Soumrak bohů se závěrečným pískotem zkompletoval nový Prsten v Bayreuthu

redakce, 03.08.2013 0:00

Z prvních premiérových ohlasů v zahraničních médiích

Castorfův Soumrak bohů polarizuje Bayreuth
(www.orf.at – 1. 8. 2013 – autor neuveden) Vydržel to: čtyři monumentální části Prstenu i devítiminutový koncert pískotu a bučení publika. Režisér Frank Castorf se včera večer odvážil poprvé před oponu a sklidil za svůj provokativní výklad očekávané projevy nelibosti. Zpočátku to bral stoicky, ale brzy rozhněvané publikum vydráždil navíc.

Vyzval diváky, aby na hlasitosti ještě přidali, ťukal si přitom na čelo a ukazoval na hodinky, aby dal najevo: Já mám dost času. Dlouhé minuty vytrval se svým týmem v zuřivé bouři protestů. Byla to zkouška sil, komu dojde dříve dech. Nakonec to byli diváci, v jejichž řadách se dalo zaslechnout i volání bravo.

Rovněž s některými ze zpěváků tentokrát vyjádřilo publikum nespokojenost, především s Attilou Junem, jenž má příštího roku zpívat Hagena také ve vídeňské Státní opeře. Dokonce Lance Ryan (Siegfried) byl konfrontován s verbálně vyjádřenou zlobou návštěvníků. Naopak z Catherine Foster (Brünnhilde) se vyklubal miláček publika a její nezvykle lehký soprán sklidil v závěru frenetický aplaus.

Ty všechny umístil Castorf do prostředí mezi stánkem s kebabem, říšským sněmem a Wall Street, čímž zůstal věren cestě, kterou nastoupil v předchozích třech večerech.

Režisér vsadil na monumentální obrazy, přeplácanou změť odkazů na současnou popkulturu a ideologie 20. století. Castorfův kosmos sahá od legendární scény na schodišti z Ejzenštejnova Křížníku Potěmkin až k volebním heslům Německé demokratické republiky.

Jednomyslné nadšení patřilo Kirillu Petrenkovi. Také tentokrát interpretoval partituru v zářivých i silně nanášených, hustých i subtilních barvách, nikdy neztratil z očí souvislosti a dal se zcela do služeb zpěvákům.***

Castorfovo spílání publiku
(www.kurier.at – 1. 8. 2013 – Gert Korentschnig)

Peter Handke byl roku 1966 první, který přivedl Nadávání publiku na jeviště. Teď tu máme další příspěvek k tomuto tématu, ve verzi Franka Castorfa, světová premiéra se odehrála při Bayreuthských slavnostech jako čtvrtý díl Wagnerova Soumraku bohů. Kdoví, možná bude tento kus za chvíli žít vlastním životem a v režii Clause Peymanna ho převezmou další divadla.

Cože se to stalo? Po finále jubilejního bayreuthského Prstenu, po patnácti hodinách hudby a optického odcizení, vystoupil režisér se svým týmem poprvé před oponu. Bouře bučení, jaká ho přivítala, byla ohromná – ale také se ozývalo četné bravo. Nejméně pět minut zůstal Castorf klidně stát a nechal si to líbit. Dalších pět minut gestikuloval směrem k hledišti, povzbuzoval návštěvníky, aby protestovali ještě hlasitěji. A dokonce si ťukal na čelo.

Pak vykoukl za oponou téměř ostýchavě Kirill Petrenko, jako by se ptal, zda by Castorf nebyl ochoten uvolnit místo. Nebyl a zůstal ještě nejméně další čtvrt hodiny, načež se opona znovu rozevřela a zpěváci a hudebníci se poklonili. Castorf si zapnul mobil a čekal, až diváci odejdou. On přece přišel proto, aby zůstal.

Intendant berlínské Volksbühne si své vystoupení skutečně vychutnával. Bučení bylo jistě to, co čekal. Teď mohl bayreuthskému publiku dát na vědomí, co si o něm myslí: celkem nic.

Že Castorf dokonce rozložil děkovačku a po představení inscenoval jakési další svoje, byl vrchol jeho dekonstruktivistické práce. Castorf nedůvěřuje ničemu, především ideologiím. Zpochybňuje jakýkoli detail a klišé. Proklepe libreto a zkouší, co z něj zbyde, když přivede na scénu pravý opak. A podivuhodné na tom je, že libreto přežije téměř všechno.

