Operní kukátko: Léto přeje Händelovi
Barokní a klasicistní opery o prázdninách
V letních festivalových a zámeckých produkcích se zřetelně projevuje zájem o barokní a klasicistní operu. Mezi autory dominuje operní dílo Georga Friedricha Händela, na jeviště se ale dostávají i scénické verze jeho oratorií. To je případem například u festivalu v Aix-en-Provence, kde bylo uvedeno mezi 1. až 14. červencem šest představení oratoria Il Trionfo del Tempo e del Disinganno (Triumf času a rozumu; výraz disinganno je těžko přeložitelný, v původním smyslu znamená ztrátu iluzí).
Dílo mělo velký úspěch i začátkem tohoto roku v Teatro alla Scala s dirigentem Diego Fasolisem a naší Martinou Jankovou v jedné z hlavních rolí. Současné festivalové provedení dirigovala jiná proslulá osobnost, specialistka na starou hudbu Emmanuelle Haïm, s výborným obsazením v hlavních rolích: Sabine Devieilhe, Sara Mingardo, Franco Fagioli a Michael Spyres. Režii vedl Krzysztof Warlikowski, který zdůraznil kontemplativní rozměr díla a hlavní myšlenku podpořil (jak bývá ostatně jeho zvykem) i velkoplošnými projekcemi.
Na letním festivalu v rakouském Retzu (což je asi 12 kilometrů od Znojma) je plánováno šest představení Händelova oratoria Jephta v chrámu sv. Štěpána. Scénická produkce (od 7. do 24. července) je dílem dirigenta Ewalda Donhofera a režisérky Moniky Steiner. V titulní roli vystupuje Švéd Daniel Johansson, tenorista, známý z mnoha produkcí ve Skandinávii a Drážďanech, a slovinská sopranistka Bernarda Bobro jako Iphis. Ceny vstupenek jsou příznivé, od 22 do 58 euro, stejně jako možnost snadné dopravy zpět na Moravu.
Händelova opera Orlando se objevuje například v Konstanzi, kde bude v srpnu (od 17. do 24. srpna) provedena v pěti představeních silami místní Kammeroper. Stejný titul se ale objeví již předtím v devíti reprízách v produkci Kreuzhofu v německém Neuzelle.
Anglický operní festival v Longborough přinese na pomezí července a srpna tři představení Händelovy Alciny v hlavní roli s britsko-americkou sopranistkou Julií Sitkovestky pod taktovkou Jeremyho Silvera. Inscenace se pak během srpna přesune do Londýna do divadla Greenwood Theater. Večer händelovských kantát v poloscénické produkci pak bude k vidění na konci srpna (27. srpna) v Grosskochbergu pod názvem jedné z nich – Aminta e Fillide.
Na program mezinárodního festivalu barokní hudby ve francouzském Beaune je zařazeno i koncertní provedení Händelova oratoria Belshazzar (10. července) a jeho jevištní pastorály Acis and Galatea (30. července). Ale zazní zde koncertně i Purcellova opera Dido a Aeneas (9. července), Rameaův Zoroastre (16. července) nebo Vivaldiho Tamerlano (23. července).
Z dalších autorů se samozřejmě objevuje Christoph Willibald Gluck, především jeho nesmrtelné dílo o nezdolnosti lásky Orfeo ed Euridice. Ve dvou představeních na festivalu styriarte v Grazu vévodil obsazení přední kontratenorista naší doby Valera Sabada v roli Orfea (7. a 9. července); inscenace vznikla ve spolupráci s norimberským gluckovským festivalem.
Toto nastudování bude pak na jedno provedení přeneseno do divadla v Erlangenu (26. července). Produkce Gluckovy Alcesty v Bochumi (Jahrhunderthalle) v srpnu (sedm představení od 12. do 28. srpna) slibuje nejen vynikající hudební a pěvecký zážitek. Dílo totiž nastudoval René Jacobs s vybranými sólisty, včetně operní tragédky Birgitte Christensen v hlavní roli. Dílo bude také v jediném koncertu s totožným obsazením provedeno na Festwochen der Alten Musik v Innsbrucku dne 23. srpna. Další akcí gluckovského festivalu, který se výrazně odklání od Norimberku k dalším menším městům, je open air provedení Gluckovy málo zařazované serenaty Il Parnaso confuso (Zmatený Parnas) v bavorském Berchingu (29. a 30. července v Kuffer Parku).
