Opery Antonína Dvořáka VIII.: Dimitrij

Tento námět, který byl nejednou umělecky zpracován již dříve (F. Schiller, A. S. Puškin, M. P. Musorgskij,…) posloužil Červinkové k vytvoření původně pětiaktového libreta, v němž zachovala všechny hlavní rysy historické události a se zdarem dosáhla propojení politické roviny s rovinou osobní. Podstatným rozdílem oproti skutečnosti je motivace titulní postavy: Dimitrij zde není rafinovaným podvodníkem, naopak až do třetího jednání žije v přesvědčení, že je skutečným synem Ivana Hrozného, což umožňuje představit divákům kladného hrdinu a identifikovat se s jeho pozdějším tragickým koncem. Děj libreta začíná okamžikem vstupu domnělého Dimitrije na půdu Moskvy. Lid si přeje, aby Marfa, vdova po caru Ivanovi, potvrdila, že se skutečně jedná o jejího syna. Marfa ví, že se jedná o cizího člověka, z touhy po pomstě za své mrtvé dítě jej však veřejně uznává a tím opravňuje jeho vstup na trůn. Následuje korunovace Dimitrije a jeho polské manželky Mariny. Ta je také jednou z hlavních příčin následných sporů mezi vlastenecky smýšlejícími Rusy a Marininou polskou družinou – Marina se odmítá podřídit ruským zvykům a hrdě zdůrazňuje svůj polský původ. Dimitriji se tím začíná odcizovat, ten ale brzy najde lásku v Xenii, dceři zavražděného Borise Godunova. Marina to velmi rychle vycítí a z obavy, že ona i Poláci ztratí v Rusku svůj vliv, mu prozradí, že není pravým carem. Dimitrij je otřesen poznáním, že není tím, za koho se pokládal a že Marina svoji lásku jen předstírala, aby získala moc. Xenie zatím naříká nad svou láskou k člověku, jenž je vinen smrtí jejího otce. Stále ho miluje, ale je přesvědčena, že se Dimitrije musí zříci a rozhoduje se vstoupit do kláštera (na tomto místě dojde v původní verzi libreta k vraždě Xenie rukou Mariny). Marina veřejně označí Dimitrije za podvodníka a lid znovu nutí Marfu, aby přísahala, že Dimitrij je její syn. Než tak stačí učinit, Dimitrij ji sám zadrží, přizná, že není jejím synem a umírá střelou svého hlavního protivníka Šujského, budoucího cara.

malba z roku 1609 zobrazující skutečnou historickou postavu tzv. Lžidimitrije

Zastavme se na okamžik u osoby libretistky. Marie Červinková-Riegrová patřila mezi nejvzdělanější Češky své doby, ovládala několik světových jazyků, měla literární, výtvarné a hudební nadání a díky svému otci Františku Ladislavu Riegerovi i mimořádně široký přehled v politické a společenské oblasti. Stýkala se s předními osobnostmi tehdejšího veřejného a kulturního života, byla členkou tzv. Amerického klubu dam, který – což byla tehdy ojedinělá vzácnost – umožňoval soustavné celoživotní vzdělávání žen. Kromě psaní libret se dlouhodobě věnovala péči o odkaz svého slavného otce, sepsala životopis filozofa Bernarda Bolzana, zabývala se i básnickou tvorbou. Díky její zálibě v písemném zaznamenávání prožitých událostí i úvah na nejrůznější témata máme k dispozici asi deset tisíc stran rukopisu, který se svoji neobyčejnou šíří a hloubkou záběru daleko vymyká běžným deníkovým záznamům, tolik oblíbeným po celé 19. století. Pro svoji mimořádnou vypovídací hodnotu představují významný zdroj informací pro (nejen) dvořákovské badatele. V tomto i následujícím dílu našeho seriálu z nich také budeme hojně citovat. Přestože z libretistčiny spolupráce s Dvořákem vzešla dvě významná operní díla, která znamenala výrazný kvalitativní vzestup ve skladatelově jevištní tvorbě (kromě Dimitrije také Jakobín), jejich vztah nebyl vždy jen idylický a Červinková se o Dvořákovi nevyjadřovala vždy jen absolutně kladně, jako v často citovaném výroku z jejích zápisků: „Mně se Dvořák líbí. Je nesmírně dobromyslný a přirozený. … Když nějakou hudbu probírá, hluboká vráska, čelo rozdělující, ještě více se prohloubí. Dvořák nedomýšlí se o sobě, sláva ve světě neměla naň vlivu; zůstal tak přirozeným, jakým byl dříve.“ Postupem času, tak jak pokračovala práce na opeře a skladatel neustále vršil další a další požadavky na textové změny a později dokonce na zcela zásadní přepracování některých úseků, libretistka zjevně ztrácela trpělivost a do práce se musela přímo nutit: „Vyslovil pak přání, aby se předělalo celé IV. jednání a vražda odpadla. Žádal to zcela kategoricky. Já tím byla nemálo pohnuta, nemohu se přece hnedle rozhodnout a neměla jsem vůbec chuti vraceti se k odbytému.“ Z Dvořákova hlediska však byly starosti o co nejlepší soulad libreta s hudbou naprosto pochopitelné: po předchozích zkušenostech s texty, které celkové vyznění oper poškozovaly, chtěl mít tentokrát vše pod kontrolou, tím spíše, že s Dimitrijem počítal pro právě dokončované Národní divadlo.