V Soumraku bohů například pošle unaveného Siegfrieda spát, když Brünnhilda vyzývá „k novým činům“. Norny nesoukají vlákna osudu, nýbrž tropí satanské reje. Smuteční pochod neplatí Siegfriedovi, ale Hagenovi, jenž na videu (záběry Castorfových spolupracovníků Andrease Deinerta a Jense Crulla jsou geniální) brouzdá po lese a pak se vozí v nafukovacím člunu po Rýnu. Nebo v Gangu, aby se dostal do jiného světa? Hagen je zde hrdinou – což je v pořádku, pokud ani hrdinům nedůvěřujeme.

Hala Gibichungů je stánek s kebabem v Berlíně blízko bývalé zdi, její majitel je Gunther, Hagen je typ rváče s účesem irokéze. Finále se odehrává u budovy New York Stock Exchange, nejdřív zabalené jako od Christa, pak se odhalí a nakonec je v ohrožení požárem. Wall Street – to je Walhalla – nic nového, ale je to také v pořádku.

Wagner zůstává
Kromě přezkoušení platnosti Wagnera pro naši dobu, kromě náročné výpravy (Aleksandar Denić), kromě radikálnosti, nesčetných dotáček a filmových scén (například scéna s kočárkem z Křižníku Potěmkin), vedle genialit a banalit, otázek a hádanek a inscenátorského zvednutého prostředníčku směrem k wagneriánům, zůstává také dialog s Wagnerem jako osobou.

V Castorfově Prstenu jde o kapitalismus a revoluci – obojí s Wagnerem souvisí. V tomto Prstenu jsou muži egocentrici, milují hodně peněz a ženy – jako Wagner. Siegfried má na začátku dokonce plášť podšitý kožešinou – jako Wagner.

Autor těchto řádek nebyl jediný, kdo si nejprve myslel, že se volba tohoto režiséra o deset let opozdila. Castorf přitom Wagnera při jeho 200. jubileu definitivně katapultoval do 21. století – a velkému dílu to neublížilo. Wagnerovské inscenace potřebují ideologickou, filozofickou, politickou a teologickou nadstavbu. Kdo tomuto Prstenu vyčítá absenci logičnosti, ať přezkoumá logičnost Wagnerových libret. Co definitivně zůstane z nového bayreuthského Prstenu, nejlepšího od onoho Patrice Chéreaua a Pierre Bouleze z roku 1976, je dirigentský výkon Kirilla Petrenka. S Castorfem jej spojuje přinejmenším přístup: také v orchestřišti se vyprávělo hodně jednotlivých příběhů a zpěváci odtamtud byli velmi dobře vedeni. Petrenko však také rozvinul velký oblouk a nádherné barvy, od 136 taktů akordu Es dur v předehře ke Zlatu Rýna až k Brünnhildině „silným polenům“ v Soumraku bohů. Smyčce hrály velmi přesně, dřevěné dechy dokonce úžasně. A se žesti zachází Petrenko jen tehdy velkoryse, kdy je to dramaturgicky zapotřebí. Tempa jsou pomalá, slavnostní, ale nikdy rozvláčná. Vytváří nejjemnější odstíny, dynamika je velmi diferencovaná a s bayreuthskou akustikou si hned napoprvé dobře poradil. Vždyť také od roku 2008 sledoval zkoušky svých kolegů, aby se připravil.

Někteří zpěváci zůstanou v paměti
Pokud jde o zpěváky, zůstanou jistě v paměti Wolfgang Koch jako nový typ Wotana, Siegmund se zářivým hlasem Johana Bothy, Sieglinda Anji Kampe, báječně hrající (i zpívající) Alberich Martina Winklera a výrazný Loge Norberta Ernsta. Také Brünnhilda Catheriny Foster, která měla dost síly až do finále, aniž by někdy musela obětovat vokální eleganci.

V Soumraku bohů se však ukázalo, že obsazení nebylo zcela prvotřídní. Lance Ryan jako Siegfried zpívá stereotypně a na doraz, nebyla slyšet téměř jediná hezká fráze. Třetí dějství Soumraku bohů pro něj nakonec dopadlo nejlíp, když několikrát zvolil falzet místo neustálého tlaku. Herecky byl však velmi přesvědčivý. Alejandro Marco-Buhrmester na Gunthera nestačí a Attila Jun je příliš slabý Hagen. Dá se předpokládat, že pokud budou existovat nahrávky, bude kvůli některým zpěvákům lepší dát přednost DVD než CD.***

Režisér rezignoval na jakoukoli dějovou linku
(www.diepresse.com – 1. 8. 2013 – Wilhelm Sinkovicz)

Posledních deset minut tohoto večera se mohlo stát nejlepší inscenací Franka Castorfa. Když spustilo bayreuthské publikum bezpříkladný uragán nesouhlasu (včetně píšťalek jako kdysi u Chéreaua roku 1976)), setrval režisér se svým týmem minuty před oponou. Mohl tam zůstat stát, dokud to protestující nevzdají. Jenže ztratil nervy, gestem ukázal divákům, co si o nich myslí, a projevil, že prohrávat neumí. Opona se konečně otevřela, objevil se festivalový orchestr s dirigentem Kirillem Petrenkem – a po krátkém přemýšlení se za jásotu, určeného někomu jinému, musel režisér odporoučet.