Po haydnovské operní horečce, která zasáhla svět roku 2009 při příležitosti dvoustého výročí úmrtí, cítíme určitý útlum při uvádění jeho oper. V rámci letního festivalu v zámku Britz u Berlína, kde je každoročně uváděn jeden operní titul, se tentokráte diváci mohou těšit na provedení Haydnovy opery Orlando paladino. Anoncováno je zatím pět představení od 27. srpna do 4. září 2016.
O mnichovské inscenaci Lullyho Les Indes galantes (Galantní Indové) přineseme samostatnou recenzi z reprízy. Nádherné historické divadlo v Gothě bude celé léto (1. července – 20. srpna) hostit inscenaci comédie-ballet Měšťák šlechticem (1670), kterou bude uvádět soubor Ensemble Panaches jako multižánrový projekt.
Již zmiňovaný festival staré hudby v Innsbrucku uvádí také například tři srpnová představení pozdně renesanční komediální opery Pietra Antonia Cestiho La nozze di sogno (Svatba ve snu). Cestiho operní tvorba se již několikráte na programu tohoto festivalu objevila a díky tamějším uvedením se konečně mohla veřejnost seznámit například s operami L’Orontea a Il pomo d’oro. Součástí festivalového programu jsou také koncerty sólistů i orchestrální a o letošní hlavní produkci, kterou je Cimarosovo Il matrimonio segreto (Tajné manželství) se zmíníme v souvislosti s mozartovským letním programem v některém blízkém Operním kukátku. V letních produkcích se ale objevují i další zcela raritní operní opusy, jako koncertní provedení (23. července) Cherubiniho Ifigenie in Aulide ve Würzburgu, s látkou, kterou známe spíše z Gluckova zhudebnění, nebo Picciniho Iphigénie en Tauride také koncertně v Norimberku v rámci slavností Christopha Willibalda Glucka (18. července).
V německých a rakouských dramaturgických plánech se stále častěji objevují operní díla Johanna Adolfa Hasseho, o čtrnáct let mladšího následovníka Georga Friedricha Händela. Soubor Teatro Barocco realizoval sérií pěti představení v zámeckém divadle Stift Altenburg, kde vystupuje pravidelně v letních produkcích starších operních děl. Tentokráte dramaturgie vybrala Hasseho intermezzo tragico ve dvou aktech Piramo e Tisbe (Pyramus a Tisbé) z roku 1768 (přepracováno 1770).
Dílo pro pouhé tři zpěváky a komorní orchestr se výborně hodí pro letní festivalovou produkci v tomto krásném historickém prostoru. Příběh tragické lásky dvou mladých lidí, které nepřejí rodiče obou milenců, byl vícekrát zpracován jako vážné drama, ale nesmrtelnost mu dala travestovaná verze řemeslníků, kteří hru s tímto námětem zkouší v Shakespearově Snu noci svatojánské. Libreto Marca Coltelliniho, známého italského básníka a libretisty pro díla například Haydna, Paisiella nebo Mozarta, ovšem zpracovává námět jako tragickou jevištní poému v pozdně barokním slohu spíše formou jevištní serenaty než opery. V tomto duchu také inscenoval dílo Bernd Roger Bienert, zakladatel souboru a režisér (který také dílo divákům slovně uvedl společně s dalšími tvůrci) jako dobovou šlechtickou kostýmovanou zábavu. Titulní role vytvářejí Jihoafričanka Megan Kahts (Tisbé, soprán) a slovenská lyricko-koloraturní sopranistka Maria Taytakova (Pyramus). Třetí postavu Tisbina otce zpívá Vídeňák Peter Widholz, tenorista, který od Tamina v roce 2010 přešel již k Lohengrinovi a v současné době i Tristanovi a Heřmanovi v Pikové dámě. Pro děj důležitý výstup lva zajišťuje tanečník Gabriel Wanka. Devítičlenný orchestr diriguje Emanuel Schmelzer-Ziringer. Další čtyři představení následují až do 30. července 2016 a dílo bude ještě jednou provedeno v Bad Aussee (20. srpna).