Dvořákův rukopis – závěr partitury první verze Dimitrije

návrh scény 2. dějství pro inscenaci Dimitrije v Národním divadle 1883

V době, kdy Dvořák pracoval na partituře, už bylo jasné, že vyhořelou budovu Národního divadla se v dohledné době zprovoznit nepodaří, a tak bylo rozhodnuto, že se premiéra Dimitrije uskuteční v Novém českém divadle. Tato divadelní budova, která stála přibližně na rohu dnešních ulic Anglické a Škrétovy, byla letní scénou Prozatímního divadla a svojí velikostí lépe vyhovovala inscenování tak výpravného díla, jakým je Dimitrij. Přípravy premiéry od počátku provázely komplikace. Nejprve byla stanovena již na konec sezóny 1881/1882, později byla přesunuta až na září. Současně s Dimitrijem se vedení Prozatímního divadla ale rozhodlo nastudovat také novinku Bedřicha Smetany Čertova stěna. Dvořák, který byl proti řediteli divadla Maýrovi zaujatý od doby, kdy se několik let oddalovalo provedení opery Tvrdé palice, psal rozzlobeně Červinkové: „Mám totiž obavu, že snad “Dimitrij” ani v této sezóně se provozovat sotva bude moci; a sice z následujících příčin: Pan Maýr přeci věděl, že má opera se má k sv. Václavu chystat, ale jak vidím a slyším, sehnalo se toho tolik, že asi sotva na naši operu dostatek času zbyde, má-li se opera ta ještě za branou [tj. v Novém českém divadle] provozovat. On chce totiž provést 3 velké opery ve 2 měsících – a to se mi zdá býti zhola nemožné. Jednu velkou velmi namáhavou “Pannu orleanskou” dávali včera, nyní se má honem študovat nová Smetanova a pak teprv “Dimitrij”. Zpěváci jsou velkým namáháním tak přetížení, že Smetanovu operu ihned asi sotva budou študovat, a tak myslím, že ti mocní přátelé p. Smetany budou na to naléhat, aby opera se k Václavu dávala. I když to půjde dobře, dřív ji asi sotva vypravějí. A co potom? V říjnu snad? Nastanou-li brzo chladné dny, tedy je po všem! A v malém divadle? To nepůjde!“ (Dvořák zde narážel na skutečnost, že v dřevěné stavbě Nového českého divadla se mohlo hrát pouze v teplejší polovině roku .) Divadlo plánovalo premiéru Čertovy stěny na konec srpna a Dimitrije na konec září. Avšak vzhledem k tomu, že nebyly včas vyrobeny dekorace ke Smetanově opeře, dostal se na chronologicky první místo Dimitrij. Přípravu inscenace nicméně negativně ovlivnila tragická událost v rodině tenoristy Antonína Vávry, který studoval titulní roli. Týden před premiérou mu v Paříži zemřela žena a role Dimitrije musela být narychlo přeobsazena – byla svěřena dalšímu sólistovi Prozatímního divadla Václavu Soukupovi a premiéra znovu posunuta, tentokrát na 8. října. Dvořák tím nebyl právě nadšený: „V neděli má být tady poprvé Dimitrij – mám mnoho starostí, jak to asi s tím dopadne. Čekám pořád na Vávru, až přijede z Paříže, ten by tu partii přece nejlépe zazpíval. S tím Soukupem je to přece jenom kříž – nevím, zdali tu partii přemůže, nebo ona jej…“ Soukup se nakonec role zhostil se ctí, podle svědectví Červinkové „zpíval lépe, nežli jsme očekávali.“

Antonín Vávra jako Dimitrij (ND 1883)