Sebeinscenace se nepovedla ze stejného důvodu jako produkce Prstenu Nibelungova – kvůli nedostatku soudržnosti. Castorf proměnil děj v satyrskou hru o zániku ideje – tentokrát socialistické. Nebo jinak: rezignoval na jakoukoli dějovou linku a vytvořil (v impozantních dekoracích Aleksandara Deniće) volné optické asociace na pád komunismu. Že je to už čtvrtstoletí realita, nečiní režii aktuálnější, nýbrž odebere show brzy jakoukoli výbušnost.

Míra pádu wagnerovské tragédie, jež chce přece být konečnou hrou a ne hrou post festum, se dá vnímat pouze v hudbě, a díky Petrenkovu nastudování se vší naléhavostí. To, co se podařilo dirigentovi, je jedno z nejdůslednějších, nejúchvatnějších výkladů čtyř partitur, jaké si lze představit, zrozené z lásky k detailu, provázané neklamným citem pro dramaturgické souvislosti menších a nejmenších částeček, někdy až hodiny překlenující jednolitosti.

Zvukově diferencovanější interpretaci jsme sotva kdy slyšeli. A přece dosahuje hudební vyprávění dech beroucí hutnosti, které staví jeviště po bok pouze – ačkoli případ od případu výtečně postavené – komiksové scénky. Ze zpěváků ne všichni drželi krok. Třem večerům sice dominoval krásným hlasem, chytře jako postava zahraný a přesně deklamující Wotan Wolfganga Kocha, krásně a intenzivně zpívali ve Valkýře Anja Kampe a Johan Botha, Brünnhilda Catheriny Foster má příliš lehký hlas, než aby dodala vysoce dramatickým okamžikům v Soumraku bohů patřičný formát, a Siegfriedu Lance Ryana, jenž má síly dost, aby až do konce všechno překřičel, výrazně schází krása tónu. A zlé postavy? Martin Winkler byl výrazně kousavý Alberich, Hagen Attily Juna nedosahuje panu tatínkovi ani po kotníky. Dámská tria jsou obsazena příliš nevyrovnaně. Přijmout se dá každopádně Claudia Mahnke (Fricka, Waltraute a druhá norna). Bayreuthská dílna má tedy, pokud jde o pěvěcké obsazení, co dělat.***

Vykalkulovaná provokace
(www.sueddeutsche.de – 1. 8. 2013 – autor neuveden)

Velký provokatér Frank Castorf je své roli věrný i v Bayreuthu. Režisér Prstenu Nibelungova si musel po premiéře Soumraku bohů nechat líbit minuty dlouhé bučení a pískot, a zareagoval provokací. Gesty diváky povzbuzoval, aby přidali, a klepal si na čelo. Neustále ukazoval na hodinky: On má dost času. Teprve pak jeviště opustil.

Předtím přivedl Soumrakem bohů na jeviště důsledný závěr svého nedůsledného Prstenu – s mnoha efekty, narážkami na studenou válku a rozdělení Berlína. Nejsilnějším obrazem inscenace byl moment, kdy padnou ze zahaleného říšského sněmu plachty a objeví se téměř doslovná podoba newyorské burzy – po tom malém skandálu po představení však bohužel ztratil na závažnosti.

Bučelo se už po Zlatu Rýna, Valkýra dopadla lépe, také po Siegfriedovi se dostavily značné projevy nevole.

Avšak Castorf nebyl jediný, jemuž publikum dávalo po posledním díle tetralogie znát svou nelibost. Nějaké to zabučení museli spolknout i Lance Ryan (Siegfried) a Attila Jun (Hagen). Úspěch sklidili naopak Catherine Foster (Brünnhilda) a především dirigent Kirill Petrenko, opět hvězda večera.***

Jubilejní Prsten ze zlomků
(www.dradio.de – 31. 7. 2013 – Jörn Florian Fuchs)

Takové léto! Festspielhaus pod lešením, vila Wahnfried jedno staveniště, markraběcí divadlo se renovuje. Park kolem Zeleného pahorku zato zalidněný mnoha pestrými trpaslíky v podobě Richarda Wagnera… Sesterský pár vládkyň Festspiele se sotva ukáže, neobjevily se při zahájení ani při příjezdu státní návštěvy. Eva beztoho téměř vždy mlčí, Katharina se objevila aspoň na reklamě na stahovací punčochy ve festivalovém časopise.