Magdalena Kožená zpívala Colea Portera v Londýně
Na dvou koncertech (8. a 9. července 2016) v londýnské Wilton’s Music Hall v East Endu se představila mezzosopranistka Magdalena Kožená s novým repertoárem. Na turné za doprovodu Melody Makers Ondřeje Havelky zpívala program z písní amerického skladatele Colea Portera, který se proslavil jako skladatel a textař, vytvořil množství velmi úspěšných hudebních komedií a písní a mimo jiné také spolupracoval s filmem, podílel se například na hudebních snímcích s Fredem Astairem. Atmosféra londýnského vystoupení připomínala kabaretní scénu, umělkyně uváděla a komentovala zařazené písně, tančila charleston společně s kapelníkem, hrála na klavír a zpívala dueta s členy souboru. A také samozřejmě měnila róby, které stylově odpovídaly hudbě dvacátých a třicátých let dvacátého století. Jako pěvecká čísla zařadila Porterovy nejznámější písně jako Night and Day, Every Time We Say Goodbye, Love for Sale nebo charlestonovou Let’s Misbehave. Anglická kritika hodnotila její vystoupení pozitivně, ale vrcholné superlativy kritikům chyběly.
Rozhovor týdne
Elīna Garanča – Es ist Zeit für neue Rollen (Přišel čas nových rolí). V rozhovoru se slavnou lotyšskou mezzosopranistkou jsme se dozvěděli, proč nezařadila na koncert v rámci gluckovského festivalu v Norimberku žádné árie od tohoto skladatele, ale především o jejích plánech, které se týkají vystupování v nových rolích. Co tedy zpěvačka chystá: novou inscenaci Donizettiho Favoritky v Mnichově na podzim, prosincovou Santuzzu v Sedláku kavalírovi v pařížské Opeře Bastille a v následujícím roce vystoupení v nových rolích Dalily v Saint-Saensově Samsonovi a Dalile a Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi. V následující produkci Metropolitní opery v květnu 2017 se naopak rozloučí s rolí Octaviána v Straussově Růžovém kavalírovi. Zajímavě se umělkyně vyjadřuje i o stereotypu rolí a nabídek, což je zatím i jeden z důvodů, proč nezařadila do repertoáru vícekrát nabízenou roli Kundry ve Wagnerově Parsifalovi. Celé znění rozhovoru najdete zde .
Christoph Waltz pokračuje v operní režii
Dvojnásobný nositel Oskara za vedlejší role ve filmech Quentina Tarantina Hanebný pancharti a Nespoutaný Django, rakousko-americký herec a režisér Christoph Waltz (narozen 1956), bude v příštím roce režírovat Verdiho poslední operu Falstaff. Před třemi roky (premiéra 15. prosince 2013) režíroval v Antverpách již Straussova Růžového kavalíra s výborným pěveckým obsazením s Christiane Karg, Mariou Bengtsson, nedávno zemřelou Stellou Doufexis a Albertem Pesendorferem.
O inteligentním umělci se uvažovalo i jako o režisérovi původně plánované produkce Růžového kavalíra v Teatro alla Scala v roce 2016, přednost ale nakonec dostala skvělá převzatá inscenace Harry Kupfera ze salcburského festivalu. Antverpská inscenace pak měla být přestudována v londýnské Covent Garden v sezoně 2016/2017, ale vedení londýnské Královské opery zvolilo též raději variantu nové inscenace (premiéra 17. prosince 2016) v režii Roberta Carsena, která bude slavnostní rozlučkou Renée Fleming s velkými produkcemi. V rozhovoru pro italské periodikum ale Christoph Waltz jaksi „opomněl” uvést, pro kterou scénu Verdiho operu chystá.
