Pasažérka Mieczysława Weinberga na Wiener Festwochen

„O jeden den blíž svobodě, nebo smrti?“

Tradiční přehlídka Wiener Festwochen byla založena roku 1951 s cílem „ukázat světu, že je město, nesoucí ještě stopy druhé světové války, schopno kulturních činů,“ jak říká oficiální stránka festivalu. Letos se koná „ve znamení aktuálních politických a společenských krizí a jako nabídka otevřenosti vůči ostatním kulturám a světům“. Před několika dny byl v Rakousku uveden do úřadu nový spolkový kancléř Christian Kren, státní tajemnicí se stala Muna Duzdar – první člen rakouské vlády muslimského vyznání – a s napětím se čeká na výsledek prezidentských voleb. Festivalové uvedení opery Mieczysława Weinberga Pasažérka jako pohostinské představení Opery Frankfurt zapadá do rozehrané domácí i mezinárodní politické partie.

Pokus o analýzu pocitů lidí, kteří kdysi stáli proti sobě (jeden jako pachatel, druhý jako oběť) a po létech se náhodně potkají, poskytl téma mnohým – psychologům, filozofům, sociologům i umělcům. Odpověď nebývá jednoznačná – ani tehdy, když stranu pachatele představuje tak jednoznačné zlo jako nacismus. Opera Mieczysława Weinberga Pasažérka podle románu polské autorky Zofie Posmysz konfrontuje někdejší vězeňkyni vyhlazovacího tábora v Osvětimi s tamní nacistickou dozorkyní. Dnes třiadevadesátiletá novinářka a spisovatelka napsala svou Pasažérku původně jako rozhlasovou hru (1959), režisér Andrzej Munk ji adaptoval pro televizi. O dalších proměnách díla Zofia Posmysz vypráví: „Režiséra Andrzeje Munka námět zaujal a chtěl natočit celovečerní film, já měla napsat scénář. S tím jsem neměla zkušenosti, proto mi navrhl, abych nejdřív napsala knihu.“ Na scénáři filmu pracoval režisér s autorkou společně, realizace filmu se však bohužel nedožil, zahynul při autonehodě. „Práce na filmu byla přerušena, nikdo se o dokončení nezajímal. Proto jsem nabídla vyprávění jednomu nakladatelství.“ Knižně vyšla Pasažérka roku 1962, film o rok později dokončil režisér Witold Lesiewicz.

Zofia Posmysz je očitou svědkyní Osvětimi. Měla štěstí a přežila, ale jak sama říká, „Osvětim se mě nikdy nepustila“. Ví, že „osud Židů v Osvětimi byl mnohem, mnohem horší než náš. Ti byli odsouzeni jen za to, že byli Židé.“ Zofia Posmysz není Židovka, gestapo ji roku 1942 zatklo za šíření letáků. A své svědectví „nepsala jako popis obecné existence lidí v lágru, ale ze své individuální zkušenosti“. Vypráví také o vzájemné pomoci mezi vězni a kolikrát měla jen tu obyčejnou trochu štěstí. Osazenstvo lágru dělí na tři skupiny – na skutečné sadisty, na slepé vykonavatele rozkazů a na ty, kteří se snažili vězňům život usnadnit a riskovali pro ně; jednomu takovému, lékaři, vděčí sama za záchranu života, když onemocněla skvrnitým tyfem.

Mieczysław Weinberg (1919–1996) se narodil ve Varšavě, Zofia Posmysz pochází z Krakova – v obou polských městech zanechal nacionální socialismus nezahojitelné rány. Weinbergovi rodiče pracovali v jidiš divadle, otec jako dirigent a skladatel, matka byla herečkou, oni i další rodinní příslušníci žijící v Polsku, na Ukrajině i v Rusku byli postiženi protižidovskou perzekucí. Mieczysław Weinberg zakusil pronásledování nacistů i stalinistů. Před nacisty nejprve utekl do běloruského Minsku a po přepadení Sovětského svazu dál do Uzbekistánu. Odtud ho vyreklamoval Dmitrij Šostakovič a vymohl mu povolení k přesídlení do Moskvy. V padesátých letech byl Weinberg zatčen a uvězněn pod záminkou, že je stoupencem založení židovské republiky na Krymu a Dmitrij Šostakovič, který se sám se sovětským režimem celoživotně potýkal, zasáhl znovu. Operu Pasažérka napsal Weinberg v letech 1967/68, ale příliš zjevné analogie se sovětskými gulagy nedovolily operu uvést. Až roku 2006 byla uvedena koncertně v Moskvě, první scénické provedení se uskutečnilo 19. června 2010 v rámci festivalu v Bregenzi.