Utajená hvězda
A co je tu ještě? Poklidný sousední Bindlach slaví francký svátek radosti, tradiční „Bärenkärwu“. Je tam opravdový hnědý medvěd, na rozdíl od Zeleného pahorku. Tady je to sluha (Patric Seibert), vykonávající převážně nesmyslné práce pro Mimeho a Siegfrieda. Seibert se objevuje ve všech částech Prstenu a je takovou (ne)skrývanou hvězdou toho všeho. Pro programový sešit napsal pěkný text o těžbě ropy.

A mnozí věřili, že se s něčím z toho setkají v Castorfově režii. Ne tak docela. Neboť Castorf a jeho prvotřídní scénograf Aleksandar Denić nevyprávějí ani částečně logický příběh mimo tetralogii a nezajímají se o konflikty, o něž v Prstenu jde. Denić a Castorf myslí v jednotlivých okamžicích, v částečně jistě vědomě poslepovaných zlomcích, které občas dávají smysl, především ale smyslovost.

O děj se nestarej!
Už místo děje pro Zlato Rýna je matoucí. Motel na 66. silnici, mobilář a auta asi ze šedesátých let, ale přitom je tu „free wifi“. Ve Valkýře se nacházíme kdesi na nalezišti nafty (údajně v Baku), zde se historie rodu Wälsungů vypráví jakž takž srozumitelně tak, jak je napsaná. Ovšem paralelně k milostnému vztahu sourozenců vede režie zcela jemné asociační nitky: objeví se silueta Lenina, podle kostýmů jsme kdesi v říjnové revoluci. V Siegfriedovi nakonec pokyn: O děj se nestarej! Z veškerých emoci a patosu, které Wagner vložil do textu a partitury, si Castorf virtuózně utahuje. Samozřejmě tu není žádná metafyzika a obrovský drak jménem Fafner může být jedině nějaký dnešní kriminálník. Takže se personál o něco zmenší.

Jenže pak se na konci objeví dva varani, jeden polapí Lesního ptáka v groteskním péřovém kostýmu, který předtím obskakoval Siegfrieda a poté jako šlapka vyhlížel na chodníku zákazníka. Druhý varan dostane po tlamě slunečníkem. V tu chvíli jsme ovšem na berlínském Alexandrově náměstí osmdesátých let, na odvrácené straně je velmi rudá varianta Mount Rushmore s Marxem, Leninem, Stalinem a Maem. Soumrak bohů vypráví Castorf celkem lakonicky a poněkud mlhavě, dějišti jsou nehostinný stánek s kebabem, zbytky berlínské zdi a úplně nakonec newyorská burza. Boj o prsten, moc a naleziště je vyzbrojen rituály voodoo, závěrečný světový požár však Castorf úplně promarní. Vidíme spíš malodušné podvodníčky než mýtické nebo archaické postavy.

Štíhlé dirigování
Hudebně byly všechny čtyři večery v nejlepších rukách Kirilla Petrenka. Diriguje spíše štíhle, volně, moderně. Na začátku Zlata Rýna, ve druhém jednání Valkýry a při scéně Waltrauty v Soumraku bohů však (ještě) nenašel správné tempo, zní to příliš pomalu a rozvláčně. Lance Ryan byl nejprve jasně témbrující, posléze však stále víc vyzpívaný Siegfried, také nazálně matný Hagen Attily Juna zklamal. Brünnhilda Catheriny Foster (v nedbale redigovaném programovém sešitě se její jméno objevuje hned ve třech různých variantách) zněla fantasticky ve vysokých a nižších polohách, střed zůstal bez lesku. Skvělý byl Gunther Alejandra Marco-Buhrmestera, solidní Allison Oakes jako Gutruna. Výtečné sbory nastudované Eberhardem Friedrichem. Také při Soumraku bohů je obdivuhodné, jak brilantně „podrobí“ Castorf téměř všechny zpěváky pravidlům své Volksbühne. A znovu videa, zdvojující nebo doplňující dění.

V podstatě je tento Prsten z fragmentů pro Bayreuth v jubilejním roce právě to pravé. Dovádí všechny snahy a estetické rukopisy posledních desetiletí ke koncovému bodu. Možná se jednou objeví nový Siegfried, který ty úlomky sebere a znovu vyková.