Nastal Dvořákem dlouho očekávaný den – premiéra. Již v dopoledních hodinách přijel do Prahy skladatelův nakladatel Fritz Simrock a z Vídně dorazil obávaný kritik Eduard Hanslick, který se o Dvořákovu tvorbu dlouhodobě zajímal. Atmosféru večera nám zprostředkuje Marie Červinková-Riegrová: „Divadlo bylo přecpáno, horko veliké (příjem toho dne 1.200). Na druhé straně v prvním poschodí byl v lóži Hanslick, Simrock, Hock, Barnabáš, v jiné lóži rodina Dvořákova. Vypravení kusu bylo skvělé nad míru a představení zdařilé. … Po prvním jednání byl potlesk nesmírný, Dvořák vyvoláván. Když po první proměně II. jednání počal tleskot, tu jiní syčeli, takže tleskot utichl; bylo to, aby nerušili hudbu, jež nepřestávala hráti – ale po konci II. jednání byl zvláště tleskot hlučný i vyvolávání stále se opakovalo po každém aktě. … V divadle se neustále ohlíželi po naší lóži, stále hlavy tam obrácené. Obecenstvo vidět, že s chutí poslouchalo až do konce, a přece to trvalo až do 11 hodin.“

podoba scény v 1. jednání, inscenace ND 1912

Dvořákova hudba se skutečně setkala s mimořádným ohlasem, stejně jako pěvecké výkony představitelů hlavních rolí. V některých článcích byla ovšem kritizována výtvarná stránka inscenace. Zatímco dnes by mohl být představitel titulní role oblečen třeba do skafandru a nikoho by to příliš nepřekvapilo, v Dvořákově době se důsledně dbalo na realistickou a „historicky věrnou“ výpravu. Sama libretistka a její otec opatřili obrazový materiál (částečně zapůjčený přímo z Ruska), na jehož základě měly být navrženy dekorace a kostýmy. Není známo, zda se jimi vedení divadla řídilo. Ředitel Národního divadla F. A. Šubert sice později vzpomínal, že inscenace „patřila k historicky nejvěrnějším a byla povahou doby a místa zároveň nejnákladnější ze všech českých oper vůbec,“ ale podle článku v časopise Dalibor „…když se skutečně vydaly velké sumy za kostýmy a dekorace, ukázalo se, že jsou ty drahé obleky úplně nesprávné a znalcům Ruska směšné – a přece byli divadelní správě samou spisovatelkou libreta nabízeni lidé kompetentní a ochotní v té věci poraditi.“

Dvořákův rukopis – náčrt revize

Dvořák netrpělivě čekal, až se ve vídeňském tisku objeví Hanslickova kritika, která, jak předpokládal, bude rozhodující pro proniknutí opery na německé scény. Hanslickův rozsáhlý článek v Neue freie Presse vysoko oceňoval Dvořákovo zhudebnění („Opera obsahuje silné dramatické momenty, je bohatá na krásnou a původní hudbu, jedná se o dílo skutečně významného talentu. … Ve sborových číslech převládá duch hudby polské a ruské, která je tu zcela na svém místě. Hudba dýchá slovanskostí docela přirozenou, nikoli vyumělkovanou.“), ale vyslovil pochybnosti vůči některým rysům libreta. Především mu vytýkal scénu zavraždění Xenie v „přímém přenosu“ jako příliš drastickou a psychologicky chybně motivovanou. Dvořák obratem požádal Červinkovou o příslušné změny v libretu. Libretistka, která mezitím začala pracovat na textu Jakobína a pohybovala se již v jiném myšlenkovém ovzduší, se jen nerada vracela k uzavřené práci a požadované úpravy neustále odkládala. V březnu 1883 si např. poznamenává: „Je to nesnadné a namáhavé kvůli vpravení se do myšlenek a řešení těch nejpohnutějších scén.“ A o několik dnů později: „Mluvili jsme o změně Dimitrije, i zůstal [Dvořák] dosti dlouho. Zas to chce trochu jinak. Marina má více mluviti, Xenie méně.“ O měsíc později zřejmě nebyla situace o nic lepší: „Ten nešťastný Dimitrij. Nemám k tomu žádné chuti a mysli.“ Teprve 22. dubna Červinková konečně s úlevou odeslala Dvořákovi přepracovanou verzi libreta, což ve svém deníku komentovala slovy: „Jsem tak ráda, že mám toho Dimitrije z krku.“ To Dvořák naštěstí nevěděl a na zásilku odpověděl slovy: „Milostivá paní! Mám tolik na práci, že Vám jen docela v krátkosti svůj nejvřelejší dík vzdávám a prosím pro tentokrát, aby jste mi laskavě prominula, že Vám pouze touto formou píši. Však později si to vynahradíme. Zpracování toto se mi velmi líbí a těším se na to velice, doufám, že již v nejblíže příštích dnech začnu.“ Kromě úseků, jejichž nové zhudebnění bylo podmíněné textovými změnami, Dvořák také zásadně přepracoval předehru. Se svou prací byl hotov koncem července 1883, jak stvrzuje poznámka v závěru partitury: „Až potud jsem to všecko přepracoval na výslovné přání p. dr. Hanslicka z Vídně. Na Vysoké 1883, koncem července.“ (O dva roky později, v době, kdy již byla opera na repertoáru Národního divadla, vytvořil Dvořák také zcela nový orchestrální úvod ke 2. dějství.)