Nastudování Opery Frankfurt mělo premiéru 1. března 2015, Wiener Festwochen ji uvedlo ve dvou představeních, 19. a 20. května 2016 (hostování je uváděno poněkud zmatečně jako „rakouská premiéra“ – míněno je první uvedení této produkce).

Libreto opery podle Zofie Posmysz vytvořil Alexander Medveděv. Mezinárodní osazenstvo lágru charakterizuje užitím různých jazyků – zpívá se německy, rusky, polsky, jidiš, francouzsky i česky. Hlavními postavami opery jsou dvě ženy – Lisa, někdejší dozorkyně v Osvětimi, a vězeňkyně lágru Marta. Je po válce, Lisa cestuje se svým manželem Walterem, německým diplomatem, na zámořském parníku do Brazílie. Na lodi, na místě, odkud není úniku (už to je symbolické) se setká se ženou, která jí přijde povědomá. Poznává v ní Martu, o níž je přesvědčena, že nepřežila. Walterovi, který cítí ohrožení kariéry, vypráví příběh, který mu zamlčela. Snaží se sama sebe postavit do lepšího světla, Martu líčí jako svou chráněnkyni a sebe jako tu, která neměla na vybranou a pouze „plnila rozkazy“. Lisa pověří stewarda, aby zjistil ženinu totožnost. Uklidní se, když se dozví, že žena je Britka. Minulost se však přesto vrací a když steward přijde informaci upřesnit (žena má britské občanství, ale je Polka), nemůže ji už setřást.

Původní rozhlasová a televizní hra Zofie Posmysz obsahovala pouze toto Lisino vyprávění Walterovi, v knize – a také ve filmu a Weinbergově opeře – se prolíná současnost a minulost. Lisa si vybavuje scény ze života v lágru, sledujeme šikanu, drobné epizody – jako je oslava Martiných narozenin, tajnou milostnou scénu mezi Martou a jejím milencem Tadeuszem, také vězněm. Lisa její umožnění vůči manželovi uplatňuje na svou omluvu – jako polehčující okolnost, ve skutečnosti však vztah mezi Martou a Tadeuszem zneužije. Martin milenec je houslista a dostane rozkaz zahrát veliteli jeho oblíbený valčík. Tadeusz místo toho zahraje Bachovu Chaconnu z Partity d moll. Neuposlechnutí znamená jeho konec. Marta, která se dočkala svobody, v sobě nenese touhu po pomstě – jen si přeje, aby se nezapomnělo.

Šostakovičův vliv je ve Weinbergově hudbě nepřeslechnutelný i jako citát. Valčík, který odmítne Tadeusz hrát, si objedná Lisa při taneční zábavě na parníku; je to reminiscence valčíku ze Šostakovičovy Jazzové suity č. 1, valčík zkarikovaný, proměněný v grotesku, tak jak to uměl ve svých scherzech Gustav Mahler, ostatně velký Šostakovičův vzor. Ale objevují se i další citáty a názvuky, jako píseň O du lieber Augustin (opět valčík); okamžik předtím, než Tadeusz začne hrát Chaconnu, navodí orchestr její ostinátní téma zinstrumentované tak, že v tu chvíli zní jako motiv sekvence Dies irae; několikrát zazní vzestupná tónová řada, kterou tak rád používal Benjamin Britten k vylíčení mořských vln; návraty charakteristických motivů podtrhují vynořování nechtěných vzpomínek. Instrumentace opery je střídmá, pěvecké party neomezuje (dirigent Christoph Gedschold orchestr pečlivě koordinoval s jevištěm), vokální linka vychází z textu.