Na závěr se někteří diváci vyzbrojili píšťalkami. Frank Castorf přijal reakce s velkou nonšalancí, zůstal dobrou čtvrthodinu bez hnutí stát v bouři nesouhlasu. Nejen proto: Klobouk dolů!***

Osvobození zla
(www.nachtkritik.de – 31. 7. 2013 – Wolfgang Behrens)

Ještě nikdy se asi nestalo, v Bayreuthu nebo kdekoli jinde: režisér, který při závěrečné děkovačce – která v jeho případě vlastně děkovačkou není, nýbrž spíš obecným projevem nelibosti – ne a ne ustoupit rozhněvanému davu. Když Frank Castorf po Soumraku bohů vyšel nejprve sám a pak s celým týmem před oponu, rozeznělo se, jak se dalo očekávat, prudké bučení, a dokonce přišly ke slovu píšťalky. Castorf začal gestikulovat, nejprve se zdálo, že chce hlediště uklidnit, pak však ukázal do publika a zaťukal si na čelo. Chce lidem říci, že jsou hlupáci? Nebo ukazuje jen na svou hlavu? Chvíli to vypadalo, jako by právě to chtěl naznačit. Diváci běsnili vzteky.

Výjimečná provokace
Nakonec zůstane Castorf – a s ním i jeho mužstvo – jednoduše stát: lehce nakloněn a se zadumaným výrazem poslouchá nehybně dunivé protesty. Tak to trvá trýznivé dvě, tři, pět minut, je to boj mezi ním a wagneriány. Jako vysvobození se otevře opona a poskytne pohled na shromážděný, frenetickým potleskem odměněný orchestr. Režisér však zůstává a s ironickým výrazem se klaní za jásotu, který mu nepatří, s ostatními a dál dráždí publikum. Teprve asi po deseti minutách a zřetelných snahách jeho týmu ho přemluvit, pomalu odchází. Výjimečná provokace.

Co diváky tak rozčílilo, nebyl pouze tento Soumrak bohů, nýbrž celý Prsten, ve kterém se Castorf rozloučil s velkými příběhy, jejichž doba podle Jeana-Françoise Lyotarda pominula. V monumentálních i do detailů zamilovaných, až přehnaně konkrétních scénických obrazech Aleksandara Deniće se sarkasticky ohlížel za vyprávěním o svobodě západního světa a emancipační spravedlnosti socialismu. Problémem bylo, že Castorf k tomu účelu použil Wagnerův Prsten, který je velkým příběhem sám o sobě, o jeho obsah a jednotu se však v nejmenším nestaral, nýbrž rozložil jej na mnoho jednotlivých příběhů, resp. rozpustil do asociací (což může z Lyotardova hlediska platit).

V razantním Zlatu Rýna a obrazově silném Siegfriedovi tento postup předvedl vzrušující výsledky, ve Valkýře a Soumraku bohů to vedlo k nudnosti. Příliš často běžel děj dramatu zcela nezávisle, mimo Denićova výtečně promyšleného optického světa. V čem spočíval v obou jmenovaných večerech – to se musí jasně říci – zřejmý nedostatek inscenace: pokud se mezi Denićovou konkrétní výpravou a Wagnerovou předlohou nedala najít uchopitelná třecí plocha, utíkal se Castorf k nerežii, která pak vypadala jako staré, konvenční statické divadlo (například režie sboru v Soumraku bohů je jedna jediná katastrofa), maximálně vycpané několika videopřídavky nebo volnými citáty.

Poté, co byl Siegfried doveden do reálného socialismu, odehrává se Soumrak bohů blíže naší současnosti. Denićova točna teď ukazuje nějaké ušmudlané nároží v Berlíně po převratu – zbytek zdi, zvětralé fasády obytného bloku, stánek s kebabem – a po otočení buď schodiště, vedoucí k jakési (pověřeným správcem zahalené?) továrně, například chemičce Buna-Werke ve Schkopau, nebo k zabalenému říšskému sněmu (jak to roku 1995 opravdu udělal umělec Christo), ve třetím dějství se však při odhalení promění překvapivě v newyorskou burzu.

