, je možné vysledovat mnoho aspektů – něžnost doteků i gesta odmítání, vzájemnou oporu, manipulaci, unikání, nedosažitelnost, prožitek sounáležitosti i samoty, a každý tanečník vkládá do situací své pocity. Ale pohybová různorodost a dynamika k sobě stahuje pozornost sama o sobě a otupuje analytické a logické myšlení. Nechce hledat a číst významy, chce jen být a vnímat. Vidíme především skvěle se pohybující tanečníky reagující na nuance melodie, zvuku, slova a přihlížíme rozlévání této energetické vlny. Bez ohledu na to, co má znamenat…

Jemná Sabine Groenendijk vkládá do pohybů vláčnost a její projev se vyznačuje prchavou křehkostí. Zuzana Herényiová a Saša Volný dostali příležitost jako pár, především v krátkém, ale nápaditém duetu, kde jim jako rekvizita slouží pružné gumy ovinuté kolem rukou. Tento tanec s prvky až akrobatickými vyjadřuje propojení a vzájemnost ještě víc než partneřina, u které se tanečníci drží či spolu přímo manipulují. V propojení hmotným poutem, které klade odpor a má své specifické fyzikální vlastnosti, je důležitá kontrola pohybu i absolutní důvěra v technickou zdatnost toho druhého. Jde o pasáž, která hovoří o vzájemnosti, ale také o rovnocennosti. V jednoduchosti se projevila síla vyjádření. Adam Sojka zase ve svém projevu spojuje výbušnou sílu a měkkost pohybu, jeho práce s těžištěm pokořuje gravitaci, Vojtěch Rak představuje vysloveně maskulinní prvek. Jeviště je pro vystupující příliš malé, je obtížné pohybovat se ve větším prostoru ve formaci nebo provádět velké skoky, ale pro diváky je pak zážitek o to intenzivnější. Možná i proto přichází vlastně konec představení překvapivě brzy a diváky zaskočí – jev na našich alternativních scénách proklatě neobvyklý.

S barevnými kostýmy tanečníků rezonuje barvitě i hudba. Akordeon a bicí se za vydatné pomoci syntetizátorů mění v orchestr zvuků i nápodob dalších nástrojů, například tóny akordeonu je možné technicky změnit tak, že připomíná elektrickou kytaru. Ve zvukové krajině hudba naříká i upadá do meditativního klidu, aby vzápětí burcovala jako na rockovém koncertu. Nadto se hudba na tanečníky snáší svrchu, protože zřejmě i z prostorových důvodů jsou oba muzikanti se svými nástroji a technikou umístěni na konstrukci nad jevištěm. Současný tanec občas ztrácí schopnost využít dynamiky a celého potenciálu hudebního doprovodu, který choreografové volí. Při spojení Zabelov Group a 420PEOPLE ale taková situace tentokrát nenastala. To, že mohla hudba, jež evidentně není zcela fixovaná, i když je samozřejmě u každé části rozhodnuto o průběhu skladby a dynamických vrcholech, vznikat v přímé interakci s rodící se choreografií, je citelné a cenné, posunulo to celý projekt na vyšší úroveň. Stejně tak možnost dlouhodobého zkoušení v jednom prostoru. Jsou to detaily, ale podstatné. Když pocítíme, o kolik zkvalitní výsledné dílo, o to lépe si uvědomíme, jak v některých případech chybí.

Šťastné okolnosti se spojily a mohlo vzniknout plnokrevné taneční dílo. Ještě by stálo za to doladit poměr hlasitosti různých úseků použitých záznamů, ale jinak, kromě takovýchto skutečně technických detailů, je inscenace o lásce a vztazích skutečně výborným přírůstkem na repertoár 420PEOPLE. Ukazuje mimo jiné, že kontinuální práce s tanečníky na více projektech a vytvoření stabilního jádra souboru je podstatným základem pro tvorbu kvalitních inscenací a že když zůstane tým soudržným, dokáže překonat i období, kdy výboje tvůrčí fantazie přecházejí do letargické mezifáze hledání. Gratuluji ke šťastnému nálezu pevné půdy pod nohama.

Hodnocení autorky recenze: 95%

Královna víl
Hudba: Zabelov Group (Jan Šikl a Roman Zabelov)
Choreografie: Václav Kuneš a tanečníci
Kostýmy: Olo Křížová
Dramaturgická asistence: Natálie Preslová
Light design: Jan Mlčoch
(koprodukce 420PEOPLE / Experimentální prostor NoD)
Premiéra 9. března 2017 Experimentální prostor NoD Praha

Tančí: Zuzana Herényiová, Sabine Groenendijk (alt. Šárka Bočková), Vojtěch Rak, Adam Sojka, Alexandr Volný 

www.420people.org