Scéna na točně (Katja Hass) střídá plynně obě dějiště, palubu zámořské lodi a prostředí lágru, slova v různých jazycích promítaná na dekoraci tvoří komentář. Silně zapůsobil závěr první půle večera, kdy se objevují promítaná jména obětí nacismu, až se slijí v obrovský stín. Prolínání časových a dějových rovin probíhalo logicky, výtečně byla vygradována scéna, kdy se Marta dá při taneční zábavě Lise poznat. V několika vteřinách všichni přítomní odhodí večerní oděvy (zbyde výmluvná hromada šatstva) a objeví se v pruhovaných koncentráčnických hadrech.

Režisér Anselm Weber vedl zpěváky k realistickému herectví, dvě místa však této snaze ne úplně odpovídají: Když si přijde Tadeusz do ženského baráku pro housle, Lisa scénu opustí a následuje milostná scéna Tadeusze a Marty. Lisa se vrací a když se pár přizná ke svému vztahu, poruší dozorkyně předpisy a umožní milencům další schůzku. Dozorkyně lágru by ovšem jistě mužský element na ženském baráku jen tak bez dozoru nenechala. Dalo by se využít koncentrované nasvícení (zatmění zbytku jeviště a soustředění na pár v centru). A pak druhý moment, kdy Lisa přijde za Tadeuszem, který vyrábí pro Martu medailonek – a zůstane klidně sedět za svým stolem a vede hovor s nacistickou dozorkyní vsedě. Jsou to detaily, ale vyobrazení kruté skutečnosti lágru poněkud oslabily.

Z pěvecko-hereckého obsazení opery není možno kohokoli upřednostnit, aby se jinému neublížilo. Hlavní zátěž pochopitelně nesou obě hlavní představitelky, americká sopranistka (od sezony 2101/15 sólistka absámblu Opery Frankfurt) Sara Jakubiak jako Marta, a mezzosopranistka Tanja Ariane Baumgartner jako Lisa (na upoutávce k premiéře ve Frankfurtu říká, že ztělesňuje roli, při níž cítí, že by se za svou postavu měla omluvit). Ale také ostatní, menší role ukázaly, že frankfurtská opera vládne krásnými hlasy a výraznými představiteli – Anna Ryberg (Katja) s procítěným přednesem ruské písně, barytonista Brian Mulligan (Tadeusz), nebo Peter Marsh (Walter), Barbara Zechmeister (stará žena), tři představitelé esesmanů (Dietrich Volle, Magnús Baldvinsson, Hans-Jürgen Lazar) a další a konečně celý sbor (sbormistr Tilman Michael) vytvořili velmi působivé představení. „O jeden den blíž svobodě, nebo smrti?“ zazní otázka jedné z vězeňkyň, vystihující celou absurditu „továrny na smrt“. Jsou chvíle, kdy se chce nadšeně tleskat – s pocitem, že se to vůbec nehodí.

 

Hodnocení autorky recenze: 95 %

Wiener Festwochen
Mieczysław Weinberg:
Die Passagierin
Dirigent: Christoph Gedschold
Režie: Anselm Weber
Scéna: Katja Hass
Kostýmy: Bettina Walter
Světla: Olaf Winter
Video: Bibi Abel
Sbormistr: Tilman Michael
Choreograf: Alan Barnes
Dramaturg: Norbert Abels
Frankfurter Opern- und Museumsorchester
Chor der Oper Frankfurt
Premiéra 1. března 2015 Opernhaus Frankfurt
(psáno z reprízy 19. 5. 2016 Theater an der Wien Vídeň)

Lisa – Tanja Ariane Baumgartner
Walter – Peter Marsh
Marta – Sara Jakubiak
Tadeusz – Brian Mulligan
Katja – Anna Ryberg
Krystina – Maria Pantiukhova
Vlasta – Jenny Carlstedt
Hannah – Judita Nagyová
Yvette – Nora Friedrichs
Bronka – Joanna Krasuska-Motulewicz
Alte – Barbara Zechmeister
Erster SS-Mann – Dietrich Volle
Zweiter SS-Mann – Magnús Baldvinsson
Dritter SS-Mann – Hans-Jürgen Lazar
Steward – Michael McCown
Passagier – Thomas Faulkner
Oberaufseherin – Margit Neubauer
Kapo – Friederike Schreiber

www.festwochen.at