Disparátní nálada dezorientované doby
Konec velkých příběhů tedy dospěl k zahalené demokracii, za jejíž fasádou udává takt Wall Street a kde několik temných mužů jako Hagen a Gunther přenáší olejové sudy s nápisem „no future“ nebo se poflakují u stánků s kebabem („Sedím opravdu u Rýna?“ ptá se Gunther. „Neee,“ museli bychom odpovědět). Jako disparátní nálada dezorientovaného světa se to dá přijmout, a možná i proto se točna pohybuje bez cíle z bodu A do bodu B a zase zpět. Kde se která scéna odehrává, je po chvíli jedno. Chabá režie postav jaksi sleduje Wagnerův děj, do očí ještě udeří pěkná auta ze šedesátých let (nádherná limuzína Mercedes-Isetta), je tu trochu voodoo a dětský kočárek ze slavné scény se schodištěm z Křižníku Potěmkin – to všechno však nezakryje, že Castorfa k hrdinské tragédii Soumraku bohů nic nenapadlo.

Dráždivé obrazy, pamětihodné dirigování
Jedině temný Hagen – Korejec Attila Jun dává roli kolosální, ale také poněkud jednorozměrnou hlasovou energii – pravděpodobně ještě vzbudil Castorfův zájem. Je to typ zkrachovalce s irokézem na hlavě, který Siegfrieda a Gunthera brutálně utluče baseballovou pálkou. Hagen patří, to Castorf rozpoznal správně, k těm, kteří u Wagnera zbydou a kteří – po konci bohů – zastupují nové lidstvo. K Siegfriedovu smutečnímu pochodu proto vidíme Hagena na videu toulat se lesem a s posledními takty Prstenu leží na nafukovacím člunu na vodě. To jsou dráždivé obrazy: ne vysvobození od zlého, ale zlo je vysvobozeno.

Nelze informovat jen o epochálním bučení pro Castorfa, nýbrž také o jásotu, náležícímu hudební stránce (kterou tentokrát přes vzletný začátek kazil znatelně nezajímavý tenor Lance Ryana). Catherine Foster využila v Brünnhildině závěrečném zpěvu veškerou dynamickou škálu svého dramatického sopránu, Claudia Mahnke zpívala dojemnou, znělými hloubkami a úžasně tichými vysokými tóny působivou Waltrautu, Allison Oakes dodala Gutruně velkou vřelost a Alejandro Marco-Buhrmester vytvořil dobře znějícího Gunthera s krásným frázováním.

Především však oslavovalo publikum Kirilla Petrenka za zdařilé nastudování. S výjimečnou variabilitou v gestickém výrazu a úžasně ekonomicky, nikdy marnotratně nasazenými vrcholy, udržoval festivalový orchestr stále v hybném proudu, nic nebylo zastřeno, nic pouze odehráno, nic uspěcháno a nic se nerozpadalo. Jistěže se bude v budoucnosti mluvit o „Castorfově Prstenu“. Ale stejným právem to je „Petrenkův Prsten“. A abychom nezapomněli, také „Denićův Prsten”. Každopádně Prsten, který – se všemi jeho vrcholy i propady – hned tak z mysli nedostaneme.***

Od Walhally k Wall Street
(www.spiegel.de – 1. 8. 2013 – Werner Theurich)

U Wotana, co to má znamenat? Franku Castorfovi a jeho týmu byla naservírována publikem obvyklá bouře a zešedivělý veterán avantgardy Castorf se zlobí, že se diváci zlobí (přitom absolutně ne všichni). A nejen, že ten provokatér bučení nevysedí, pardon nevystojí, ještě sám publikum provokuje různými gesty, je jak načepýřený kohout, ukazuje publiku, že je tupé, a vzteká se jako zlobivé děcko.

Přitom běželo nejdřív všechno skvěle. Jeho Soumrak bohů byl působivý, zbytečných gagů zbavený a místy opojný závěr Prstenu – ten zůstane v paměti, ne Castorfovy kašpařiny. Doufejme.

Castorfův srbský scénograf Aleksandar Denić by při hodnocení jednotlivců jistě sklidil velké ocenění za své variabilní scénické konstrukce, které stále reflektovaly vnitřní rytmus dramaturgie. Nebo Rainer Casper, jehož účinná, nikdy dotěrná světelná režie optimálně ilustrovala. Nebo čilý videotým pod vedením Andrease Deinerta, jenž mnoha scénám přidaným optickým materiálem nebo akcentem propůjčil hloubku.

Výtečná jevištní technika
Soubor měl v Soumraku bohů zapotřebí přímočarou režii, neboť tentokrát nebyla pěvecká kvalita sólistů takové kvality jako v předchozích dílech. Attila Jun markýroval intrikána Hagena, malebný s irokézským střihem na hlavě, ovšem povrchně a s nepřesnou artikulací – odpomohl tomu však radostí ze hry a temperamentem. Když zabil hrdinu Siegfrieda baseballovou pálkou, dal se mu přes přemíru násilí věřit zoufalý bol, který ho na konci žene do mystické (filmové) smrti, když ho totiž rýnské dcery pošlou s nafukovacím člunem na věčné rozsáhlé vody Rýna.