Marie Podvalová jako Marina (ND 1950)

Dimitrij v nové podobě byl poprvé proveden 20. listopadu 1883 při jednom ze slavnostních představení, jimiž bylo podruhé otevřeno Národní divadlo a hrál se téměř nepřetržitě až do roku 1892 (celkem padesát repríz). Úspěch, se kterým se setkala i tato nová verze opery, ještě více podnítil Dvořáka k úsilí o provedení díla v zahraničí, a tak nechal brzy pořídit německý překlad libreta. O uvedení Dimitrije na mezinárodní scénu se zasazoval také František Ladislav Rieger, konkrétně ve Vídni, Budapešti, Paříži, Moskvě a Petrohradu, stejně jako Dvořákův obdivovatel, přední dirigent své doby Hans von Bülow, který se snažil dílo prosadit v Hamburku. O operu projevil zájem také Londýn. K žádnému z uvažovaných provedení však nakonec nedošlo. (Na této skutečnosti se dodnes mnoho nezměnilo. Nepočítáme-li zájezd opery Národního divadla do Vídně v roce 1892, jedinými regulérními zahraničními inscenacemi této opery zřejmě zůstávají: britské nastudování společností Nottingham University Opera Group v roce 1979, newyorské provedení o pět let později (společnost Collegiate Chorale) a uvedení na Oregon Bach Festival v roce 1991. Ve „dvořákovském“ roce 2004 se uskutečnilo koncertní provedení ve Vídni s dirigentem Richardem Hickoxem a sólisty Elenou Prokinou, Krasimirou Stoyanovou, Daliborem Jenisem, Dagmar Peckovou ad., koncert byl ve stejném obsazení o pár měsíců později zopakován i na londýnských Proms). Dvořák s odstupem několika let popisuje situaci i své pocity v jednom z dopisů nakladateli Simrockovi: „Opera ,Dimitrij’ je dílo, které mám opravdu rád, a bolí mne dvojnásob, že nedošla dosud uznání. Dle výroku Hanslickova, jejž jste mi kdysi sdělil, nebyla prý zpěvohra dost divadelní a dramatická, což mne velmi mrzelo; stal jsem se sám vůči vlastnímu dílu nedůvěřivým a nepomýšlel pak již vůbec na jeho rozšíření. Od těch dob zanevřel jsem na psaní oper, neboť od ,Šelmy sedláka’ neměl jsem úspěchu. Také však nyní nepociťuji touhy s operou svojí vystoupiti, věda, že je to marné úsilí. Ve Vídni, píše mi Hanslick, nechtějí ,Dimitrije’ z ohledů politických!! Baron Perfall v Mnichově vrátil mi partituru, protože se mu nelíbilo libreto a Pollini v Hamburku neprojevuje také chuti.“