Nahrávka týdne
Rossini, Gioachino – Stabat Mater, Giovanna D’Arco. Camerata Bach Choir, Poznań, Württemberg Philharmonic Orchestra, dirigent Antonino Fogliani. Naxos 8.573531 (1 CD). V minulém pokračování Operního kukátka (najdete zde) jsme mimo jiné připomněli operní festival Gioacchina Rossiniho v Bad Wildbadu, jehož některé produkce jsou také zpřístupněny i díky nahrávkám labelu Naxos.
Na základě tří koncertních provedení v roce 2011 je nyní na trh uveden záznam dvou skladeb slavného italského skladatele v podobě, která není příliš známá. Rossiniho Stabat Mater již bylo nahráno mnohokráte, předkládaná verze církevní skladby kombinuje jak čísla Rossiniho, tak jeho přítele, skladatele Giovanniho Tadoliniho. Toho Rossini požádal o pomoc při kompozici, když pro nával práce nestíhal dodržet termín objednávky skladby pro madridské provedení roku 1833 (chrám San Felipe en Real). Z pera Rossiniho existuje šest částí na slavný text (1, 5-9), jehož autorství je připisováno více osobnostem, Tadolini pak zhudebnil sedm sekvencí. Nejpravděpodobnějším autorem textu byl zřejmě vzdělaný františkán Jacopone da Todi ve třináctém století. Tadoliniho sekvence ale existovaly doposud jen v klavírním výtahu. Dirigent a hudební teoretik Antonino Fogliani orchestroval Tadolinim zkomponované části. Mezi čtyřmi sólisty jednoznačně zaujme irská sopranistka Majella Cullagh, známá ze spolupráce s labely Opera Rara a Naxos a také svým zájmem o operní anglické opusy devatenáctého století, které nahrává často s Richardem Bonyngem. Asi patnáctiminutová kantáta Giovanna D’Arco (Jana z Arku), sestávající se ze dvou árií a dvou recitativů, pochází ze stejného Rossiniho skladatelského období (pravděpodobně 1832), přesné datum premiéry ovšem neznáme. Původní verze je komponována pro sólový hlas (kontraalt) a klavír.
Na nahrávce Naxosu máme možnost se seznámit s novou orchestrální verzí Marca Taralliho z roku 2009 (jedná se tedy o světovou nahrávací premiéru), která vznikla na objednávku Rossiniho festivalu v Bad Wildbadu. Taralliho verze je zřejmě poněkud zvukově věrnější rossiniovskému vzoru než doposud rozšířená orchestrální verze kantáty skladatele a muzikologa Salvatoreho Sciarrina. Kantáta byla doposud přístupná jen v nahrávce Cecilie Bartoli na labelu Decca s doprovodem anglického klavíristy Charlese Spencera, další jediná nahrávka na CD Teresy Berganzy na labelu Claves zůstává prakticky nedostupná. Interpretkou současné nahrávky je uznávaná italská mezzosopranistka Marianna Pizzolato, která má v repertoáru řadu Rossiniho partů jak v komických dílech, tak ve vážných operách typu opera seria. Rossiniho smysl pro hudební dramatismus je přesvědčivý v obou dílech a nahrávka dokumentuje vysokou úroveň festivalových produkcí.
Operní úsměv
Italský basbarytonista Ettore Nava opakovaně v průběhu let spolupracoval na jevišti se slavným italským dirigentem Tulliem Serafinem.
Vtipná ukázka jejich konverzace při operní zkoušce na Aidu, v níž pěvec ztvárňoval Amonasra:
Tullio Serafin: „Musím říci, Ettore, že máte opravdu skvělou paměť!“
Ettore Nava: „Ale Mistře, opravdu děkuji!“
Tullio Serafin: „Ano, vy děláte stále ty samé chyby jako před patnácti lety!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