Také Siegfried Lanceho Ryana forzíroval, jeho úzký ostrý hlas byl spíš hlasitý než suverénní, jako Hagen i on svého macha lépe hrál než zpíval. Ve svém první kostýmu (kostýmy: Adriana Braga Peretzki) s koženou kazajkou tabákové barvy a bílými kalhotami vypadal, jako by utekl z nějakého filmu Rainera Wernera Fassbindera.

Tam by se také nejlépe hodil slogan „Plasty ze Schkopau“, z nějž si mladí zápaďní Němci dělali v sedmdesátých letech legraci, když se poprvé dostali po tranzitní dálnici do Berlína. Ten také ční v křiklavé barvě nad továrnou chemičky Buna, která zaujala místo hradu Gibichungů na Rýně. Tady se intrikuje, domlouvají sňatky a podvádí, hlavně „nádherná žena“ Brünnhilda, která to všechno po Siegfriedově smrti nechá zaniknout v ohni z navrstvených sudů s ropou.

Sen a šílenství
Čímž byl vytvořen oblouk k čerpací stanici ve Zlatu Rýna, jako velké sbohem starým symbolům a obrazům. Krásný mercedes parkuje vedle traileru Mimeho (kde mezitím bydlí Siegfried s Brünnhildou), a to všecko před fasádou newyorské Stock Exchange a. k. a. Wall Street, což však je jen jakási nutnost z důvodu aktuality, protože se s touto kulisou jinak mnoho neděje. A slovní hříčka Walhalla a Wall Street už pochází od Wielanda Wagnera ze šedesátých let, jak se říká. Občas se zase ocitáme v moderním antikvariátu populárních mýtů.

Ale Frank Castorf se svou asociační hrou se snem a šílenstvím do Wagnera přibližuje Wagnerovi hodně blízko, vždyť polovina jeho operního světa je krmena z těchto zdrojů. Pak jde všecko: tři stále přítomné rýnské dcery jsou zmutované béčkové filmové bohyně à la Tarantino, transportují mrtvoly, svádějí Siegfrieda a šéfa Gibichungů Gunthera, což sice ve Wagnerově textu nestojí, ale k postavám se logicky, alespoň v této inscenaci, hodí.

Catherine Foster vládne jako hlasově výtečná nadžena Brünnhilda ješitně pozérským mužům. Oheň, v němž má celá rýnská pakáž na konci zahynout, nosí už jaksi na těle: její třpytivé zlaté šaty by nebyly normálně seriózní volba, avšak v této temnotě září jako jediný světlý paprsek – nelze ji pominout. Také jeden z mnoha příkladů logicky čisté inscenace, která pečlivě zachází s postavami – což je velmi dobré pro zpěv i pro dirigenta.

Opět ovace pro bayreuhtského debutanta Kirilla Petrenka, jenž suverénně zvládl všechna úskalí partitury. Ve sborových scénách (výborně nastudovaných Eberhardem Friedrichem) tvořily sbor i orchestr těsnou jednotu, což bylo při Petrenkově festivalové premiéře rovněž obdivuhodné. A smuteční pochod málokdy slyšíme tak transparentně a současně mohutně.

Kompaktní závěrečný dojem z inteligentní režie a hudební kvality se při vší kontroverznosti spojil v pozitivní závěrečný akord. Frank Castorf si však musel ještě naprosto zbytečně přisadit. To se ale zapomene. Snad.***

Děkujeme Franku Castorfovi za neuvěřitelný Prsten!
(www.bz-berlin.de – 31. 7. 2013 – Peter Huth)

Vyčerpáni, bez dechu, také zmateni, přemoženi a ubiti se loučíme se zážitkem, o kterém se bude v Bayreuthu ještě dlouho mluvit.

Samozřejmě se bučelo, skoro příšernou, hloupou půlhodinu. Diváci nejen bučeli a křičeli, měli i píšťalky, a to, co někteří volali, nemůže citovat ani otrlý Berliner Zeitung.

Blažení z vlastního rozzčilení vycházejí tradicionalisté z Festspielhausu – něco takového jsem ještě nezažil…, za celé čtvrtstoletí…, to si ještě žádný režisér nedovolil…, tenhle Berlíňan…

Stál tam a klaněl se, ruku v ruce se svým výtečným týmem, scénografem Aleksandarem Denićem, asistentem Patricem Seibertem, Andreasem Deinertem, který vytvořil videonahrávky. A nesmíme zapomenout na kostymérku Adrianu Braga Peretzki, jejíž kostýmy byly nevídaně krásné, a Rainera Caspera, šikovného muže u světel.