supraphonská nahrávka dirigenta Gerda Albrechta

Dvořákovo „zanevření“ na operní žánr je leitmotivem, který se během skladatelova života vynořoval poměrně často, ale nikdy neměl dlouhého trvání. Týká se to i Dimitrije. Přestože citovaný dopis Simrockovi působí opravdu rezignovaným dojmem, nebyl by to Dvořák aby se vzdával bez boje. Roku 1894 v době svého pobytu ve Spojených státech se pustil do dalšího zásadního přepracování díla. Na revizi intenzivně pracoval od dubna do července, tedy asi čtyři měsíce, během nichž prošla zásadní proměnou podstatná část partitury. Dvořák o tom nezapomněl referovat svému příteli Aloisi Göblovi: „Dimitrij pokračuje dobře. Jsem šťasten, že mi tak lehce jde, je to ale krušná práce, dobrá polovina, ne-li více, bude nová. Vždy myslím, že už je to dobře, a přece zas tu starou muziku vytrhám a napíšu jinak.“ Zdá se však, že provedené zásahy – i když vedené dobrou snahou zestručnit rozsáhlé hudební plochy, jejichž nedostatečná dramatická účinnost byla dílu vytýkána – opeře spíše uškodily. Dvořákův životopisec Otakar Šourek tuto skutečnost výstižně charakterizoval slovy: „Podařilo-li se snad tedy Dvořákovi novými úpravami dramatický účin “Dimitrije” zvýraznit a pozvednout, pak na druhé straně ochudil jeho partituru o mnohá místa vzácné hudební krásy, jež k úspěchu díla dříve podstatně přispívala. Dvořák provedl tu sice čin uznáníhodného sebezapření a kázně umělecké, avšak přece jen tím znásilňoval pravou podstatu své tvůrčí osobnosti.“ Nová verze Dimitrije měla v Národním divadle premiéru ještě na podzim téhož roku (Dvořák tentokrát nebyl osobně přítomen, neboť krátce předtím zahájil ve Spojených státech poslední školní rok své činnosti na newyorské konzervatoři). Hrála se pouze patnáctkrát, naposledy 19. září 1901, necelé tři roky před skladatelovou smrtí.

historická nahrávka s Beno Blachutem v titulní roli

Když se v roce 1906 Karel Kovařovic rozhodl znovu oživit toto Dvořákovo dílo, podrobil nejprve všechny verze opery důkladnému srovnávacímu studiu, na jehož základě se rozhodl pro návrat k první verzi, kterou zkrátil a na několika místech nahradil úseky z nové verze, upravil deklamaci, instrumentaci apod. Z této „Kovařovicovy“ verze pak vychází většina nastudování až do současnosti. V Národním divadle se hrála s menšími přestávkami řadu desetiletí. Jediná delší pauza nastala v letech 1950 – 1963, kdy Zdeněk Nejedlý provozování Dimitrije v Národním divadle zakázal. Opera se mohla znovu vrátit na scénu až po jeho smrti, a to v nastudování Bohumila Gregora, které se udrželo na repertoáru až do roku 1966. Od té doby se opera na scénu Národního divadla již nikdy nevrátila a o její znovuvzkříšení v Praze se zasloužila až Státní opera Praha, která Dimitrije nastudovala v roce 2004 k výročí skladatelova úmrtí. Z mimopražských inscenací se zmiňme např. o uvedení v Plzni (1964), Ostravě (1966 a 1997) a v Brně (1972 a 1990). Opera zatím existuje ve třech nahrávkách. První vznikla v roce 1946 pro Československý rozhlas a její ozdobou je Beno Blachut v titulní roli. Rekonstruovaný snímek vydala na CD v roce 2004 Společnost Beno Blachuta. Druhá nahrávka je již podstatně mladšího data, v roce 1989 ji pořídil pro Supraphon dirigent Gerd Albrecht s českými a slovenskými sólisty (Leo Marian Vodička, Magdaléna Hajóssyová, Lívia Ághová, Ivan Kusnjer ad.) a Českou filharmonií. Tato nahrávka je vzácná tím, že přináší kompletní znění původní verze díla bez Kovařovicových škrtů podle kritické edice. Poslední nahrávkou je nekomerční, v obchodní síti nedostupný záznam zmiňované inscenace státní opery Praha s dirigentem Františkem Preislerem. Drasticky zkrácenou verzi opery má ve svém archivu Česká televize: inscenace z roku 1981, v jejímž obsazení zaujme mj. jméno Gabriely Beňačkové, byla naposledy zařazena do vysílání v den stého výročí Dvořákova úmrtí 1. 5. 2004.

z televizní inscenace Dimitrije (1981)

Dvořákův Dimitrij představuje v souhrnu všech svých tvarů významný umělecký čin skladatelova zralého kompozičního mistrovství a bezpochyby patří k nejvýraznějším českým hudebně-divadelním výtvorům posmetanovské éry. Vyznačuje se bohatstvím melodického materiálu, skvělým vystižením místní a dobové atmosféry prostřednictvím rozsáhlých sborových scén a působivou orchestrální složkou. Přes určité koncepční výkyvy jednotlivých verzí a úprav je při adekvátním uchopení možno vytvořit jevištně účinnou inscenaci, tím spíše, že historický námět podle skutečné události je nadčasový a na rozdíl od komických vesnických námětů, jejichž naivita je pro dnešní publikum již jen těžko akceptovatelná, umožňuje divákovi „vážné“ přijetí příběhu. Doufejme, že se s Dimitrijem budeme na jevištích setkávat častěji, než jen při dvořákovských výročích.