Pochopitelně počítali s odmítnutím, ale to, co přišlo, mohou porovnávat pouze ti, kdo byli při tom, když byl roku 1976 vypískán Patrice Chereau, s nímž se dnes měří všecko, co se jmenuje wagnerovská inscenace. Rok nato už se dočkal nadšení, a s Frankem Castorfem to bude totéž.

Castorfův Prsten je, a proč také ne, obtížně dešifrovatelná interpretace – ne nezbytně díla, ale naší doby a událostí, které ovlivnila. Intendant Volksbühne vytvořil obrazy, na něž nikdo, kdo byl při tom, nezapomene, dal publiku něco, co mnoho režisérů nedokáže: svobodu vytvořit si vlastní, individuální Prsten. Je to namáhavé, ale kdo to chce mít snadné, může (při vší úctě) jít na muzikál.

Kdo si myslí, že to byl Prsten bez nápadů, musel mít zavřené oči nebo zlomil hůl už po Zlatu Rýna. Castorfův Prsten je divoký a romantický, politický, ale ne dogmatický, odvrhuje tradice a ideologie, i ty, které režisér sám kdysi respektoval.

Odmítnutí – můžeme ho považovat za část velké Castorfovy režie, nemusíme milovat všechno, co člověk stvoří, zrcadlo vždycky ukazuje i škleby, tak už to v životě chodí a také v opeře, a zejména u Richarda Wagnera.

Přesto bylo jednomu toho tam vpředu líto. A pak ta bezmocná gesta, rozpřažené paže a nakonec publiku naznačí, že je padlé na hlavu. Není to právě zdvořilé, ale jeho Prsten také zdvořilý nebyl. Bohudík.

Aplaus pochopitelně pro Kirilla Petrenka, pískot pro Lance Ryana (trochu neprávem) a Attilu Juna (právem). Catherine Foster na konci zcela odčinila, že se jí nevedlo na začátku, objevem se stala (Sieglinda) kouzelná Mirella Hagen (Lesní pták/Woglinda). A lepšího Mimeho než Burkharda Ulricha si neumím představit.
Bayreuther Festspiele 2013
Richard Wagner:
Der Ring des Nibelungen
Dirigent: Kirill Petrenko
Režie: Frank Castorf
Scéna: Aleksandar Denić
Kostýmy: Adriana Braga Peretzki
Světla: Rainer Casper
Video: Andreas Deinert, Jens Crull
Sbormistr: Eberhard Friedrich
Festspielorchester
Festspielchor
Premiéry 26., 27., 29. a 31. července 2013 Festspielhaus Bayreuth

Das Rheingold
Wotan – Wolfgang Koch
Donner – Oleksandr Pushniak
Froh – Lothar Odinius
Loge – Norbert Ernst
Fricka – Claudia Mahnke
Freia – Elisabet Strid
Erda – Nadine Weissmann
Alberich – Martin Winkler
Mime – Burkhard Ulrich
Fasolt – Günther Groissböck
Fafner – Sorin Coliban
Woglinde – Mirella Hagen
Wellgunde – Julia Rutigliano
Flosshilde – Okka von der Damerau

Die Walküre
Siegmund – Johan Botha
Hunding – Franz-Josef Selig
Wotan – Wolfgang Koch
Sieglinde – Anja Kampe
Brünnhilde – Catherine Foster
Fricka – Claudia Mahnke
Gerhilde – Allison Oakes
Ortlinde – Dara Hobbs
Waltraute – Claudia Mahnke
Schwertleite – Nadine Weissmann
Helmwige – Christiane Kohl
Siegrune – Julia Rutigliano
Grimgerde – Geneviève King
Rossweisse – Alexandra Petersamer

Siegfried
Siegfried – Lance Ryan
Mime – Burkhard Ulrich
Der Wanderer – Wolfgang Koch
Alberich – Martin Winkler
Fafner – Sorin Coliban
Erda – Nadine Weissmann
Brünnhilde – Catherine Foster
Waldvogel – Mirella Hagen

Götterdämmerung
Siegfried – Lance Ryan
Gunther – Alejandro Marco-Buhrmester
Alberich – Martin Winkler
Hagen – Attila Jun
Brünnhilde – Catherine Foster
Gutrune – Allison Oakes
Waltraute – Claudia Mahnke
1. Norn – Okka von der Damerau
2. Norn – Claudia Mahnke
3. Norn – Christiane Kohl
Woglinde – Mirella Hagen
Wellgunde – Julia Rutigliano
Flosshilde – Okka von der Damerau